Dream Theater - A Dramatic Turn of Events (2011)

Jeden literární kritik kdysi prohlásil, že člověku se něco prostě líbí, nebo ne, a pak už jen hledá důvody. Byl to vzácně upřímný moment a jasnozřivý postřeh. Takže: mám tohle album ráda. Proč?

Předně je to deska, při které jako posluchač dostanete mimořádné množství příležitostí uvědomit si, jak důležitý pro Dream Theater vždycky byl John Myung. Hypnotický duet baskytary a vokálu v Breaking All Illusions je také příkladem, jak se vnější faktor, jakým bylo komponování bez bubeníka, dá přetavit v inovativní postup, který oslovuje i po letech (stejně jako u následujícího eponymního alba si i tady své oblíbené kousky připomínám raději prostřednictvím nástrojově autentičtěji znějících živých nahrávek - například těch z DVD Live At Luna Park je už dnes volně dostupná spousta >> odkaz ).

Celkově mám dojem, že si každý ze čtyř autorů v nastalé situaci hlouběji uvědomoval, kde je jeho místo, v čem je jeho přínos, jaký otisk touží na tuto nahrávku udělat. Neotočili zkrátka jen kohoutkem, z kterého v jejich případě začne vždycky něco okamžitě téct, ale nanášejí svoje barvy na společné plátno s rozmyslem a úctou ke sdílenému prostoru; při každé změně podmínek ještě nový systém nějakou dobu těží z plodů toho předcházejícího, takže se album dá považovat i za výkladní skříň nápadů, které pravděpodobně zrály nějakou dobu. Působí vyváženě, je pestré a dynamické, a co je asi nejdůležitější: je dramatické, aniž by sklouzávalo k přílišné teatrálnosti.

Ústřední téma dramatického zvratu kapele umožnilo vystavět jednotlivé kusy jako mozaiku sil, které nás obklopují a které vyvěrají z nás samotných, přičemž díky alchymicky přesné míře neurčitosti se skladby dají vnímat se správně dráždivou nejednoznačností jako popis vnitřního dění, společenského klimatu nebo prostě jen jako napínavý příběh - taková Bridges in the Sky může být podle vašich preferencí a rozpoložení stejně tak barvitým líčením šamanské cesty nějaké postavy jako reálným průvodcem vnitřní transformace; tím, že skladba posluchače oslovuje na více úrovních vnímání a prožívání, ho do sebe vtahuje.

Zatímco rozmáchlá This is the Life nebo křehce emotivní Far from Heaven se mi časem trochu ohrály, z vokálního partu v Beneath the Surface mrazí pořád, stejně jako z uvolněně vynalézavé mezihry, která zničehonic (kolem páté minuty) přetně valící se Lost Not Forgotten, a teprve s odstupem oceňuji, kolik toho v sobě skrývá taková Outcry. Silné čtyři hvězdičky.
reagovat

Steve mě svou recenzí vybudil k poslechu ne zrovna oblíbené nahrávky milovaných D. T. Když hned nad ní vidím recenzi od Adama6 na veledílo Images and Words, nemůžu neslyšet většího kontrastu, než slibují tyto dvě, tolik rozdílné desky. Images... je pro mě něco jako nádherně převyprávěná pohádka, nejen kvůli vzpomínkám a době, ale především indivuduálním vyšperkovaným výkonům, obrovskému hráčskému entusiamu a kreativitě souboru v jejím počátku. Když si odmyslím LaBrieho výšky, které jsem mě v mládí v oblibě a dnes je spíš přetrpím k nahrávce prostě patří, dostávám ucelený a vyjmečně originální klenot. U recenzovaného alba, které mi právě dohrálo, cítím oproti minulosti jen únavu, letargii a průměr co se snaží zykrýt skladatelskou impotenci, která v mnoha písních na desce kulminuje.
Být tohle jediná nahrávka od kapely, řeknu- výborně, je to dobré a 4* si zaslouží. Postavím ji vedle zmíněného druhé alba, řeknu- ošuntělé a upachtěné, nic tak vyjmečného na mne nečeká, ani výrazně nezaujme vedle čehokoliv z památného roku 92.

Build Me Up, Break Me Down- mi přijde jako pokus o špatný vtip, Lost Not Forgotten- obyčejný metálek, začátek This Is The Life vykrádá Pull me Under a vrcholem je sterilní nuda Bridges In The Sky.
Od skladby č.6, tudíž zhruba druhá půle je daleko šťavnatější a mnohem, mnohem zajímavější a propracovanější. Přesto, že ukrývá dvě pomalé písně, které ovšem svou kvalitu mají, ale také například Pink Floyd-ovské asociace a jedno z nejlepších kytarových sól, jaké si posluchač může přát, ve skladbě Breaking All Illusions. 2-3*
reagovat

yngwie3 @ 16.11.2016 10:42:11
Citujem, " Build Me Up, Break Me Down- mi přijde jako pokus o špatný vtip, Lost Not Forgotten- obyčejný metálek, začátek This Is The Life vykrádá Pull me Under a vrcholem je sterilní nuda Bridges In The Sky. " ...

no keď myslíš ...

horyna @ 16.11.2016 11:02:54
yngwie3: nechci se nikoho dotknout, moc dobře vím jak je zbožňuješ a uctíváš, pro mě to byla řadu let kapela č.1 a pořád mám jejich nahrávky z 90 let v totální, až chorobné oblibě. Ale kdyby nevydali stejnojmené album v roce 2013, tak bych řekl že po Octavarium pomalu uvadají. Třeba Black Clouds... se mi zalíbila až po čase, tady to žel bohu nepůjde.
Na druhou stranu chápu, že někoho dokáže oslovit i tahle sbírka- viz recenze.

Adam6 @ 16.11.2016 18:25:51
Mne sa tento album celkom páči. Po predchádzajúcich, tvrdších albumoch si hovorím že DTOE je svieže prekvapenie.

Avšak, je pravda že nasledujúci album alebo už zmieňovaný Images And Words sú lepšie. Dal by som asi 4 body.

steve @ 17.11.2016 10:09:00
Předpokládám že jde o reakci, ze které se vyklubala recenze? Je zajímavý, že starší komentáře jsou na desku vesměs pozitivní, s odstupem času to už ne všichni slyší stejně.

horyna @ 17.11.2016 12:46:04
Přesně tak, poslouchal jsem ji bedlivě a spřádal svou negativní reakci, v půli se to prolomilo, ale zvláštní pachuť nakonec přetrvala, škoda.

Petr87 @ 06.07.2017 09:34:51
Album se mi líbí o něco málo více, než předchozí "Black Clouds...", i když stále je tady hodně míst, kde se nedostatek nápadů snaží zakrýt svou dokonalou instrumentální zručností a docela mne i místy štve James LaBrie se svým afektovaným vokálem, a to hlavně v těch pomalejších skladbách...
A o to více mě potom překvapila následující perfektní "bezejmenná" deska, která mi tehdy opravdu vzala dech!

A Dramatic Turn Of Events není podle mě nijak zvláštní, ani povedená, zásadní, nebo snad přelomová nahrávka. Je taková jaká je, ale jaká po pěti letech vlastně ve skutečnosti je. Čas dělá divy, obávám se že v případě Dream T. ani čas nepomáhá a neléčí. Co na nahrávce postrádám je větší počet zajímavějších momentů, které by desku vytáhly (a teď možná přestřelím) z průměru, do kterého občas pánové zabrousí. Temnou stránku nakousli už dřív, v Black ... jí bylo hodně, i tady se trousí v několika fragmentech. Metal tu vítězí nad skladatelskou variabilitou a větším zapojení přemýšlivých pochodů, v segmentu těžkého kovu se kapela brodí jaksi zatěžkaně a díky strojovému Manginimu až moc sucharsky, tudíž předvídatelně chladně, bez zápalu a s minimem zářných okamžiků, u kterých člověk spozorní a řekne si...á, tak toto je hodně dobrý.
Ať jen nekleju, třeba úvodní On The Backs Of Angels několik vyloženě dobrých a melodickým motivů má, připadají mě ale vykradené z druhé desky I. a W. Světlou cestou jakou bych si přál, aby se kapela ubírala častěji vykazuje předposlední Breaking All Illusions.

Vždycky se na poslech desky těším, vždy si naivně myslím-teď to dopadne jinak, D.T. mám hodně rád, tak by se mi mohla konečně snad líbit i tato recenzovaná nahrávka.
Vždy to ale dopadně stejně, už pět let, v pravidelných cyklech, stejně jako dneska.

reagovat

Voytus @ 14.11.2016 12:15:00
Mangini totiž nabouchal nahrávku přesně podle Petrucciho dema, víc se po něm zřejmě ani nežádalo. Pro mě o dost lepší nahrávka, než dvě, tři alba předtím, ale následující bezejmenné je o mnoho lepší, pro mě nejlepší album od Scenes from a memory, a to píšu jako bývalý, ale za to naprosto zarytý fanda této skupiny.

Snake @ 14.11.2016 16:20:38
Já bych to neviděl tak kriticky. Malinko mě otravujou akorát ty tři pomalejší skladby (This Is The Life, Far From Heaven a závěrečná, podle mého úplně zbytečná Beneath The Surface), ale jinak v poho. K Dream Theater patří trochu toho instrumentálního machrování a v Breaking All Illusions, Bridges In The Sky a Lost Not Forgotten si ho užiju měrou vrchovatou. Ještě bych vypíchnul hitovej refrén v jinak "kornovsky" tvrdé Build Me Up, Break Me Down...

Námitky bych měl proti konečnému zvuku, který se podobá rozplizlé hlukové kouli - DR 7, min 06, max 09 - jenomže stěžovat si můžu tak na lampárně, protože dneska takhle nahrávají skoro všichni. Snad proto poslední dobou tolik tíhnu k muzice sedmdesátých let.

Přimhouřím očko a dám 4.

Vzhľadom k tomu, že od vydania tohto alba uplynulo už veľa času a mám ho dostatočne napočúvaný, nastal čas napísať recenziu a nielen dvojvetný názor. Predpokladám, že narazím na názorový odpor alebo aspoň na nezáujem. To prvé je lepšie, ako to druhé.
Je pravdou, že Mike Portnoy znamenal pre DT veľa a navždy znamenať bude. Ale jeho dobrovoľný odchod, nemohol zastaviť príval nápadov zostávajúcich členov, hlavne Johna Petrucciho.
Album nemá žiadne slabé miesto, a je ukázkou absolútnej vyzrelosti kapely, ktorá nemá vo svojom obore konkurenciu.
Už od prvých tónov je zrejmé, že ide o mimoriadny album, pripravený s dokonalosťou tomuto zoskupeniu príznačnou.
Zvuk jednotlivých nástrojov sa ustálil na absolútnej špičke a zachoval si ráz z predchádzajúceho alba, Black Clouds & Silver Linings. Rozdiel medzi hrou Portnoya a Manginiho je len minimálny, obaja sú absolútni profesionáli. Ako bolo už v niektorej z predchádzajúcich recenzií spomenuté, James LaBrie nemusí svoj krásny, zamatový hlas ťahať do neskutočných výšok a tým trocha znehodnocovať svoje kvalty. Proste je sám sebou a to je na tom to najlepšie. Z jeho výkonu je cítiť pohodu.
Tak ako zvyčajne, nie je mojím zvykom rozoberať jednotlivé skladby. Ale lepší záver tohto OPUSU ako Beneath The Surface, si ani neviem predstaviť. Už dlho ma žiadna skladba tohto charakteru, tak nechytila za srdce. A o samotnom albe, platí to samé. Takže len pre úplnosť - 5 hviezd bez mihnutia oka.

reagovat

Snake @ 07.12.2012 21:13:07
yngwie3-Mě se ta placka líbí taky.Netvrdím,že ji mám
ze všech alb DT nejraději,tou je Awake,ale patří
k těm lepším.Mile mě překvapila už Black Clouds,leč
A Dramatic Turn Of Events ji s přehledem válcuje.

yngwie3 @ 07.12.2012 21:43:30
to Snake: Obe posledné albá sú vynikajúce, u mňa ich najlepšie. Ale na Black Clouds je moja najobľúbenejšia - The Count of Tuscany.

Brano @ 08.12.2012 10:09:53
Tento album je skutočne výborný,DT ma príjemne prekvapili.Vďaka za recenziu.

Nevím kde začít, Dream Theater je dnes má srdeční záležitost. Vyrostl jsem na NWBHM a neposlouchal dlouhé roky nic jiného, kapely jako Iron Maiden, Judas Priest, Saxon, Accept atd., mě dostatečně naplňovaly. Začátkem devadesátých let jsem byl okouzlen trashem a dlouhou dobu ujížděl na kapelách jako Metallica, Machine Head, Sepultura, Ministry, Slayer. Ani nevím, kdy se to stalo mi kamarád z práce přinesl CD Dream Theater Octavarium a to mě dostalo. Dnes vlastním kompletní diskografii kapely na CD a zjišťuji, že prog-metal v jejich podání je neuvěřitelný. Nechci tu hodnotit jednotlivá alba, ale vše co udělali mi sedí. Když loni Mike Portnoy v kapele skončil, tak jsem si říkal, to bude průšvih. Šoumen a skvělý bubeník jako on je nenahraditelný. Pak jsem sledoval ty konkurzy na nového bicmena a ejhle objevil se nějaký Mike Mangini a zprávy o natočení nové desky. No a teď ji poslouchám už asi měsíc a je to super, kapela jako vždy šlape perfektně, trochu přitlačila na pilu a Mike mi nechybí. Nová fošna je plná nápadů, skvělých melodií a opět mi sedí.Není co dodat a hodnocení jasných 5 hvězd.
reagovat

yngwie3 @ 28.10.2012 11:14:22
Black Clouds & Silver Linings + A Dramatic Turn Of Events ...... moje No. 1 v ich tvorbe. Som rád edy66, že si sa pridal k DT fans :o)

PaloM @ 28.10.2012 12:07:06
Ako som reagoval v decembri minulý rok, tie predošlé albumy som vzal na milosť ako posledné. Yngwie je od fachu, tak mu verím.

Six degrees of inner turbulence(2002) bol posledný album od Snového Divadla,ktorý ma oslovil a zaujal.Každým ďaľším albumom sa páni z DT stále výraznejšie a výraznejšie vzďalovali od môjho hudobného vkusu.Nepáčilo sa mi,keď DT kopírovali Metallicu,dokonca U2 a rozčuľovali ma cover verzie typu pinkfloyďáckej klasiky Dark side of the moon.Chcel som,aby Dream Theater hrali Dream Theater,ako za čias Images and Words alebo Metropolis part 2.Postupne som nad skupinou "zlomil palicu" a pripomenul som si ich iba občas a to albumami z rokov deväťdesiatych.Keď som sa dozvedel,že DT vydávajú tento rok nový album,len som mávol rukou.Neskôr som si A dramatic turn of events len tak zo zvedavosti stiahol...a po prvom vypočutí som bol rozhodnutý. Kupujem originál CD!Dream Theater sú späť!Časy Images and words sa vrátili!Hudba je opäť svieža,vzdušná a nápaditá.LaBrie spieva prirodzene a nenútene,neťahá to zbytočne a nezmyselne do výšok a práve v takejto polohe najlepšie vynikne jeho zamatový hlas. Inštrumentalisti sa zbytočne nepredvádzajú, nezaznamenal som žiadne nevkusné gitarové onánie...a musím tiež priznať,že Portnoy mi vôbec nechýba.Konečne skončil ten jeho alkoholovo-abstinenčný seriál,ktorý sa už naťahoval ako žuvačka.Album je kvalitatívne veľmi vyrovnaný,nenájdete žiadne vyslovene slabé miesto.DT ma tento rok milo prekvapili a plne si zaslúžia silnožiariace štyri hviezdy na hudobnej oblohe.
reagovat

PaloM @ 08.12.2011 08:44:49
Braňo, ja som postupne vzal na milosť aj tie predošlé dve štúdiovky. Súhlasím s tebou, týmto albumom zrušili moje pochybnosti, či sa ešte niekedy presadia originalitou.

b.wolf @ 08.12.2011 13:16:45
Fakt pěkná recenze. Tento styl DT mám v oblibě a Dramatic Turn... už jsem mockrát poslechl a jsem spokojen. Přesně jak píšeš, časy Images se vrátily...

Brano @ 08.12.2011 14:35:17
PaloM a b.wolf,ďakujem za vaše reakcie a názory.

Katastrofa, Mike Portnoy odchádza, začala sa šíriť panika v radoch fanúšikov po oznámení odchodu zakladajúceho člena skupiny. Môžem všetkých ubezpečiť, že žiadna katastrofa sa nekoná. Práve naopak. Paradoxne odchod Mika kapele prospel. Aj keď je nepochybne skvelý hudobník a bušič svetovej úrovne, svojou vodcovskou povahou a silou svojej osobnosti v poslednej dobe natlačil ostatných možno tam, kde až tak byť nechceli. Na poslednej doske sa im podľa mňa uvoľnili opraty a oblúkom sa vrátili niekde k obdobiu po Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory a odtiaľ vykročili znovu, ale trochu iným smerom. Nahrávka ako keby nadväzovala na túto platňu.
A Dramatic Turn Of Events je výborná nahrávka. Najprv však musím povedať, že v tomto prípade som konzervatívny, čo znamená, že očakávam, že Dream Theater bude znieť ako DREAM THEATER . Čitateľ, ktorý má názor, že DT skončili s kvalitnou hudbou na spomínanej Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory už ani ďalej čítať nemusí. Čo som od albumu očakával? Očakával som prepracované skladby, v ktorých sú notičky vypracované do najmenších detailov, s krásnymi melódiami, silnými refrénmi, okorenené nápaditými rifmi. Veľké priestory pre majstrovské inštrumentálne výkony pánov Petrucciho a Rudessa, stabilnú, skvelú hru basgitaristu pána Myunga a v neposlednej rade skvelé spevácke výkony Jamesa LaBrieho. To všetko tam je mierou vrchovatou a cítim tam aj veľa emócií, nie je to len samoúčelné, rýchle prepletanie prstami po hmatníku, alebo klaviatúre. No a zvláštnou kapitolou je nový bubeník, Mike Mangini, na ktorého výkon boli priaznivci najviac zvedaví. (Konkurzu na bubeníka je venované DVD na limitovanej edícii, mimochodom s pekným papierovým obalom.) Žiadny problém, Mangini zapadol medzi ostatných a ukázal, že je minimále rovnocenný Portnoyovi a hrá, ako keby bol v kapele odjakživa.
Starý, dobrý Theater, tlačí sa do pera, keď začne prvá skladba On The Backs Of Angels. V druhej, pohodovej Build Me Up, Break Me Down, dominuje krásna melódia a spev. Kontrastom je tretia, tvrdšia skladba Lost Not Forgotten, ktorá začína temnými, až sabbathovsými rifmi. Akusticky začína This Is The Life, veľmi citlivo zahraná a zaspievaná, Vôbec, zdá sa mi ako keby James prestal spievať tak silovo, jeho prejav je akýsi prirodzenejší, platí to pre celý album. Bridges in the Sky a Outcry sú štandartné skladby DT. V siedmej, lyrickej Far From Heaven exceluje James, za sprievodu klavíra. Breaking All Illusions, najdlhšia skladba albumu s dostatkom priestoru pre inštrumentálne výkony. Album uzatvára pomalá, citlivá skladba Beneath The Surface.
Sčítané, podtrhnuté, Dream Theater sa vyrovnali s novou situáciou v pohode a natočili výborný album, hodnotím štyrmi hviezdami.

reagovat

PaloM @ 08.10.2011 16:12:33
Dobrá recenzia, vrelo súhlasím s hodnotením.
Veľmi častým počúvaním z mp3 riadne preosievam cez sito tohoročnú nádielku vynikajúcich noviniek progresívnej muziky a tento album stále zostáva horúci kandidát na kúpu originálu. Dá sa už za 11 € a to je na novinku slušná cena.

Brano @ 08.10.2011 18:15:14
S recenziou aj s hodnotením do bodky súhlasím.

martin69 @ 15.10.2011 14:02:32
Velmi dobře napsané.Souhlasím!Výborné album!!!!

honanek @ 01.04.2012 14:38:23
DT mají nového bubeníka,ani to není poznat.Placka se příjemně poslouchá,ale nic nového pod sluncem.Nemám pocit že se to vrací do Images...spíš,že už jsem to někde slyšel.Za Images And Words jsem dal 630Kčs plus poštovný,ještě to mám nalepený na CD,hned po vydání.Teď,díky netu ani korunu.Nehaním,nepomlouvám ale víc člověčiny jsem slyšel (a hned objednal) ASTRA-From Within.Hodnocení za 4.

Takže, po 3 dňoch počúvania,naozaj intenzívneho si myslim,že by som mohol konečne napísať objektívnu,teda aspon dúfam, recenziu novŕho albumu. Samozrejme, že mi aj teraz znie v slúchadlách a musím hneď na začiatku povedať,za ešte určite dlho bude. Na začiatok by som chcel povedať, že po odchode Mike Portnoya som bol samozrejme ako každý fanúšik sklamaný a bál som sa o ďalší smer kapely, respektíve, kto sa chytí toho kormidla ohľadom smerovania a podobne, pretože si musíme povedať, že MP mal v DT v podstate hlavné slovo, na posledných 2-3 albumoch to bolo cítiť v celkovej podstate ich hudby, vniesol do DT podstatnejšie tvrdší zvuk ako bolo zvykom, taktiež groove vokály, ktoré mne osobne do DT akosi nepasovali, neviem si pomôcť, čo konieckoncov spomínal aj Jordan, v nedávnom rozhovore, na otázku, či sú aj na novom albume, kde razantne zareagoval, že toto bola záležitosť MP a oni necítia potrebu,ani si nemyslia, že DT je momentálne kapela,kde by sa niečo podobné malo objaviť. Po dlhých prípravách, konkurzoch nakoniec našli cloveka,ktorým som ja úplne nadšený. Charizmatický, neskutočný bubeník, ktorý do kapely perfektne zapadol, fanúšikovia ho milujú (videl som aj na koncerte v Katowiciach), vniesol úplne nový nádych, chuť do hrania a robenia hudby, čo sa úplne prejavilo na novom albume. Nový album hneď od prvého tónu znie odlišne,ako predchádzajúci, to musím povedať. Nechcem hodnotiť pieseň po piesni, to nemá význam, pretože nadväzujú jedna na druhú a venovať sa každej osobitne je zbytočné,pretože si treba vypočuť celý album,ktorý je podľa môjho názoru úžasný. Určite som očakával menej heavy metalu,po odchode MP, pretože si myslím, že z DT sa na minulých albumoch vytratila progresivita, pomer heavy:progressive bol rapidne naklonený na stranu heavy. Naopak, tento album misku úplne prevrátil a totálne dominuje to,cim je DT, teda progress ako sa patri. Musim povedať, že všetci hráči KONEČNE dostali priestor, ktorý si zaslúžia, hlavne Jordan, jeho klávesy dominujú, sú perfektné. Mangini za bicími vniesol do bicích viac dynamiky, hrá priamočiarejšie ako MP, jeho zvuk je úžasný. Nemyslel som si,že DT bez MP by mohol byť,ale presvedčil som sa, že momentálny lineup je dokonalý. Album je priam natrieskaný krásnymi melódiami, ktoré doslova trhajú srdce, každá pieseň má veľmi silný refrén, DT vyhrávky á la Images And Words, dokonca miestami mi pripomínajú Liquid Tension Experiment, taktiež na albume nachádzam určité stopy po starých klasikách, či už Pink Floyd, Yes a podobne, čo konieckoncov môžme nájsť aj na ostatných albumoch. Čo ale musím povedať, Beneath The Surface, konečne nádherná akustická skladba, ktorá ma úplne dostala. Takze, konečný verdikt je, že tento album je naozaj majstrovský kúsok, na ktorom DT otočili kormidlo, podľa mňa najlepším možným smerom a úplne vyvrátili reči, ktoré sa začali šíriť čoraz viac, že sa už nemajú kde posunúť, že opakujú samých seba a podobne. Nový DT je tu a ja sa uz len teším, kedy ich znova uvidím naživo a hlavne hrajúcich tento ich nový počin.
reagovat

The Paul @ 06.09.2011 09:49:02
Pre mňa ako teenagera v období Images a Awake kapela No. 1. Po Metropolis Pt. 2 potom katastrofa. Jediné čo sa mi odvtedy páči je druhá disk zo 6 degrees... Na novinku som sa celkom tešil, myslel som, že so zmenou budeníka príde niečo nové... zatiaľ som celkom príjemne prekvapený...

Tož, když jsem psal recenzi na Black Clouds & Silver Linings (které už nepovažuji za 2. nejlepší, ale stále patří mezi mé oblibené), myslel jsem si, že se nám Dream Theater už moc nezmění od dob Systematic Chaos a nechá si svůj metalový nádech. Navíc po odchodu Mike Portnoye z kapely jsem byl lehce napochybách. Ale tohle je opravdu dobré album. Zvukem se blíží ke starším kouskům, kdy nebyl takový důraz na metalové riffy a v mnoha skladbách je velký důraz na klávesy. Poslouchám ho celý den a stále jsem se ho ne a ne nabažit - hlavně písní "Build Me Up, Break Me Down", "Dridges in the Sky" a "This is the Life". Zatím mi přijde, že na albu není ani jedna slabší píseň. A mám takový pocit, že toto album budu poslouchat opravdu dlouho bez přestávek :).


reagovat

Tafird @ 03.09.2011 21:14:27
a samozřejmě jsem myslel Bridges in the Sky :)

Elvis @ 03.09.2011 21:36:59
Souhlas! A Velkej!!

Tak jsem tedy první :-) Pevně věřím že tohle CD se zapíše do diskografie jako jedno z nejlepších alb této kapely.Po asi tak desátém poslechu za den hodnotím mezi nejlepší songy Lost not forgotten,This is the life a Breaking all illusions ale nikde není dané že se to nemůže změnit.Osobně jsem nedoufal,že může někdy někdo zastoupit Portnoye na bubenickém postu ale kupodivu Mr.Mangini si s tím hravě poradil.Co mi trošku vadí je zvuk kytary,který občas nepříjemně leze nahoru ve středech ale to je zase co člověk to názor.Shrnuto a podtrženo.Jsem nadšen a dalšího půl roku mám co naposlouchávat,protože tahle deska se opravdu podařila.
reagovat

martin69 @ 02.09.2011 16:17:12
Jsem zvědavej.Mám je objednané.

PaloM @ 02.09.2011 17:24:47
Práve som to pustil, som v 3. minúte 1. skladby...