Reakce na recenzi:

Filozof - @ 09.09.2007

Styl Supertramp je jasně a hned rozpoznatelný na každém jejich albu. Nejsou skupinou v popředí zájmu, tak stručně k jejich hudbě obecně. Pohybují se v prostoru mezi soft-rockem, AOR, poklidným promyšleným popem a lehounkým jazzem, ale svým osobním, nezaměnitelným projevem. Většina posluchačů zaznamenala skupinu v roce 1979 v souvislosti s jedním z nejúspěšnějších alb historie - jejich multiplatinovým Breakfast In America, ale skupina tou dobou již měla na kontě 5 alb (první v roce 1970). U nás sem tam někoho zaujala v roce 1982, kdy Supraphon v licenci distribuoval jejich LP Famous Last Words z téhož roku. Ale mnoho posluchačů jejich klidnou hudbu odzívlo, stejně jako kamarádka, která mi LP tenkrát věnovala. Dnes jí za to děkuji.
Hodnocené album Some Things Never Changes bylo označováno jako návrat a mělo ve své době (1997) dobré, ne však oslavné, recenze.
Na muziku Supertramp musíte mít náladu a vyjít jí vstříc. Neoplývá pohlcující energií, není stylově vyhraněná pro příslušné fanoušky, v ruchu všedního dne snadno zanikne. Ale dáte-li jí čas a v poklidu se zaposloucháte, uslyšíte velmi chytrou, proaranžovanou a nesmírně pečlivě zprodukovanou hudbu. Autoři nechrlí melodické nápady na první poslech, album je spíše architektonicky vystavěno s přepečlivým vrstvením jednotlivých nápadů, vyhrávek, rytmů a plošek. Společným znakem všech skladeb je jednoznačně postavení každé kompozice na podmanivém, strojově přesném, mírně neživotném rytmu, na který je navrstveno vše ostatní.
První skladba It's A Hard World začíná úchvatným představením zvuků, ruchů, cinků ap., které se neskutečně jasně a čistě zjevují v různých místech poslechového prostoru, přebíhají z místa na místo a ohromí každého milovníka dobrého poslechu. Je nutno zmínit (i když se tomu jinde vyhýbám), že podprůměrný aparát většinu kouzla jejich hudby zruší, takže Váš dojem při poslechu z "jezevčíka" bude nesrovnatelný. Vůbec nepochopíte, o čem mluvím. V této skladbě a pak ještě mnohokrát používají jemnou práci s dechovými vyhrávkami, připomínající funkové či soulové dechové vyhrávky, ale s o 2 třídy menší energií. Nehodila by se sem. Již zde a často dále se trubka chová silně najazzle a neodmyslitelně podmalovává okouzlující rytmus a chytré opakované vokální sekvence. Jinde místo trubky nastoupí saxofon, ale opět nijak křiklavě. 10 minut první kompozice uběhne a Vy ani nevíte jak. Druhá skladba - You Win, I Lose je jasný hit, který nechá v klidu asi málokoho. Přitom není nijak divoký nebo prvoplánový. Pomalý rytmus, přesto šlape, vytleskávání do protitaktu - velmi účinné. Podobné vrstevnaté postupy na svých geniálních albech ze 70. let používal Traffic, byť zvukově je vše zcela jinde. Naopak zvukově jsou některé skladby (hlavně č. 4 - Live To Love You) velmi blízké Lennonovu Double Fantasy. Máte-li naposloucháno, nemůže Vám to uniknout.
Ještě podmanivější rytmus má Listen To Me Please, snad nejvíce se blížící jazzovým břehům. Zpestřením je velmi bluesová Sooner Or Later, vyslovená lahůdka. Typický sound skupiny však i ona dokonale zachovává. Přes poklidnou atmosféru hudby si téměř neustále pokýváváte hlavou a podupáváte - skladby jsou velmi muzikální. Dobré znamení.
Album je jako celek vynikající a i přes značnou délku (70 min) ani vteřinu nenudí. Recept s ověšeným podmanivým rytmem (bicí či nápaditá basová figura), perfektní produkcí, skvělým zvukem a pečlivou prací s dechy funguje opakovaně. Je nepochybné, že deska patří k těm málo výborným deskám, které byly v hlavním proudu světové pop/rock muziky v 90. letech vydány.
V kontextu tvorby samotných Supertramp je také na špici. Nejsou zde sice famózní melodické nápady jako ve skladbách Breakfast In America či Logical Song (1979) ani tajemná fantazie a neskutečně dokonalé hudební cítění v neuvěřitelných vyhrávkách z Famous Last Words (1982), ale zase je dodáno bohatě z jiných soudků. Ostatní desky skupiny zůstávají za těmito třemi daleko vzadu. Z těchto nechť každý vybere favorita dle svého vkusu.

Poctivé 4 hv. Pět dávám výjimečně.