Reakce na recenzi:

horyna - @ 16.02.2019

Steve Hackett, jeden z posledních kytarových mohykánů rockového dávnověku, jehož každou nově příchozí kolekci se vyplatí bedlivě sledovat a poslouchat. V dnešním světě není moc takových, na které si můžete stran kvality vsadit a oni vás nikdy nezklamou. V jeho případě je každá z nově připravených písňových sad sázkou na jistotu, kterou posledních patnáct let pravidelně zásobuje věrné zástupy svých fandů i fandů původních (a těch nejlepších) Genesis. U Steva Hacketta pokaždé přesně vím, že žádný průzkumný či přípravný poslech zapotřebí není, jelikož on se prostě nemýlí. Alespoň nevím o tom, že by některá z jeho předchozích šesti desek nesla známky nějakého opotřebení. A nenese je ani kolekce letošní. Uplynuly další dva roky a před námi leží čerstvá deska tentokrát pojmenovaná At the Edge of Light, což v překladu znamená něco jako "na hraně světla." A podobně jako v posledních letech nemění Steve svoje skladatelské návyky a schopnosti, nemíchá příliš ani se svou doprovodnou sestavou. Na novince se představují titíž lidé co v minulosti, snad s výjimkou angažmá černošské zpěvačky slyšící na jméno Durga McBroom, jejíž pronikavý hlas obšťastňuje píseň Underground Railroad.

Steve nahrál další monumentální desku. Ta na dostatečně velkém manévrovacím a stylotvorném prostoru opět dýchá autentičností a originalitou. V jeho muzice je skryto mnohem víc než jen "běžné muzicírování a běžné hudební postupy". Jeho tvorba je osobou kytaristy doslova prorostlá a skrze ni také dýchá. Vyvěrá tu prostá pozemská radost a nadšení. Jde o všeobjímající krásno zabalené v ladných kytarových motivech, hřejivé atmosféře a příjemně působících ušlechtilých nápěvech. Je to hudba, která nepopírá své kořeny, ale jasně hledí vpřed a svou cestu si razí sama, aniž by k tomu potřebovala jakoukoli reklamu. Stylová nejednotnost a častá prostřídávání různých vlivů a etnik jsou skloubeny tak chytře, že vám jejich prolínání připadá zcela automatické a místy až objevné.

Hackett experimentuje, co mu jeho prostředky dovolí, a mnohdy člověk překvapením žasne, s jakým to motivem se kytarista tentokrát vytasil. Duchovní rozměr je důležitý, jasně identifikovatelný a s většinou skladeb hluboce souzní. Není problém zavřít oči a nechat se za pomoci fantazie přenést do úplně jiné doby, či na vzdálená místa naší planety. Miluji způsob, jakým dokáže tento kytarista dávkovat napětí, plně vystihnout své pohnutky a myšlenky a přizpůsobovat charaktery skladeb svým požadavkům na vytvoření monumentality a působivé atmosféry. Souzněním několika zajímavých zvuků na klávesy, temné i krásně hřejivé melodiky vypiplané jeho šestistrunkou a v hlubších patrech posazeným vokálem vytváří scenérie, kterým (ať už na jedince působí jakkoli) nelze upřít dar neočekávaného a v dnešní (art)rockové produkci běžně zřídka slyšitelného.

Pro letošek se Steve Hackett vytasil s ještě o malinko odvážnější kolekcí, co do způsobu míchání rozličných hudebních témat, než v minulosti. Za jeho neutuchající talent, skladatelské nápady a neustálou chuť etablovat se mezi o několik generací mladšími hudebníky, mu skládám velikánskou poklonu až k zemi. Pro mě jeden z adeptů na desku roku 2019.