Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 16.08.2012

Sólové album kytaristy Davida Gilmoura On An Island upoutalo v Bontonlandu před pár lety mou pozornost nejen digipackovým obalem a výtvarným motivem, ale také cenou. 150 Kč totiž přímo křičelo, abych si album pořídil.
Samozřejmě zde byla hlavně zvědavost, kam se Gilmour vypraví dál na své sólové dráze, jestli to bude nějaká pinkfloydovská resuscitace, anebo nějaký odlišný hudební derivát.
Kamarádi z mého okruhu byli vzácně nejednotní v pohledu na tenhle projekt slavného jména a tak se moje pozornost bičovala vnitřními pocity, do jakého imaginárního vlaku jsem vlastně nastoupil. Rozhodnout to ovšem mohl jenom poslech a subjektivní vnímání samotné hudby…

CASTELLORIZON – vrčení elektroniky v úvodu přivolává jakýsi podivný pocit strachu a samoty s řádným psychedelickým napětím. Nástroje jsou ale nečitelné, i když je všechno jaksi průzračně čisté, možná až příliš. Míchá se nám tady dohromady všechno možné, symfonie, psychedelické ozvěny a astrální zvuky nekonečna… A konečně tu máme pronikavý kytarový tón typického gilmourovského modelu. Nechybí mu patos, který se rozlévá do prostoru a je podbarven elektronikou, což se všechno prolíná do mocného útvaru..

ON AN ISLAND – pinkfloydovský sound je zjevně zachován. Přemýšlím, zda mám za každou cenu hledat nějaké příměry a odvolávky do minulosti, ale rád bych se toho zdržel. Kupodivu zde máme kalifornské písničkáře Davida Crosbyho a Grahama Nashe ve vokálech a bývalého kolegu Richarda Wrighta na hammondky. Samozřejmě se to dobře poslouchá, ale nejsem si jist, jestli zvolit další anonymní album s pinkfloydovským odkazem je namístě. Mám pocit, jakoby se Gilmour se svou minulostí dosud zcela nevyrovnal a tak nabízí skalním příznivcům podobný potutelný status hudby, který mu přinesl celosvětovou slávu…… Ale já přece jenom čekám něco jiného.

THE BLUE – ztvárnit smutek bývá výzvou pro skladatele, ale mnozí si na tom už vylámali zuby. Tady bych řekl, že se to Gilmourovi daří. Smutek, pesimismus, osamění a bezvýchodnost mě napadají od prvních taktů téhle pomalé balady. Trochu to nechápu: Gilkmour si přizval na hammondky Chrise Staintona, vynikajícího klavíristu a kolegu Wrighta nechal zpívat vokály (!). Na klavír zde hraje Gilmourova žena Polly, nevzrušivé bicí studiový profesonál Andy Newmark a na druhý klavír Jools Holland, stejně jako kytarista Rado Klose, který je zde do počtu…. Zvukové kouzlení je jímavé, ale je to práce s pastelovými tapetami a nekonečnem, ve kterém se utopíte.

TAKE A BREATH – určitá změna odzbrojí svou kytarovou přímočarosti a a mírně zrychleným tempem, ale zase se povalujeme na tom pinkfloydovském písku. Jiný bubeník nepřináší nic podnětného. Kytarový mistr Phil Manzanera zde hraje zbytečně na klávesy (?) a Caroline Dale na violoncello. Baskytara Guy Pratta je hodně primitivní a nevzrušivá a tak se mi chce říct, že se u této skladby začínám nudit, navzdory spacerockovému soundu, falešným smyčcům a pochodovému rytmu a tajenému finále, které se začíná připomínat s jinými tématy. Kytarové sólo má komplexní sound a strhává, ale tohle jsou všechno aspekty, které už tady byly mockrát předtím a tak nad ním jásat znamená znovu a znovu vstupovat do stejné vody…

RED SKY AT NIGHT – další skladba je zahájena saxofonem. Nahrál jej sám Gilmour. Ano, to je překvapení! Dlouhé slováčkovské tóny by určitě lépe zahrál Dick Parry nebo Michael Ravenscroft. Opět jsme v království tapetových tónů elektronických barev, které patetizují celé téma. Ano, je zde snaha nabídnout něco jiného, ale ta elektronická instzrumetace mi přijde jako nadbytečná rumová pralinka…

THIS HEAVEN – konečně mohu být spokojen. Tohle je opravdu výrazné odbočení jiným směrem. Do hudby vstupuje rhythm and blues. Samozřejmě hodně modifikované, ale díky za ně. Tady se instrumentace vydala jiným směrem a řekl bych, že je to velmi zdařilé rozhodnutí. Rhythmandbluesový varhaník z šedesátých let Georgie Fame je pro mě velké překvapení. Jeho hammondky dotvářejí sound písně a gilmourovy akustické i elektrické party jsou bezvadné a Newmarkovy těžkopádné bicí tentokrát zcela schvaluji. Manzanera je tady s klávesami zase trochu navíc, škoda že se s Gilmourem nedomluvili na nějaké kytarové kooperaci. Ale skladba mě příjemně překvapila.

THEN I CLOSE MY EYES – šumění imaginárního mořského přílivu a B. J. Cole zde hraje na zvláštní strunný instrument, který zní jako mandolína, loutna a ukulele dohromady, pak přichází psychedelické téma. Do kompozice vstupuje experiment z druhého břehu. Tady se moc nepinkfloyduje. Zůstává sice ta meditativní posmutnělá atmosféra, ale hudba zní přirozeně a živočišně opravdově. Gilmour pozval legendu britského undergroundu Roberta Wyatta, který zde hraje na kornet a percussion, zatímco Caroline Dále se hlásí svým violoncellem, Manzanera na klavír. Žádné melodické nápady, ale hra s emocemi a pocity, která názorně koresponduje s názvem skladby. Ne sice nijak objevné, ale přece jenom výrazná snaha vymanit se z té studené elektronické omáčky. Téma má v sobě jakousi skandinávskou osamělost nekonečných plání, kam nevstoupila lidská noha….

SMILE – velmi příjemné rozlamované tóny akustické kytary. Něco se tady promíta z Obscured By Clouds, ale nevadí mi to. Má to být o úsměvu, ale je to posmutnělé a hodně uhlazené. Gilmour zpívá odevzdaně a pocitově poctivě, ale vypadá to jako ukolébavka, kterou si se svou ženou Polly zazpívají než večer ulehnou. Valčíková melodie mohla postrádatr smyčcové doprovody a řekl bych, že bych se obešel i bez těch hammondek a nechal bych to na kytarách a vokálech. Je to kýč, nebo umění? Je to David Gilmour, tak by to mělo být Umění. Leze z toho trochu ležérní francouzská atmosféra podvečerních bulvárů. Ostatně Gilmour měl k Francii vždy hodně blízko….

A POCKETFUL OF STONES – úvodní model vykrádaný z Wish You Were Here, v aranžmá pozměněný. Pochmurné a chladné jako motivy od norského kytarového virtuosa Terje Rypdala. Pak je zde ale změna. Nasládlý Gilmourův stísněný hlas se propadá do jakési těžkopádné harmonie. Je to hodně procítěné a hlubokomyslné, řekl bych že ano. Ale zase jsme zabředli v té pompéznosti a snaze strhnout posluchače do astrálního nekonečna. Už i známý produs Chris Thomas zde zcela zbytečně hraje na klávesy a nejsem si jist, jestli to klavírní téma hraje sám Gilmour nebo Leszek Mozdzer. Kytarová mezihra vykazuje klasickou gilmourovskou potenci s pompézním tónem a nekonkrétními zvuky nekonečna…

WHERE WE START – příjemná kytarová záležitost na závěr. Kombinování akustické kytary a elektrické zní velmi libě. Mollové akordické proměny znějí příjemně, konejšivě, ale stále se zde vaří z jedné vody. Pinfloydovský model se vznáší nad skladbou a tak vidím Gilmoura, jak stojí na vysoké skále a dívá se na nedozírnou mořskou plochu ostrova uprostřed oceánu a jako Robinson hledá spásný bod na obzoru…..

Jsem stále na rozpacích, jak se s tímto albem vyrovnat. Dokonalý sound, jímavé vokály a stylové kytarové party, ale kreativita a invence se nedostává a tak vznikl další oddenek pinkfloydovského modelu hudby, zatímco já bych uvítal třeba akustickou desku bez elektroniky, programování a cestu jiným směrem. Tady už nejde o upevňování ega, ekonomickou stránku věci, nebo pověst. Legendy si mohou dovolit různé proměny a většinou to bývá pardonováno. Navzdory pověsti Davida Gilmoura a mé úctě k pinkfloydovskému odkazu tady dám jen tři hvězdičky. Je to z dvou třetin výrazná recyklace. Sorry, Davide, ale místy jsem se opravdu už i nudil!