Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 28.02.2017

Recenze tohoto raného alba Yes mi dlouho nějak unikala mezi prsty. Mrzelo mě to, protože tuhle desku už považuju za naprosto vyvážené, skvostné album, a dokonce se často přistihuji, že jej kvůli jeho možná trochu umírněnější a prostší náplni mám o chloupek raději, než následující vyhlášené skvosty.

Důvodem toho je třeba hned úvodní Yours is No Disgrace. Přesahuje sice už devět minut, ale hned od prvních tónů mě zaplavuje pozitivním přílivem emocí a skvělých, typicky yesovsky křehkých hudebních nápadů. Howe se tu už plně zabydlel, vkládá pod klávesové opary vybrané kudrlinky a Kaye hraje více přízemně a méně technicky erudovaně než jeho nástupce, ale ani trochu mě to netrápí; skladba stojí hlavně na souhře a mistrných plochách této dvojice. Jon Anderson tu ukazuje umělecky barvité hlasové představení a celá skladba je klenutá jako horská dráha. Krásný příklad výstavby, vrstvení, gradace a katarze - vše několikrát opakováno a předznamenává vrcholné opusy z dalších let.

Protože se musel představit nový strunný mág, který mistrně ovládal vedle elektrických výbojů i klasicky laděné strunné krásky všech druhů, je tu tříminutová jiskrná vycházka do jiných sfér - The Clap.

Třídílný klenot Starship Trooper rovněž přesáhne devět minut - zahajuje ho monumentální téma, kde se už odráží záliba kapely ve velkých celcích, kde v tavícím kotli vzniká slitina špičkového artrocku a moderní klasiky. Anderson tady podává jeden z nejpůsobivějších výkonů, zpívá citlivě, konejšivě, tklivě a jeho tenor zaplňuje celé univerzum. Skladba nabírá typicky yesovské obrysy s krásně ohnivě čarujícím Howem s akustickými kytarami, v závěru ale přichází zlom do nádherné temné melodie - jsem sám, komu to připomíná seattleský závan z počátku 90. let v podobě takových Soundgarden? Klávesy bouří a závěr patří drtivým Howeovým orgiím na spodku strun...

Patřila-li předchozí skladba mezi klenoty, o I´ve Seen all Good People to platí dvojnásobně. Mistrně využitý vícehlas, Howeovo magické akustické kouzlení, Brufordovy lehké údery. Melodie prolamuje oblačnou clonu a vynáší duši do stratosféry, zatímco utlumené tělo ani nestíhá vnímat ten koncentrovaný příval hudební nádhery. Jedny z nejkouzelnějších melodií a harmonií celého artrockového spektáklu se přelijí do rockových orgií, kde vedle Andersona řádí i neuvěřitelná dvojka Bruford-Squire. Neuvěřitelné, co tahle pětice předvedla na ploše necelých sedmi minut.

Další miniaturní mistrné představení nese název A Venture a prostor patří tentokrát Kayovým klavírům, varhanům a moogům a emocemi nasáklému Andersonovu hlasu, i tahle skladba postupně nabývá rockových kontur...

A máme tu důkladný, pomalu hardrockový začátek Perpetual Change, závěrečná skladba využívá a rozvíjí některé motivy z úvodu, ale vede je zase jinými cestičkami. Skladba má tuhý, pevný rockový základ, obalený rozevlátými fábory varhan a klavíru i jemnými zákoutími míru a klidu, Howe sází poctivá rocková kila, závěr přebírá postupně nastupující rytmika, po drsné, až vandergraafovské pasáži přichází mistrně klenutý báječný fadeout, kde se celá pětice sráží jako hudební tornádo...

Vzpomínám si, že mi zpočátku chvíli trvalo, než jsem si zvykl na to, že tu ještě není Wakeman a že hudba ještě nedosáhla technické výše nástupců. Po létech se naopak přistihuju, že mi tenhle omamný koktejl dokonale sedí. Mockrát jsem pohlédl vpřed i vzad, nahoru i dolů, slabé místo jsem ale nenašel...