Reakce na recenzi:

Antony - @ 29.06.2007

K poslechu a posouzení alba Tales From Topographic Oceans přistupuji velmi obezřetně, asi nejvíce ze všech dosavadních recenzí. Je to dáno především tím, že jsem mu nikdy nevěnoval dost patřičné pozornosti, takže je neznám natolik, abych měl dopředu ujasněný názor. Však on to pokračovatel Close To The Edge to neměl lehké a jeho přijetí posluchačskou obcí bylo dosti rozporuplné. Dodnes se lze setkat s mnohými odsuzujícími názory, ale tomu se mi nechce věřit. Takže jak to tedy je?

Na začátku nás přivítá Andersonovo mystické téměř až zaříkávání, po té se v pozvolném duchu rozvíjejí další nástroje a motivy. Hudba prvních dvou skladeb plyne, objímá a hladí. Kdo hledá vzrušení a lá Close To The Edge se musí (alespoň pro teď) přeladit na jinou vlnu. Vlnu pokojnější a meditativnější polohy, která je u Yes sice ne úplně nová, ale v tomto rozšafném a rozmáchlém pojetí dosud neslyšená. Připadá mi, jakoby na prvních dvou skladbách hrál duchovní, tvůrčí a myšlenkový prim Jon Anderson a to velmi výrazně. Koncepce těchto skladeb je velmi propracovaná, motivy se proplétají, ztrácejí a zase vynořují, mění svoji tvář a puls. Rozvíjení melodií a rytmů je v průběhu skladby rozkolébané do konejšivého houpání, které se nádherně poslouchá a prožívá.

Druhé dvě skladby přinášejí více dramatu a částečný experiment. Tady si bouřechtivý fanoušek přijde na své. V druhé polovině alba dokáží Yes velmi výrazně zaexperimentovat, zde si dovolím říci, že jsou skutečně avantgardní. Pasáže, které předznamenávají ty nejdrásavější scény z následujícího Relayer, zde zabírají významnou plochu na níž se dá slušně uletět. Proč ne, je to místy hodně divoký oceán. Tady vnímám, že je vůdčí individualitou Steve Howe (hlavně třetí skladba je mu úplně šitá na míru), ale opět jen tak nějak podvědomě a rozhodně ne na úkor role a vkladu zbytku skupiny. Změna nálady po polovině celého alba je zřejmá a opět přináší neuvěřitelnou pocitovou gradaci. Asi nejvíce se do paměti zaryje Ritual, ten má místy šílenou razanci. Tohle album a jednotvárné? Jen pro toho kdo neumí poslouchat.

Oba předchozí odstavce myslím jako naprosto jednoznačnou chválu. Dvě tváře hudby Yes uvedené na tomto albu, vzájemně dokonale separované pomocí dvou nosičů, jsou posluchačským zážitkem zasluhujícím absolutorium. Cesta za tímto zážitkem je poměrně dlouhá (v tomto případě obrovské plus!) avšak toho kdo se dobere toho úžasného vrcholu čekají nezměrné zážitky. Skupina vytvořila rozsáhlé a náročné dílo pro náročného a trpělivého posluchače. Dílo, které svojí dokonalostí překvapí, chce to jen svůj čas. Tales From Topographic Oceans je třeba poslouchat a vnímat poměrně odlišně od předchozích Yes děl, svým způsobem se jedná o vrchol tvorby skupiny. Vrchol tvorby ve smyslu přiblížení se absolutnu ve vyjádření obsahu bez respektování zvyklostí formy. Hudba vévodí. Je na posluchači aby se spustil do nedozírných hloubek ducha zakletého v těchto čtyřech pohádkových skladbách.

Jak jsem do této doby Tales From Topographic Oceans moc nemusel (a to především proto, že jsem je neměl naposlouchané, chyba byla ve mně), tak jsem do tohoto alba teď zamilovaný a poslouchám je pořád. To bohatství je snad nevyčerpatelné.

Hodnocení: 5/5