Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 31.08.2017

Tento umělec se u mě vznesl už při prvním nesmělém kontaktu (album III) skoro až do nebes, a zůstal na jednom z nejčestnějších míst vlastně až dodnes. Jeho žhavé emoce, dokonalá rytmika a rozvrstvení mě vždy nesmírně omámily a pohnuly tolik žádané emoce. Samozřejmě si prošel i érou osmdesátek, a tohle album má u mě zvláštní nostalgický nádech.

Vstupem z jiné planety je dešťový hi-hat efekt od hostujícího Stewarta Copelanda, startující nesmrtelný úvodní napjatý hymnus Red Rain. Hitovost, ruce směřující vzhůru, ale i křehkost, napětí a do každého mikrometru vybroušené detaily, tak, jak jsme od Petra zvyklí. Ano, zvukové osmdesátky, sestřelilo mě to ihned a nenávratně.

Sledgehammer je gabrielovsky podaná moderna, plně se oddávající dobovému trendu včetně samplovaných dechů, hudebně i zvukově, připojen byl i neotřelý, klasicky v duchu tohoto umělce graficky dokonalý videoklip. Krásný výkon Tonyho Levina.

Ze spolupráce s další dobovou hvězdou, slavicí Kate Bush, vznikl sedmiminutový magický a neskutečný intimní svět, nazvaný Don´t Give Up. Slzy se mísí s rebelií a odhodláním, vytesaným do názvu tohoto skvostu. Více není co dodat - tohle je pastva pro uši, ne pro pero.

Magický počátek s baskytarovým virtuozem Tonym Levinem a melodické osmdesátkové drahokamy sypoucí se do všech prostor, to je That Voice Again. V silném refrénu jsou ale zbytky zármutku a smutku, vzdálený otisk Gabrielovy minulosti.

Pídíte-li se po esenci Peterovy zahloubanosti a citlivé noty, nemůžete od prvních sekund pominout Mercy Street. Intimní, křehká, až ambientní nálada s dokonalou slupkou rytmických doteků a ruchů, je pro něj typickou prací, známou i z dalších alb.

A protože skladby za sebou bývají logickými protipóly, je tu dobově přímočará rytmická funky hitovka Big Time. Myslím, že tady Peter vyšel vstříc času ještě více než na Sledgehammer, považuji ji za nejslabší položku alba.

Veškeré, i když jen drobné pochybnosti rozprašuje atmosférický ledově trýznící skvost We Do What We´re Told s mluvícími bubny Manu Katché, nepředstavitelná novovlnně ambientní variace, mizející do závěru. Nezemské vokály.

This is the Picture (excellent birds) zahajuje neodbytný Tony Levin a Manu Katché, od počátku úřadují elektronické hody z rukou Petera, ale i Davida Rhodese, Simona Clarka či proslulého zvukového alchymisty Daniela Lanoise (David Bowie, U2), který album nesmírně pozitivně obohatil.

Vykoupením z experimentálních nadzemských poloh je zase více než pozemský hit In Your Eyes, dodnes v mnoha obměnách zařazovaná i na koncerty. Poněkud subtilní úvod vystřídá skvostné vokální i rytmické představení ve vrcholovém Peterově slohu. Spalující vášeň se vybíjí ve skvostně vybičovaném konci se sborovými hlasy.

Nepopírám osmdesátkovost, přístupnost, v podobě jistých skladeb i jistou dobovou ochotu vyjít vstříc rádiím a gabrielovským lektvarem nakazit co možná největší počet posluchačů. Je na tom ale nakonec něco zlého? Takový pop si budu pouštět každý večer naplno. Je to jako tři čtvrti hodiny rozkoše, na které se podílel skutečně elitní zástup hostů.