Profil uživatele legolas
Recenze:
Bolin, Tommy / Teaser
| 2021-03-30 | Marching Powder je skladba, která mě inspirovala k napsání této krátké recenze. Netvrdím, že je právě ona tou úplně nejlepší z prvního sólového počinu Tommy Bolina, ale rozhodně je úplně jiná, než zbytek této vynikající kolekce. Strašně z ní cítím Mahavishnu Orchestra a to nejen díky bohatému stylu bubenické mlátičky Michaela Waldena a dunícímu ságu, ale především skrze jazzové improvizace klávesisty Jana Hammera a Bolinovo kytarové cítění. Vše dohromady tuto skladbu samočinně posílá do krajin, ve kterých vládli M. O. V dalším plánu bych z této stylově bohaté kolekce vyňal energický hit Teaser (který už dlouho znám jako cover MC), dále fusion parádu dle vzoru Jeffa Becka Homeward Strut, typově osmdesátkovou baladu Dreamer, a klenot v rytmu samby Savannah Woman. Právě tyto vyjmenované písně přinášejí do alba obrovský kus oživení a činí jej konkurenčně hodně nadstandardním.
Kdepak, Tommy Bolin byl génius. Lze to poznat nejen z té jedné jediné desky ukuchtěné společně s Deep Purple, ale třeba i z nahrávky Spectrum Billy Cobhama, nebo právě z Teaser.
» ostatní recenze alba Bolin, Tommy - Teaser
» popis a diskografie skupiny Bolin, Tommy
Kansas / Vinyl Confessions
| 2021-03-23 | Vinyl Confessions je prvním z dvojice alba Kansas, které valná většina fanoušků ráda opomíjí. Z části je na vině nový zpěvák John Elefante, kterého hlasový rejstřík tlačí kapelu k mainstreamu. Tam však kapelu postupně nasměrovaly jak okolní tlaky z venčí, především firma, tak touha uchytit se v hitparádách. Kansas se to podařilo hned s první písní Play The Game Tonight, která je poplatná době vzniku. Když však odložíme stranou vykalkulovaný směr kterým se tehdy všechny kapely tlačili, máme před sebou sbírku úžasných melodických skladeb. Za takové Chasing Shadows, Diamonds and pearls, Windows, vrcholnou dvojici Borderline / Play on a pochopitelně poslední Crossfire(ta má k původní tvorbě kapely asi nejblíž) by se nemusela stydět ani Asia, nebo Foreigner, tou dobou nově vzniklé akvizice, kterým v té době ležel hudební a nahrávací průmysl u nohou. Elefante zpívá víc zženštile avšak stále dost přesvědčivě, i když Walshovi průbojnosti nedosahuje. Navíc tu pořád zbylo pár partů na Robby Steinhardta a jeho housle. Skladby spíš než nějakou originalitou překvapí citlivými aranžmány a na poměry Kansas dost romantickou atmosférou.
Vinyl Confessions je oproti Drastic Measures výborná deska prorostlá odkazem začátku osmdesátých let a to nemusí být zákonitě špatná vizitka.
» ostatní recenze alba Kansas - Vinyl Confessions
» popis a diskografie skupiny Kansas
Gentle Giant / In a Glass House
Tak tohle album Gentle Giant dosahuje největší rating. Bezesporu vybrali fanoušci prog metalového serveru Progarchives správně. Právě In A Glass House patří k nejvypilovanějším položkám vyrobeným pod značkou něžného obra. Po odchodu třetího z bratrů Shulmanů, Philipa Shulmana, se zbytek souboru neskutečně sevřel a vytvořil ještě jedinečnější a specifičtější dílo, než jakým byl předchozí kus Octopus. V nápaditosti předstihlo dokonce opus magnum, Acquiring The Taste. Ne tak v atmosféře. Ta je jedinečná právě na úvodní trojici a že to dál pokračuje jinak, není až takový problém. In A Glass House potřebuje opakované poslechy, podobně jako to potřebují všechna mistrovská prog alba. Složitost hry, složitost kompozic, křehká produkce, to vše přispívá k tomu, že jde o mistrovské dílo. Každá nota, rytmus a melodie vás od začátku do konce provedou množstvím nálad a textur. Navíc právě tady je cítit ještě zřetelnější tlak na středověká témata a melodie. Jde o vrchol epické renesanční produkce moderní doby. Gentle Giant byli vždy schopni dosáhnout toho, aby kratší skladby zněly jako velkolepé eposy díky jejich bláznivé instrumentální souhře. Ve skleněném domě se vše děje k naprosté dokonalosti. Kapela se znovu snažila experimentovat v maximální možné míře. Vždyť to je koneckonců jejich produkčním cílem.
In A Glass House je jednou z těch nahrávek, alespoň pro mě, která má mimořádnou schopnost ultimativního zásahu přímo do srdce. Pochybuji, že jsem jediný kdo říká, že toto album je skvělé. Jejich nepopiratelný opus velikosti let 70. a zároveň jedno z největších alb daného žánru.
» ostatní recenze alba Gentle Giant - In a Glass House
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant
UK / Danger Money
Obě desky hvězdných UK jsou výborný. To je potřeba říct hned na začátku, aby se člověk vyhnul případným nesmyslným prohlášení o jejich (ne)originalitě. Nezasvěceného napadne lecco. V poslední době však dávám přednost dvojce. Vůbec neřeším nepřítomnost kytary. Eddie Jobson u kláves odvádí práci za oba nástroje.
Kvalita místních skladeb je obrovská. Od romantického kusu Rendez-vous, přes progový monument The only thing she needs, až po moji nejoblíbenější Nothing to lose, která jakoby Asii z oka vypadla.
Celkově mně přijde Danger Money přístupnější a melodičtější než jednička. Pořád jde o jazzrock, ale stravitelnější a popovější. Cítím mírný závan Asie, která se tady už pomalu probouzí k životu. Pořád je to ale hodně experimentální a virtuózní.
Škoda je, že podobně stylotvorná alba už dnešní autoři napsat nedokážou.
» ostatní recenze alba UK - Danger Money
» popis a diskografie skupiny UK
Wobbler / Dwellers of the Deep
V poslední době jsem na zahraničních portálech neustále četl zprávy o tom, že nejlepší progresivně laděnou deskou minulého roku je poslední výtvor nějakých Wobbler. Pak je celkem pochopitelné, že mě taková informace nemohla dát spát. Budil jsem se v noci jestli je to fakticky pravda a ze snu křičel jméno interpreta tak dlouho, až si tu desku nakonec taky objednal.
Dwellers Of The Deep je zvláštní deska. Zvláštně nepůvodní. Až příliš okatě kopíruje své vzory ze sedmdesátých let, především kapelu Yes. Ale je prima, že i přes zjevnou inspiraci touto partou, Vám podobný handicap nemusí vadit. Vlastně se postupně stává jistou předností Wobbler. Deska zní jako zrychlenější a nabušenější Relayer. Pro ty, co neví co Relayer je, tak jde o signifikantní desku celých Yes, celých sedmdesátých let. Pravda, Wobbler sice holdují intenzivnějšímu pojetí, ale prezentují se stejně namachrovaně(nemyslím v pejorativním duchu) a s obrovským přehledem a zkušenostmi. Po patnácti letech přichází s nahrávkou podobně ohromující, jako byl kdysi jejich ikonický debut Hinterland.
Pořád si však lámu hlavu nad tím, co skutečně vede takové hudebníky k tomu, aby tak okatě vykrádali své vzory? Až toto pochopím, rád jim udělím vyšší známku. Zatím se to ale nedaří. I tak je průzkum jejich díla plnohodnotným dobrodružstvím, které si ty čtyři zlatavé hvězdy zaslouží.
» ostatní recenze alba Wobbler - Dwellers of the Deep
» popis a diskografie skupiny Wobbler
Focus / In and Out of Focus
Je fajn číst recenze o Jethro Tull, ale o těch toho každý ví už tolik a jejich adorace je tak průhledná, že se málo komu podaří vyštrachat nějaké skutečně zajímavé informace. Daleko přínosnější je povídání o minoritní části hudebního spektra. Třeba takových Focus. Toto holandské těleso založené ještě na konci šedesátých let, hrálo dost originální hudbu, kvůli které byli ve své zemi jasná jednička. Skupinu držela nad vodou dvojice Thijs van Leer - klávesy, flétna, zpěv a Jan Akkerman - kytary.
Jen velmi vzácně se stává, aby hned debut kapely byl tím nejlepším počinem. Tady to platí stonásobně. Možná není nejvyspělejší, třeba taková 3 je hodně povedená záležitost, ale jednička je o drobný chlup před ní. Je osobitější a magičtější. Je to dáno jednak atmosférou nahrávky a hlavně tím, že většina skladeb je odzpívaných. Už na o rok mladší Moving Waves se hlavně hraje, což tady naštěstí neplatí. Zpívat se začne už na začátku desky a skladby jako Sugar Island, nebo kouzelná Happy Nightmare (Mescaline), bych zařadil do zlatého fondu sedmdesátých let. Z čistě hraných tam patří ještě dvojici Anonymous a House of the King. To jsou exkluzivní parády.
Málokdo dnes taky ví, že původní název desky zněl Focus Plays Focus. Tedy nikoli In and Out of Focus. Bodování je v tomto případě nad slunce jasné.
» ostatní recenze alba Focus - In and Out of Focus
» popis a diskografie skupiny Focus
Pattern - Seeking Animals / Pattern - Seeking Animals
Naprosto luxusní záležitost. Album roku a zároveň krásná ukázka toho, jak by měl dnešní progresivní rock vypadat aby nenudil. Názorná cesta z bludného kruhu pro kapely, které omílají své postupy neustále dokola, až se z nich stává karikatura sebe sama. PSA jsou invenčním souborem s vysokým skladatelským kreditem a dlouholetou hráčskou průpravou. Vzdušnost, hravost a nadhled jsou hlavními atributy jejich nahrávek. Alfou i omegou je obyčejný písňový základ, který dává takové tvorbě zelenou. Podle pravzoru The Beatles dokáže s kompozicí pracovat hodně kapel, ale každé se nepodaří dotáhnout výsledný produkt do takového konce, který by vás svou originalitou a zvláštností dokázal s potěšením přibýt na kříž. Devět extrémně silných skladeb s vrcholy v ohromně propracovaných Orphans Of The Universe a Stars Along The Way a na druhé straně s popem koketujícími Beatles skladbami No One Ever Died And Made Me King, Fall Away a These Are My Things. Právě ty tvoří osu tvorby PSA, krátké o to však výživnější bomby.
Tady se fakticky povedlo všechno. Od obalu, přes zvuk, až po fungující chemii mezi spoluhráči. Tomu taky odpovídá konečný výsledek a jedno z nejlepších alb za posledních deset let. A pak že aktuální hudba už nemá co nabídnout.
» ostatní recenze alba Pattern - Seeking Animals - Pattern - Seeking Animals
» popis a diskografie skupiny Pattern - Seeking Animals
Transatlantic / Kaleidoscope
Téměř v předvečer vydání nové desky hvězdného projektu Transatlantic jsem se rozhodl trochu provětrat jejich starší tvorbu. Poslední album Kaleidoscope jsem dlouho neslyšel a taky jsem se potřeboval ujistit, jestli má vůbec smysl do letošní novinky investovat potřebné úsilí a peněžní obnos. Kapela projíždí druhou etapou spíš na údržbu a slábnoucí skladatelské výkony zastírá nabubřelostí a plácáním se na místě. Včerejší večer byl ovšem hrubou výjimkou. Placka Kaleidoscope mě hodně nečekaně překvapila. Zapůsobila mile a nenuceně. Spousta svěžích témat je citelně zakomponovaných do průbojné muziky, ze které trčí rytmické souboje i brilantní kytarové party. Malinko fádní klávesový podklad je už typickým Morseho neduhem, ale rád říkám žádná katastrofa. Deska má jasně symetrické uspořádání. Rámují ji mimořádně povedené dlouho minutové věci, stejně jako dvojice sugestivních balad. Uprostřed leží nejrychlejší skladba, několikrát vyzkoušený koncertní trhák. Ve prospěch díla mluví též semknuté zvukové ošetření a Stoltův stále velmi dobrý hlasový rejstřík. Kaleidoscope se včera usadilo hodně vysoko. Po nečekaném pozitivním dojmu jí teď mile rád vytáhnu tu nejvyšší možnou známku.
» ostatní recenze alba Transatlantic - Kaleidoscope
» popis a diskografie skupiny Transatlantic
Flower Kings, The / Flower Power
The Flower Kings nebyli jen kopírkou slavnějších Yes. Vycházeli ze stejného modelu, ale nikdy nehráli jako oni. Na rozdíl od takových Citizen Cain, kteří své vzory Genesis nestoudně napodobují, že je z toho člověku kolikrát až vnitřně trapně. TFK jdou po své cestě. Jejich podobnost na Yes pramení z podobného aranžérského přístupu. Stolt hraje iluzorním způsobem jako kdysi Howe a Bodin kreslí totožné scény jako kdysi Wakeman. Významná je i rytmika, kde Roineho bratr Michael drží výraznou basovou stoupu a ve své hře je hodně kreativní a vynalézavý. Totéž se dá říct o dvojici Jaime Salazar bicí a Hasse Bruniusson perkuse. U Yes se o podobnou práci staral jenom Bruford, ale čtyři ruce zmůžou víc a je to místy znatelně slyšet.
Druhá dvoj diskovka Flower Power je členěná do dvou sekcí. První zabírá suita Garden Of Dreams. Druhá využívá běžný písňový model. Garden Of Dreams je hodinovou procházkou krajinami Yes z období nepochopeného alba Tales From the Topographic Oceans. 2CD patří k nejvyrovnanějším sbírkám co od TFK znám a nebudu vybírat nejoblíbenější skladby, protože bych sem musel zkopírovat celý track list. Ten je parádní od začátku do konce. Invenčně je to plejáda mimořádně silných motivů a soudržných celků. TFK obsadili na konci devadesátých let dlouho vyprázdněný progresivní trůn a až neuvěřitelně snadno navázali na úspěchy Yes, Genesis i Marillion. Patřili mezi první, kteří v této dekádě pomohli znovu rozproudit horkou umělecky napumpovanou krev, která se dlouho schovávala v těch nejtenčích záhybech a konečcích navazující na životodárné tepny sedmdesátých let.
» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Flower Power
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The
Novalis / Sommerabend
Němčinu jako vyjadřovací jazyk v hudbě zrovna nevyhledávám. Tady ale udělám rád vyjímku, protože ve spojitosti s dokonale hojivou náplastí značky Pink Floyd, působí repertoár Novalis úžasně. Většinou se nese v instrumentální poloze. Prim hrají keyboardy a klasická kytara. Nějakých prudce elektrických výpadů je tady jen málo. Vše zní pokojně a konejšivě. Romantika slouží jako základní model. Do něho čtveřice Němců přilévá medové plásty tvořené nekonečnou kytarovou linkou. Ovšem velice efektivně a s nesmírným nadhledem. Klávesy dělají podkres. Občas citelnější, občas jen k dotvoření děje a nálady. Kdyby zpěvák Detlef Job použil angličtinu jako většina jeho kolegů, mohl být výsledek možná ještě lepší. Dokonce lepší než u krajanů Eloy. S nimi má hudba Novalis hodně společného. Na albu Sommerabend jsou všeho všudy jen tři skladby. Stopáž držící se na třiceti minutách uteče jako voda a tak není důvod, ponořit se do Novalis ještě jednou.
» ostatní recenze alba Novalis - Sommerabend
» popis a diskografie skupiny Novalis
Budgie / Squawk
Budgie jsou ideálním řešení pro všechny nepřátele Pink Floyd, Yes a dalších jim podobných artrockových velikánů. Přinášejí surový rock v nejčistší podobě. Zbaveni kytarové zdobnosti upřednostňovali přístup jdeme rovnou na věc. Svoje songy nezahalovali do klávesového oparu, ale jako trio rázných muzikantů dokázali na každé desce připravit několik bonbonierových sentimentálních parádiček.
Na svém druhém albu Squawk, které následovalo krátce po lajdáckém debutu, už přišli s přesněji vyměřeným modelem, který pečlivě střídá agresivní songy plné rockové výbušnosti s odlehčenou formulí skladeb Rolling Home Again, Make Me Happy a Young Is A World. I když je řada z nich zasazená do kratší minutáže, vyváženost desky tím nabírá na přitažlivosti. Oproti debutu se přidalo na nápaditosti a směr Budgie se zdál být na dlouhá léta stanovený. Slušné songy typu Rocking Man(s pořádným tahem na bránu), tíživé Drugstore Woman, nebo krátké, ale výmluvné zariffování zpoza Bottled, však střídají některé unylé záležitosti. Příkladně tuctový úvod Whiskey River, nebo vyloženě odfláknutá ospalost Hot As A Docker's Armpit. Pro nedostatek silných motivů tak ani druhá deska Squawk na plné hodnocení nedosáhne a její občasná klopýtnutí nelze přeslechnout. Doslovný rozlet Budgie se děje až s třetím zářezem Never Turn Your Back on a Friend. Na ní už je materiál propilovanější a jde o plnohodnotnou dospělou desku.
» ostatní recenze alba Budgie - Squawk
» popis a diskografie skupiny Budgie
Kansas / Power
Konec Kansas po tragické epizodě s Johnem Elefantem byl k breku. O to větší radost měli všichni, kteří se za tři roky dozvěděli zprávu, že kapela pokračuje dál. Kerry Livgren se nevrátil, ale Steve Walsh byl nazpět. Přišel Steve Morse a Kansas vydali další velkou desku hodnou jejich jména. Power. Škoda, že se vytratili housle Robbie Steinhardta, ale na Power by se moc nehodili. Kapela zavelela mírně vzad a předhodila několik nesmrtelých hymen. Citovku Power, melancholickou dvojici All I wanted a We're not alone anymore, velmi hudební Three pretenders a vkusnou hymnu Can't cry anymore.
Desku Power řadím mezi to nejlepší z osmdesátých let. V tvorbě Kansas má zvláštní postavení. Motivy, nápěvy a melodie jsou nevtíravé, tváří se vážně, ale přitom jasně rozpoznáte, kde je jejich místo.
Deska zabodovala, všichni byli spokojení a Kansas mohli znovu nastartovat své motory. Se Stevem Morsem jim to slušelo.
» ostatní recenze alba Kansas - Power
» popis a diskografie skupiny Kansas
Yes / Fly From Here
Mohlo to být vskutku impozantní rozloučení tahle Fly From Here, kdyby se ovšem našim pánům Yesovčanům nezatemnili mozky, neangažovali hrozného pseudozpěváka čtvrté kategorie a nevydali bezduchou nudu, které je škoda i pro domov důchodců. Fly From Here se na rozdíl od Heaven and Earth povedla. Velkou roli v tom jistě hraje to, že základní kompozice na které album stojí je prastarý prefabrikát. Yes ho oblékli do nových zvuků a aranžmá. Dokonce i tak průměrný Geoff Downes odvedl dobrou práci. Ale největší díl kumštu patří trojici Howe, Squire, Benoit. Ten se tu úplně překonává a svou intonačně čistou prací a polohou tak vzdálenou Jonu Andersonovi, si tady postavil pořádný pomník. Stínově je to jiná liga, ale zpívá si po svém a neztrapňuje se tam, kde to neumí. Neimituje, jen degustačně navazuje.
Úvodní členitá kompozice je lahůdkovou výkladní skříní původních Yes. Laskominy se tu míchají ze starých receptur a přislazují novými i obnošenými sladidly různých značek. Skladba je nápaditá a aranžérsky dokonalá. Pastva pro uši a s Deanovou obálkou i pro oči. Zbytek alba není o nic horší, spíš naopak. Při západu slunečního Yesovského kotouče a s volající sedmdesátkou na krku většiny hudebníků, je tento výkon až nadstandardně vyvážený.
» ostatní recenze alba Yes - Fly From Here
» popis a diskografie skupiny Yes
Flower Kings, The / Waiting For Miracles
Je cosi shnilého ve státě dánském. Tento známý úryvek ze Shakespearova Hamleta mě napadl jako parafráze k prázdnému místu, na kterém se mohli tetelit úvahy o posledním albu The Flower Kings. Hojný recenzentský potenciál se vyskytuje u desek Adam and Eve, nebo Banks of Eden, ale tady zůstává nenaplněn a já se ptám proč? Co místním vadí, že se nikdo z nich neodvažuje o desce utrousit pár slov, které by byli pro méně zdatné pisateli alespoň částečným vodítkem k bližšímu seznámení s dílem. U TFK korespondující easyrocker,pegas,jarda p, horyna,brano zůstávají tiše mlčet jak ústa staré indiánky. Přitom desku obodovali pozitivně.
Vedoucí leader Roine Stolt už překročil šedesátku. To je věk ve kterém nemá muzikant tendence bořit hranice a klestit nové směry. To dělal ve dvaceti. A tak se lehce může zdát, že tento usedlý pán už dobrých deset let nic nového nepřináší. Začalo to přetržením linie po desce The Sum Of No Evil. Po pěti letech ticha jsme byli obdařeni mírumilovnou Banks of Eden, na které se začala vytrácet původní pospolitost. Zúžené obsazení přestali podporovat perkuse Hasse Bruniussona i Wallanderův saxofon. Deska plula v tichých vodách a arzenál TFK se postupně přebudoval. Následovník Desolation Rose potvrdil nově vybranou cestu. Jenže pak přišel další konec. Po tlumeném pádu na dno se Stoltovinou Manifesto of an Alchemist povstávají TFK znovu, tentokrát bez další opory Tomase Bodina. Jeho pozici na desce zaceluje velice schopně Zach Kamins. Rozdíl je téměř nepoznatelný, hlavně v práci s mellotronem. Kolotoč bubeníků rozšiřuje Mirko DeMaio. Ten plní dělnickou funkci a jeho přínos je pouze standardní. Uspět vedle dvojice předchůdců Jaime Salazara a Zoltana Csörsze je nemožné. Potud změny v sestavě. V oblasti hudební se žádných velkých změn nedočkáme a pokud s nimi někdo počítal, jeho úsudek musel být bláhový.
Waiting For Miracles nepřináší zhola nic, co bychom od TFK neznali. Ale to nevadí. Jde o výborný materiál trojice stárnoucích hudebníků, kteří spolu drží už dlouhé roky a jeden o druhém vědí dost na to, aby své představy dokázali náležitě zhmotnit. Pokud se vám podaří překonat vstupní trojici územně rozlehlých skladeb Black Flag, Miracles for America a Vertigo(které jsou znovu značně promyšlené a detailně zaranžované), máte z poloviny vyhráno. Nevzdávejte to. Po příchodu sugestivní pomalé The Bridge a artisticky instrumentální symfonie Ascending to the Stars(jedné z mála, ve které se dere do popředí ďábelsky vystupňované tempo a která má předpoklady stáhnout vás jako vodní vír), jste na dobré cestě. S konzumací vrcholku Wicked Old Symphony(kde je Fröberg lepší zpěvák než Stolt), můžete pít z kalichu TFK plnými doušky a zároveň se přestat bát, že vám nepříjemně zaskočí. I zbytek alba, konkrétně The Rebel Circus, Sleep With the Enemy a The Crowning of Greed působí velice konzistentně.
Druhý nosič je zaměřen podobně jako ten u Banks of Eden. Figurují v něm přístupnější, převážně hrané kusy s minimem zpěvu, ale pořád dost rozvětvenou stavbou. V tomto případě to však nejsou bonusy, ale pokračování jedničky. Pět příjemných osvěžujících věcí.
Roine Stolt je podepsán zhruba pod 80% materiálu. Druhým nejpilnějším nositelem nápadů se stal překvapivě klávesista Zach Kamins. Na nováčka dobrý. Waiting For Miracles tak patří skladatelsky a aranžérsky k nejvypiplanějším počinům od TFK. Komplexní hudební dopad však postrádá intenzitu raných děl, ze kterých sálá nadrženější a odvážnější příval energie. V těch hrála podstatný prim směska fusion a rocku. Chybějící ingredience dnešních TFK.
» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Waiting For Miracles
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The
Return To Forever / No Mystery
Deska No Mystery nemá už od svého vzniku úplně lehkou pozici. Na trh přišla v době, kde se na něm už rok vyhříval impresionistický klenot Where Have I Known You Before a v těsném závěsu k němu kapela přilepila další těžkotonážní jízdu Romantic Warrior. Ta se zakrátko stala doslova jazzrockovým synonymem kvality, s nímž se spousta desek nejen v mém okolí začala rychle poměřovat. Nedostižný výtvor nejen z hlediska kapely, ale celého trhu. No Mystery tak zůstala zavátá v zapomnění a když už ji někdo chtěl oprášit a trochu zviditelnit, druzí ho odkázali do patřičných mezí, třímajíc v rukou dvojici desek o kterých byla řeč.
Přitom to není špatná deska. Jen se do ní hůř proniká. Chybí melodie. Kostrbatější kostra většiny skladeb je určená spíš hudebníkům než obyčejným posluchačům. Dayride se vytasí se zajímavým Coreovým motivem, který v některých sledech událostí zní mírně klišovitě a srandovně. Typičtějším kusem je Jungle Waterfall s válcující rytmikou Clarke-White. Flight Of The Newborn je složitý kus, který laika moc nenadchne. Hancockem ovlivněná Sofistifunk patří mezi příkladné kusy jak spojit na první pohled nespojitelné. Číslo jedna bych dal songům No Mystery pro bohatou škálu Coreových nápadů a nadupané Celebration Suite - Part I.
Na této desce je kytarista Al Di Meola dost zastrčený. Šéfem RTF byl vždy Corea, což je tady hodně slyšet. Ne vždy je to dobře, ale pokud je ta míra úměrná, dá se to oželet.
» ostatní recenze alba Return To Forever - No Mystery
» popis a diskografie skupiny Return To Forever
Flower Kings, The / Stardust We Are
Patnáct let trvalo, než se v hudebním světě objevil někdo, kdo začal tvořit hudbu která navazovala na původní Yes. S deskou Drama padla i poslední bašta progresivní scény, tedy kapela Yes a svět se přerodil do nové doby. Syntezátory začali udávat směr také tomuto odvětví a na dalších deset let nastal utrum. V sedmdesátých letech tolik populární hammondy a mellotrony se přestali používat a rázem se stali přežitkem staré doby. Syntíky a s příchodem devadesátek obnovený syrový sound ubyl každého a pěkně mu nakopal prdel. Už to vypadalo, že se žádný nástupce sofistikovaného umění neukáže, ale v devadesátém pátém se objevil Roine Stolt. Zkušený hráč, zpěvák i skladatel s bohatou zkušeností vsadil do ohně první hudební želízko Back in the World of Adventures a hned z toho byla událost sezóny. Plnohodnotný tovar za rok nahradil deskou Retropolis a rázem stál na vrcholu. Všechna další alba už(jen)potvrzovala výsadní postavení kapely, která svou laťku držela celých dvacet let.
Neznám nikoho, kdo by dokázal během necelých sedmi let vydat čtyři plnohodnotná alba v dvoj diskovém formátu. A to s materiálem vyrovnaným, uceleným a invenčně bohatým. Však je to taky pořádná fuška takový příděl vypotit. Někteří slabší fandové se raději obrací k přístupnějším kusům a vybírají si z diskografie TFK méně náročné tituly(i tady se k tomu jeden přiznal).
Stardust We Are je z této čtyřky nepřístupnější a nejmelodičtější. Na prvním disku převládají hlavně instrumentální věci, druhý je zpěvnější a přijatelnější. Pulzuje uvolněně a invenční běhy nejsou tak ostré a bodavé. Pomalejší tempo se projeví na odhlučněné prázdninové atmosféře s mnoha bukolickými výjevy-The End Of Innocence, Don Of The Universe, Kingdom Of Lies. Za pozornost stojí hlavně The Merrygoround, Ghost Of The Red Cloud a zřejmě nejlepší závěrečná Stardust We Are. Já jsem nakloněn první části s napumpovaným úvodem In The Eyes Of The World, krásnou drobností A Room With A View, dál úchatnou Just This Once a hlavně za sebou nastrkanými instrumentálkami Poor Mr. Rain's Ordinary Guitar, The Man Who Walked With Kings, Circus Brimstone, Crying Clown.
» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Stardust We Are
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The
Doors, The / Morrison Hotel
Dodnes přesně nechápu, co přeletělo přes nos Jimu Morrisonovi a jeho kumpánům, když po tak elektrizujících a nápaditých počinech, jakými byli alba Waiting for the Sun a The Soft Parade, rázně přehodili vyhybku na boční kolej a vydali se zpátky proti proudu času. Svým pátým dílem Morrison Hotel dost rapidně popřeli svůj vývoj i vývoj tehdejší hudby. Tuto nahrávku lze brát jako návrat do kolébky blues. Do té nejšpinavější podoby, kdy jeho syrovost a nepoddajnost začínali krotit rockové vlivy do muziky nově zasahujících daleko mladších muzikantů.
Desku nakrojí obstojná bluesová vypalovačka Roadhouse Blues, na kterou naváže o poznání jímavější drobek z minula Waiting For The Sun. Jsem rád, že ji Doors nepoužili na třetí lp, ale vpíchli ji až sem. Má kvality a atmosféru. Vedle některých suchopárných a průměrných položek, zdem dodává životodárnou esenci. Podobně interesantní jsou ještě skladby You Make Me Real a Blues Sunday. Dále očistné experimenty Ship Of Fools, Queen Of The Highway a naléhavě hravá Indian Summer. Opakem je nudná vata dvojice Land Ho a The Spy.
Ona to není zas tak špatná deska. Je neotesaná a hrubá. Zní prapůvodně, ale vytrácí se z ní průběžně nastavený model The Doors. Chybí tu zvířecí touhou samotných muzikantů experimentovat. Pro vývoj Doors je to stopka, ale osobní kvality Jima Morrisona jako zpěváka se tady naštěstí nezastavili.
Závěrem tu mám otázku pro bedlivé posluchače. Kdo z vás si kdy všiml vykradeného motivu skladby Peace Frog, který použila Nirvana do svého hitu Smells Like Teen Spirit? Počáteční riff je do uší bijící. Hanba.
» ostatní recenze alba Doors, The - Morrison Hotel
» popis a diskografie skupiny Doors, The
Yes / 90125
Velká část posluchačů přišla do prvního kontaktu s kapelou Yes až v průběhu osmdesátých let. A pro řadu z nich zůstaly právě desky 90125, Big Generator a Talk dodnes těmi nejlepšími. Na všech hrál na kytaru Trevor Rabin a všechny se staly svědky přerodu pubertálních, noty nahánějících Yes, mezi dospělou hudební elitu celosvětového významu. S odchodem Steva Howea kapela přebudovala koncept a pro službu době se nejlépe hodil právě Rabin. Jeho diametrálně odlišné cítění skvěle korespondovalo s další etapou, do které Squireovi borci chtěli vstoupit. Do té by se vůbec nehodil zpátečnický pohled Ricka Wakemana, proto se kapela už nepokoušela s ním znovu dohodnout a místo něj pozvala pragmatického Tonyho Kaye, s nímž kdysi dávno začínala a který se jevil jako ideální řešení. Hra a hlavně vklad obou nováčků přinesl své ovoce a tolik potřebný efekt.
S Tonym a Trevorem se Yes podařilo zvysoka překročit propast, kterou do jejich staré muziky doba vyhloubila. Pokud nechtěli být za šašky a znít směšně, nemělo cenu nechat se presovat okolními tlaky. Obě nahrávky z osmdesátých let i přidružené Talk jsou bez škraloupu artefakty své doby a pokud někdo tvrdí, že tohle nejsou ti praví Yes, je to totální blbost. Taky nespáváte s jednou holkou celý život, čímž chci říct, že to prostě nejde. Nejde zastavit vývoj. Obzvlášť u lidí, kteří novým výzvám s chutí čelí a jdou jim naproti.
Úvodní song Owner Of A Lonely Heart je strašná srágora. Namyšlení progresivní intoušové, kterých znám ze svého okolí celkem dost a kteří svou inteligenci neustále dávají najevo používáním nových slůvek a nevšedně znějících frází, s jejichž pomocí se tak rádi povyšují nad ostatní, můžou pro klidný spánek číst raději hloupý, nebo vlezlý. Zkrátka hitparádově upachtěná nuda. Jenže s Hold On se úplně otočí vítr, který vyjma dvou slabších kusů (Leave It a ospalé Hearts) přivane nahrávku plnou dech beroucích melodií, výstavních slok a refrénů a vizionářských kytarových i klávesových motivů. Vše drží pohromadě pevná rytmika Alana Whitea (jde slyšet, že to šlape i bez přehnaných exhibic Billa Bruforda) a snad nejlepšího basáka jakého kdy rocková hudba měla, Chrise Squira.
S nově stmeleným kolektivem jde ruku v ruce i nově vytvořený zvuk. Pružný, sytý, efektní, a ještě pestrobarevnější než v minulosti. Z dnešního pohledu je jeho velkou výhodou pevné sonické usazení bez přehnaných berliček té doby. Díky svým vizím, ambicím a úsilí, se kapele Yes jako jedné z mála z velkého klubka starých rockových dinosaurů podařilo splynout s dobou a profitovat z ní. Na rozdíl od svého dvojčete Genesis, Yes nesmrděli komerční pachutí a z jejich songů vám není na zvracení. Přitom dosáhli stejného úspěchu a řada původních fans jim neměla problém nějaký ten přehmat odpustit.
90125 je prvotřídní práce a dokonalost sama. Nejlepší Yes!
» ostatní recenze alba Yes - 90125
» popis a diskografie skupiny Yes
Flower Kings, The / Paradox Hotel
Album Paradox Hotel představuje The Flower Kings na skladatelském vrcholu. Tvůrčí sepětí tu kulminuje do bodu, kterého už kapela v pozdějších letech není schopna znovu dosáhnout. Genialita jednotlivých hudebníků byla vždy na vysoké úrovni a takřka neoddiskutovatelná. Jenže něco jiného je dostát svého tvůrčího záměru a něco jiného podělit se o něj s přáteli a dát jim výrazný prostor pro diskuzi. Právě tento přesah ve způsobu zapojení co největšího počtu členů do závěrečných úprav jednotlivých skladeb, má v konečném důsledku pozitivní dopad na barvitost a neopakovatelnost kýžených aranžmá.
Typově rozměrný play list obsahuje několik temných nálad v Bavarian Skies a Selfconsuming Fire, sugestivní věci Jealousy, Mommy Leave the Light On, nebo Bodinovu ozdůbku Touch My Heaven, ale také Fröbergovo vitální Life Will Kill You a pochopitelně Stoltovi velké opusy End on a High Note, nebo Blue Planet plné barev a neobvyklých nálad. Deska je celá zasazena do zádumčivého oparu a její neagresivní podtón kooperuje s identitou těchto Švédů naprosto úžasně. Jeden bez druhého by mohl jen těžko existovat, je to podobné jako u dvojice komiků Stana Laurela a Olivera Hardyho.
» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Paradox Hotel
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The
Van Der Graaf Generator / World Record
Nevěřte nikomu, kdo vám bude o tomto albu tvrdit, že je nezáživné a uměle natahované. VDGG mají v obou úvodních periodách - v první i v druhé - trojici vrcholných útvarů. Kdo zná jejich tvorbu, dokáže si tato jména doplnit bez mojí asistence. Chybí mezi nimi nepovedený debut (v první dvouletce) a dosti experimentální plácnutí mimo s Quiet Zone na konci druhé.
World Record nese všechny charakteristické črty jejich tvorby, zejména pak sporně zaměřeného údobí číslo dva. V původní sestavě byl tento koncept dotažený, kam jen nejdál to šlo. Energie, drama a zvukové dobrodružství proložené neustálými jazzovými sekvencemi jsou slyšet v průběhu When She Comes. Nervičky drásá expresivní A Place to Survive. Abychom si taky trochu odpočinuli, vyvstane před námi překrásná píseň Masks. To (skoro) nejlepší z celých VDGG přijde s dvacetiminutovou, místy improvizační Meurglys III, The Songwriter's Guild. Tam se narvalo prostě všechno a svým obsahem se blíží skvostu A Plague of Lighthouse Keepers. Hudebně je jinde, stejně jako celá druhá periody Graafů, ale její originalita je stejně výrazná. Nakonec ještě pohlazení v podobě Wondering a je vymalováno.
Obsahově a výrazově je World Record jen o stupínek pod Godbluff a Still Life. Takže za čtyři.
» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - World Record
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator