Reakce na recenzi:

Pegas - @ 20.03.2016

V době vydání Black Moon jsem o nějakých ELP neměl tušení a tak mi byl i ukradený jejich návrat na scénu. Ale myslím, že to byl docela povedený návrat, i když fanoušci asi ocenili spíš návrat na pódia s jejich největšími hity. Deska se samozřejmě nemůže srovnávat s jejich tvorbou z první půlky sedmdesátých let, ani neoplývá žádnou originalitou. Dojem z toho je prostě takový, jako když se kapela cpe do stylu, pro který se nehodí. Nicméně to nedopadlo úplně blbě a osobně se mi Black Moon líbí a v mojí sbírce CD není jenom sběratelskou položkou, která zabírá místo na polici. Z celé trojice mi tu, stejně jako na In The Hot Seat, nejlépe vychází Emerson (se skvělým zvukem hammondek). Palmerovy elektronicky znějící bicí mě moc neokouzlily a zruinovaný Lakeův hlas také ne, ten považuji za nejslabší článek, protože se do většiny skladeb moc nehodí a ani s tím nejde zpívat křehké balady.
Z desíti skladeb mi nejlíp vycházejí instrumentálky. Klavírní Close To Home je sice sólo Emerson, ale pěkná, ačkoliv smutná, skladba. Zato Changing States jsou ELP v plné síle a ani bych se nebál říct, že to je lepší než Fanfare For The Common Man, které se stylem docela podobá. Romeo And Juliet je krátký výlet do klasiky (Prokofjev), sice trochu těžkopádný, ale dobrý. Kupodivu dobře mi zní úvodní Black Moon, zároveň singl, který je známý z různých výběrových desek ELP. Přes přímočarost, strojový a neoriginální rytmus to je fajn skladba, jenom škoda, že se víc nepustili do atmosféry intra a instrumentální mezihry. Paper Blood, Better Days jsou trochu živější skladby, opět na vlně přímočarého poprocku, ale neurazí. Farewell To Arms a Burning Bridges by nebyla zas tak špatné, kdyby nebyla tak vlezlé a nekazil mi je ještě ten Lakeův zpěv. No a jeho balady Affairs Of The Heart (napsanou společně s Geoffem Downesem) a Footpints In The Snow bych klidně vyhodil. Úplně nejlepší by bylo místo nich přidat dvě tři lepší skladby z In The Hot Seat a byl by dojem z desky ještě lepší.