Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 19.07.2014

Za posledních pár let se snažím proniknout také do jazzrocku/fusion a ačkoli nejsem zapřísáhlým fandou jazzu, obohatil jsem svou sbírku také o několik zásadních alb v téhle oblasti. Vedle jazzrockem ovlivněné tvorby Santany, tuzemských Energit či Return to Forever se sbírka rozrostla také o toto album, ve své době považované za jakousi "absolutní hudbu"...

Úvod obstarává téměř šestiminutová titulní skladba... dramatický úvod, Cobhamovy činely a pak už nastupuje klasické jazzrockové kytarové téma s parádními McLauglinovými hmatníkovými přejezdy, svádějícími souboj s Goodmanovými houslemi. Cobham je od počátku neuvěřitelný a jeho v podstatě stále vířící rej vás okamžitě strhne do děje. Tady ani není potřeba vokálu, tenhle instrumentální atak hovoří sám za sebe... Dramatičnost je hlavním mottem této famózní věci. Miles Beyond vstupuje na scénu velmi decentně, McLauglin jemně kreslí tóny a prostor dostává i Jan Hammer. Postupně skladba dostává rockovější odér výrazným riffem, ale její zbytek je věrně jazzrockový... dokonalá souhra McLaughlina, Hammera a skvělou techniku přechodů od jemného k brutálnímu bubnování tu předvádí i Cobham. Skladba Milese Davise a klasický jazzrockový model, který MO dovedli k dokonalosti. Celestial Terrestrial Commuters má necelé tři minuty, ale za ty stihne suverénní kapela vystřihnout výtečné jazzrockové číslo, Hammer se tu blýskne s moogy a také Goodman opentlí tento skvost výtečnou melodií na housle. Sapphire Bullets of Pure Love je šílenou mezihrou, která uvozuje Thousand Island Park - nostalgický úvod s Hammerovým pianem a podobnou náladu si zachová celá skladba - komorní, zadumaný, vysoce inteligentní, zapojí se McLaughlin i Laird... Hmatatelné zklidnění nálady. Hope je další krátkou, ani ne dvouminutovou kompozicí, ale pocit nudy nenastává ani na vteřinu. Goodman nasadí dramatickou linii houslemi a postupně se zapojuje grandiózní orchestr všech spoluhráčů i s démonickým Cobhamem v pozadí. Temná a vpravdě ďábelská záležitost, jež jakoby se svému názvu snad vysmívala... Přichází ale kompoziční a dramatický vrchol, desetiminutová One Word, kterou jsem si dokonale vychutnal i na živém záznamu z r. 1972. Hned od počátku instrumentálně zápolí McLauglin s Hammerem a hlavně Cobhamem (asi jeho úplný vrchol na albu, druhá polovina je v podstatě jeho sólovým výstupem), své klavírní téma ale vkládá i Hammer a vzniká mohutná hudební řeka, která se tu a tam změní v drobný potůček a tu a tam v potopu, která bere všechno kolem. Po tomto očistci se decentně s přispěním Hammera a Cobhamových činelů rozjíždí Sanctuary a oproti předchozí skladbě se jedná znovu o komornější, až kontemplativní záležitost přesně v duchu fusion. Někde v naprostém klidu si tuhle záležitost vychutnat a propláchnout mysl... Open Country Joy pokračuje ve vyklidněném duchu, Hammer, McLaughlin a Goodman se svými houslovými tahy ale tentokrát navodí takřka pozitivistickou, zčásti i nostalgickou náladu. V polovině do ní hromobitím nečekaně vstupuje Cobham a jeho souboj s Goodmanovými houslemi je skutečně fantastický. Nestíhám vstřebávat, co se na mě všechno valí... Závěr v podobě Resolution opět přebírá dramatický podtón, určující je McLaughlinova figura, do níž se zapojují Goodmanovy housle a nakonec i celý "orchestr" Mahavishnu... skutečně velké finále a moc by mě zajímaly ty bezprostřední reakce mnoha fanoušků, když tohle album dohrálo. Oproti debutu asi trochu méně přístupné, ale přesto zničující a dokonalé. Znám vlastně jen první dvě alba, znalci by mi možná doporučili něco i z následující tvorby se změněnou sestavou...

Tahle hudba, naprosto zjevně "hudba pro hudebníky", se velmi těžko nějak objektivně a nezaujatě hodnotí. Jak jsem psal, nejsem zarytý fanoušek tohoto hudebního žánru a dokonce ani aktivní muzikant, který by pitval každý tón, rytmus a zapisoval pánům přehmaty. Pokud nejste na daný typ hudby připraveni, asi záhy ztratíte koncentraci, ale soustředěný poslech v klidu umocní všechny přednosti téhle elitní jednotky.