Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 08.03.2014

Album, které se mnou v té době děsivě zamávalo a které je natolik charakteristické a emocionálně vyšponované, že na jeho poslech prostě musím mít náladu. Ačkoli jsem ho za ta léta poznal nazpaměť snad i pozadu, určitě mě oslovuje stále stejně intenzívně. U mě vrchol tvorby Thoma Yorka a spol...

Airbag... skladba se vytasí s již hotovým stylem kapely, byť zde více zpěvným a v závěru s obvyklými elektronickými smyčkami. Hlas Thoma Yorka však opanuje prostor hned zpočátku neuvěřitelným způsobem a zůstane tomu tak až do úplného konce. Naprosté vydání sebe sama do útrob hudebních démonů. Paranoid Android těžko nějak popsat, když jde o záležitost snad stejně notoricky dobře známou jako Smells Like Teen Spirit či Jeremy... Jsou tu doteky Beatles, částečně syntetická rytmika a emoce obnažené až na kost, v závěru se kytarově přitvrzuje v duchu dnes již klasického rozostřeného riffu a série kytarových sól. Subtrerranean Homesick Alien už nenabízí nic, jen na kost obnažené emoce na pozadí akusticko-syntetického pozadí. Jasně do hloubi vašeho mozku mířená osudová deklamace zpěvu... Nálada ještě potemní v následující Exit Music (for a Film), kde se beznadějnost názvu a naprosté lidské odcizení zřetelně promítlo i do hudby. Naprostý pohřební marš, založený nikoli jen na nějakém stupidním ohrávání pár mollových akordů, ale na niterně prožitých emocích zpěvu... Protože nálada už nemůže být ponuřejší, přináší Let Down přece jen nejen tempové oživení, ale i důraznější rytmické změny, i když ani tady Yorke neztrácí nic na osudové naléhavosti. Karma Police je dnes již klasikou žánru... jednoduchá, ale precizní rytmická linka s procítěným Yorkovým zpěvem, přerušovaná decentnější stavbou meziher. A to ani náhodou nejde o posun k nějaké tralala pozitivistické deklamaci... Electioneering je tady v tom moři beznaděje poněkud jako z jiného světa - kapela si tady naplňuje své elektronicko-schizofrenní vize a zároveň experimentálnější tvář své hudby. Zmutovaný klavír na počátku a naefektované kytarové řádění v závěru. Jen pro silné povahy. To Climbing Up the Walls je pro mě jedním z nejsilnějších bodů alba - vystavěna obdobně precizně jako Karma Police - naprosto jednoduchá, ještě prostší, ale účinná rytmika a kolem ní se pnoucí melodie a emocionální dopad Yorkova zpěvu. Vcelku neskutečně jednoduché, ale geniálně podané a zaranžované... Na melancholickém klavírním riffu založená No Surprises je další klasikou a když tohle člověk poslouchá, konečně se mu rozsvěcí, kde interpreti celé další dekády, včetně všech těch Porcupine Tree apod., brali inspiraci (nic proti nim!). Opět - celé tohle arcidílo je v podstatě velmi jednoduché, ale bezchybně podané. Aby kapela dokázala, že umí i na komplexnější nótu, v závěru alba se opět nejen ztemní, ale rovněž instrumentálně vytáhne. Nejprve Lucky - famózně gradující od křehkého začátku do monumentálního, elektronickým oparem vyšperkovaného refrénu. Skrytý skvost, kterým cloumá právě v refrénové části neuvěřitelné napětí a katarze... Klekám na kolena před mistrovským výkonem a topím se v přívalu emocí. Doráží mě závěr - The Tourist, kterou vnímám už jen přes vzdálenou mlžnou clonu...
poklidná, křehká, obdobně jako No Suprises vystavěná skladba, majestátně rostoucí v refrénu až k závěru... v závěru nejsem schopen ani pohybu.

Radiohead tady stvořili hudbu, která se - i když to zní jako klišé - neposlouchá, ale prociťuje či prožívá osobním poslechovým, ale i citovým vjemem. Bylo by mi stydno dát jakékoli než maximální hodnocení. Tahle necelá hodinka hudebního očistce vás obrátí vzhůru nohama...