Reakce na recenzi:

Judith - @ 11.10.2022

Jeden literární kritik kdysi prohlásil, že člověku se něco prostě líbí, nebo ne, a pak už jen hledá důvody. Byl to vzácně upřímný moment a jasnozřivý postřeh. Takže: mám tohle album ráda. Proč?

Předně je to deska, při které jako posluchač dostanete mimořádné množství příležitostí uvědomit si, jak důležitý pro Dream Theater vždycky byl John Myung. Hypnotický duet baskytary a vokálu v Breaking All Illusions je také příkladem, jak se vnější faktor, jakým bylo komponování bez bubeníka, dá přetavit v inovativní postup, který oslovuje i po letech (stejně jako u následujícího eponymního alba si i tady své oblíbené kousky připomínám raději prostřednictvím nástrojově autentičtěji znějících živých nahrávek - například těch z DVD Live At Luna Park je už dnes volně dostupná spousta https://www.youtube.com/watch?v=IRvAPLrZQ0U ).

Celkově mám dojem, že si každý ze čtyř autorů v nastalé situaci hlouběji uvědomoval, kde je jeho místo, v čem je jeho přínos, jaký otisk touží na tuto nahrávku udělat. Neotočili zkrátka jen kohoutkem, z kterého v jejich případě začne vždycky něco okamžitě téct, ale nanášejí svoje barvy na společné plátno s rozmyslem a úctou ke sdílenému prostoru; při každé změně podmínek ještě nový systém nějakou dobu těží z plodů toho předcházejícího, takže se album dá považovat i za výkladní skříň nápadů, které pravděpodobně zrály nějakou dobu. Působí vyváženě, je pestré a dynamické, a co je asi nejdůležitější: je dramatické, aniž by sklouzávalo k přílišné teatrálnosti.

Ústřední téma dramatického zvratu kapele umožnilo vystavět jednotlivé kusy jako mozaiku sil, které nás obklopují a které vyvěrají z nás samotných, přičemž díky alchymicky přesné míře neurčitosti se skladby dají vnímat se správně dráždivou nejednoznačností jako popis vnitřního dění, společenského klimatu nebo prostě jen jako napínavý příběh - taková Bridges in the Sky může být podle vašich preferencí a rozpoložení stejně tak barvitým líčením šamanské cesty nějaké postavy jako reálným průvodcem vnitřní transformace; tím, že skladba posluchače oslovuje na více úrovních vnímání a prožívání, ho do sebe vtahuje.

Zatímco rozmáchlá This is the Life nebo křehce emotivní Far from Heaven se mi časem trochu ohrály, z vokálního partu v Beneath the Surface mrazí pořád, stejně jako z uvolněně vynalézavé mezihry, která zničehonic (kolem páté minuty) přetně valící se Lost Not Forgotten, a teprve s odstupem oceňuji, kolik toho v sobě skrývá taková Outcry. Silné čtyři hvězdičky.