Reakce na recenzi:

Antony - @ 11.07.2007

Tak tedy, co přinesl necelý rok ve vývoji skupiny Yes, uplynuvší od vydání předchozí desky? Neočekávaně mnoho, nedovedu si představit údiv posluchače znalého prvních dvou alb, který běží na jaře 1971 do obchodu koupit pokračovatele Time And A Word. Asi měl tento člověk během prvních poslechů hodně smíšené pocity, možná je tím také způsobeno dost rozporuplné hodnocení na různých serverech, kde se The Yes Album pohybuje od nejzatracovanějších po nejchválenější. Ta tam je symfonická pompa, závěje smyčců a hradby Hammondů. Yes dokonale vyzráli, definovali sami sebe, svoji tvorbu zvládají suveréně a s jistotou, jsou na začátku svých nejlepších let. Způsob jejich hudebního vyjádření je nyní obdivuhodně osobitý, naprosto originální, umělecká úroveň a nápaditost je pro ostatní (až na výjimky) zcela nedosažitelná. Yes se stávají hudební institucí a etalonem.

Jenže to nemusí každý hned rozpoznat a ocenit, obzvláště v kontextu s tím, co se v té době běžně produkovalo a co Yes také na svém předchozím počinu výrazně zohlednili. Nám se to hodnotí, když už víme, co se dělo v dalších desetiletích. Zde je několik málo zásadních znaků třetí studiové desky skupiny Yes: Za prvé - na tomto albu jsou poprvé ke slyšení všechny zvukové atributy, které u Yes už považujeme za samozřejmost. Za druhé - máme před sebou vyrovnané dílo bez slabých míst. Za třetí - do sestavy přibyl další virtuóz, velmistr svého nástroje, Steve Howe. Za čtvrté - jsou zde obsaženy výhradně autorské kompozice. Zkrátka - dobře sehraní muzikanti zde předvádějí mistrovský tvůrčí i interpretační výkon, svůj majestátní opus, svůj důstojný kánon.

Jeden z těch typický atributů je přítomnost rozsáhlých kompozic v čase kolem deseti minut. Dlouhé skladby se ve tvorbě Yes staly na další roky typickým tvůrčím prvkem a víme, že na některých albech přerostly v takřka bezbřehé hudební plochy. Zde se především můžeme pokochat úvodní Yours Is No Disgrace, která otvírá LP velmi ostrým a razantním rytmickým motivem. Zvláštní na skladbách tohoto typu v podání Yes je, že v okamžiku kdy končí, mám pocit, že měly tak 3 minuty a jen psaný časový údaj mě přesvědčí o realitě. Poslouchají se doslova na jeden nádech a rychle utečou, což je ostatně vlastnost i celého alba. Střídání rytmů, erupcí baskytarových brejků, změn melodií, stříbřitě hladivého vokálu a zádumčivých kláves není však to, co by mě na této desce fascinovalo nejvíce. Jak mám právě takto postavené skladby v oblibě, tak tady je naprostým vrcholem live skladba The Clap. Je to filigránsky vytepaný instrumentální šperk nového kytaristy a je to opravdová ukázka jak tvoří ti, kteří jsou obdařeni skutečným talentem. Kdykoli hraje The Clap, cítím v jediné sekundě setkání renesance, minstrelské hudby, folklóru, rocku, improvizačního umu, tvůrčí jasnozřivosti, citu, otevřenosti, semknutosti... Kdyby Howe zahrál jen The Clap a odešel, nebyl by o nic méně nezapomenutelný, než-li je dnes po více než třiceti létech (přetržitého) působení v Yes. Vždyť třeba co předvádí hned v další skladbě ve třetí minutě, kde se jeho jiskrné brnkání proplétá s Andersonovým hlasem, nás odnáší do krajů hudebního ráje a splněných snů. Pan Howe se podepsal na kvalitě hudby Yes více než významně a je nepostradatelným poznávacím znamením.

Další smysluplný popis hudby na tomto titulu považuji za téměř nemožný a vzhlem k možnostem vlastního poslechu za zbytečný. Pokusím se jen vypíchnout ve mně nejvíce zahákované momentky. Kromě výše zmíněných ještě hlavně: Ohromující závěr třetí skladby, část Würm, to je mohutný oceán všeobjímajícího houpavého rytmu, to je setkání s nekonečnem. Nebo výrazné klávesy a vokál v I've Seen All Good People, Andersonův vemlouvavě konejšivý hlas v první půli této skladby, která se láme do rytmicky úderného showtime, kde se kapela ve vzájemných narážkách a odpovědích stává prorokem, vypravěčem pohádek i kouzelníkem současně. Nebo A Venture, vynikající ukázka Andersonovy autorské dílny, tak jak jej mám rád - prostá, neokázalá melodie, podmanivě podaná, a hlavně v závěru přecházející v instrumentální improvizaci dalších hudebníků - úchvatné a skvělé! Vůbec Andersonovy skladby bývají často takové jakoby srozumitelnější, přičemž nejsou ochuzeny o hloubku sdělení, s níž se setkáváme většinou jen u daleko rozsáhlejších a komplikovanějších kompozic. No, a samozřejmě nezapomenu na závěrečnou nádheru: Perpetual Change. Ostrým úvodním rytmem se rovná první skladbě, je však více uvolněná a promněnlivá. V jeden okamžik se všechny nástroje ukázněně setkávají v dokonalém zákrytu zařezávajícího rytmu aby se vzápětí každý samostatně halasně rozběhl za vlastním motivem z opačného koutu hudební krajiny, naráz vše utichá a Anderson nám cosi naléhavého sděluje, slovům netřeba rozumnět, přižemž sólový instrument podtrhuje význam tónu v jeho hlasu, aby do toho vpadnul sborově opakovaný refrén s odpovědí celé nástrojové sekce v rychlých výměnách a změnách všeho, co snad jen změnit lze, ano - Perpetual Change.

Co z toho vyplývá? Maximální počet bodů a další PLAY pro toto fenomenální dílo.

Hodnocení: 5/5