Reakce na recenzi:

legolas - @ 17.04.2020

Velká část posluchačů přišla do prvního kontaktu s kapelou Yes až v průběhu osmdesátých let. A pro řadu z nich zůstaly právě desky 90125, Big Generator a Talk dodnes těmi nejlepšími. Na všech hrál na kytaru Trevor Rabin a všechny se staly svědky přerodu pubertálních, noty nahánějících Yes, mezi dospělou hudební elitu celosvětového významu. S odchodem Steva Howea kapela přebudovala koncept a pro službu době se nejlépe hodil právě Rabin. Jeho diametrálně odlišné cítění skvěle korespondovalo s další etapou, do které Squireovi borci chtěli vstoupit. Do té by se vůbec nehodil zpátečnický pohled Ricka Wakemana, proto se kapela už nepokoušela s ním znovu dohodnout a místo něj pozvala pragmatického Tonyho Kaye, s nímž kdysi dávno začínala a který se jevil jako ideální řešení. Hra a hlavně vklad obou nováčků přinesl své ovoce a tolik potřebný efekt.

S Tonym a Trevorem se Yes podařilo zvysoka překročit propast, kterou do jejich staré muziky doba vyhloubila. Pokud nechtěli být za šašky a znít směšně, nemělo cenu nechat se presovat okolními tlaky. Obě nahrávky z osmdesátých let i přidružené Talk jsou bez škraloupu artefakty své doby a pokud někdo tvrdí, že tohle nejsou ti praví Yes, je to totální blbost. Taky nespáváte s jednou holkou celý život, čímž chci říct, že to prostě nejde. Nejde zastavit vývoj. Obzvlášť u lidí, kteří novým výzvám s chutí čelí a jdou jim naproti.

Úvodní song Owner Of A Lonely Heart je strašná srágora. Namyšlení progresivní intoušové, kterých znám ze svého okolí celkem dost a kteří svou inteligenci neustále dávají najevo používáním nových slůvek a nevšedně znějících frází, s jejichž pomocí se tak rádi povyšují nad ostatní, můžou pro klidný spánek číst raději hloupý, nebo vlezlý. Zkrátka hitparádově upachtěná nuda. Jenže s Hold On se úplně otočí vítr, který vyjma dvou slabších kusů (Leave It a ospalé Hearts) přivane nahrávku plnou dech beroucích melodií, výstavních slok a refrénů a vizionářských kytarových i klávesových motivů. Vše drží pohromadě pevná rytmika Alana Whitea (jde slyšet, že to šlape i bez přehnaných exhibic Billa Bruforda) a snad nejlepšího basáka jakého kdy rocková hudba měla, Chrise Squira.

S nově stmeleným kolektivem jde ruku v ruce i nově vytvořený zvuk. Pružný, sytý, efektní, a ještě pestrobarevnější než v minulosti. Z dnešního pohledu je jeho velkou výhodou pevné sonické usazení bez přehnaných berliček té doby. Díky svým vizím, ambicím a úsilí, se kapele Yes jako jedné z mála z velkého klubka starých rockových dinosaurů podařilo splynout s dobou a profitovat z ní. Na rozdíl od svého dvojčete Genesis, Yes nesmrděli komerční pachutí a z jejich songů vám není na zvracení. Přitom dosáhli stejného úspěchu a řada původních fans jim neměla problém nějaký ten přehmat odpustit.

90125 je prvotřídní práce a dokonalost sama. Nejlepší Yes!