Reakce na recenzi:

Ivo A. Benda - @ 03.10.2007

Dnes toto album poslouchám poněkolikáté a současně poprvé. Byla to má zvědavost, kdo mě donutil přečíst si nejprve povídání, které mi s předstihem poslal kolega Tučňák. Díky němu jsem zjistil, že od tohoto alba existuje předělaná verze s živým bubeníkem, dokonce přímo s Gavinem Harrisonem. To bylo slintání, když se mi z hard disku skrze sluchátka Genius začaly do čerstvě vyčištěných uší linout nově přeprasené ořezky s bicími místo automatu. Ono tam (hehe) sice Gavin nepředvádí takové orgie jako na posledních albech PT, ale i tak se mi to poslouchá mnohem lépe než původní verze a jenom se zvýraznil rozdíl mezi tímto albem a předcházejícím On The Sunday Of Life.

What Are You Listening To jsou nějaké zvuky pro navození atmosféry a obvyklé kecy o drogách. A pak už to nakopne Synesthesia, moje nejoblíbenější věc na albu. Je to takový kolovrátek, ale pěkně chytlavý - v mých očích předchůdce písní jako Blackest Eyes nebo Halo. Následuje další propojovací stopa a pak už druhá skladba na albu, Always Never. Pěkné riffy, chytlavý refrén, to Steven fakt umí a i proto se jeho hudba od počátku poslouchá dobře a líbí se i lidem, kteří by některé mé jiné miláčky nezkousli a po poslechu některého ze suchošem doporučovaných alb by je asi odvezla sanitka do blázince. Ale zpět k Always Never. Prostřední část je pěkně uklidňující, pak se to znovu rozjede, včetně pěkně běsnících bicích a kláves. Dobré, ale z mého pohledu nic zásadního, stejně jako třeba Voyage 34. Titulní skladba je dlouhá space-rocková psychedelická jízda, hodně mi to připomíná Gong z jejich nejslavnějšího období, ale opravdu hodně. Stabilní rytmus, stejné riffy pořád dokola, chvíli klid, pak zase trochu šílení. Pěkné, ale nějak mě to úplně neuspokojuje.

Rychlá instrumentálka Not Beautiful Anymore se dost blíží těm novějším Porcupine Tree, moc pěkně zahrané, spousta energie. Po Synesthesii zatím nejlepší moment. Následuje další krátké hehe. Potom Small Fish, docela pěkná melancholická písnička. Burning Sky po zajímavém úvodu opět pokračuje směr Gong. Tentokrát je to ale lepší než u titulní skladby, tady na mě ta atmosféra působí mnohem víc. Skutečně pěkně vymyšlené, jako vždy výborná kytara a super bicí. Po pěti minutách se skladba začne znovu rozehrávat ke druhému nástupu a celé se to tak nějak opakuje, což bych asi mít nemusel. Fadeaway je dobrá uspávací píseň s perfektní kytarou, ale na tu délku možná zbytečně moc monotónní (i když to by zase nebyla tak uspávací, jak píšu).

Pěkné, pěkné, ale stejně nemám pocit, že by toto album bylo o tolik lepší než jeho předchůdce. Snad jedině ty bicí. Skladby jsou sice dobré a je to podáno tím krásným, melancholickým, pročištěným a vyleštěným floydovským stylem, ale téměř vždy mi tam "něco" chybí nebo přebývá a nepadám z toho na zadek jako u pozdějšího období. Takže zase 3/5, možná 3,5/5.