Reakce na recenzi:

TomKas - @ 15.10.2007

Předem téhle recenze musím upozornit na způsob, jakým bude předložena potenciálním čtenářům. Vede mne k tomu skutečnost, že Talk v mém životě zanechal nesmazatelné stopy (v tom nejlepším slova smyslu) a znamená tak pro mě mnohem více, než jen výborné studiové album oblíbené skupiny. Ač jsem se ve všech předchozích hodnoceních snažil o alespoň špetku objektivnosti a zachování si „chladné“ hlavy, zde, ač bych chtěl sebevíc, nedokážu to. Nemohu (a ani nechci) se ubránit mnoha vzpomínkám a nostalgii na dobu, kdy jsem album poprvé uslyšel a jméno Yes začalo nabývat na obrovském významu.
Ti z vás, kteří si nijak zvlášť nepotrpí na citové výlevy a zajímají je spíše fakta, klidně protentokrát přeskočte a vrhněte se do čtení recenze dalšího pisatele. Já bych ale rád začal úplně od začátku.
Píše se rok 1994 a závěr dalšího školního roku je tu. Přede mnou se rýsují nádherné dva měsíce letních prázdnin a čím lépe si je zpříjemnit, než pěknou muzikou. Je velká náhoda, že se naši zrovna vracejí z cest, ze kterých mi dovezli kazetu skupiny Yes s podivným obalem a nápisem Talk. Přesto že jsem tuhle kapelu vlastně v oné době začal objevovat a byl jsem napjatý, jak moc mě tahle „věc“ osloví, s poslechem jsem nijak zvlášť nepospíchal. Až jednoho teplého prázdninového rána jsem se konečně „rozhoupal“ a kazetu si pustil. Následujících cca 55 minut způsobilo totální zvrat v mém vnímání hudby a zároveň s tím i k přeuspořádání mého hudebního top žebříčku. Následoval poslech další, poté další a další…. Najednou jsem nedokázal akceptovat, že existují i jiné desky, další kapely. Stal jsem se „obětí“ skupiny Yes a už nebylo cesty zpět. A já byl nepopsatelně šťastný. Kdykoli jsem vyrazil někam ven, v hlavě se mi neustále prolínaly nádherné melodické pasáže Talku s krystalicky čistými vokály. Pro mnohé v kontextu Yes možná zcela průměrná deska, které v porovnání s předchozí tvorbou neznamená žádný významný milník, pro mne je však jakýmsi albem těch nejkrásnějších vzpomínek, které s každým poslechem desky opráším, podvědomě je přivolám zpět a je mi nepopsatelně fajn.
Na ploše necelé hodiny nám Yes servírují neskutečně pestrou paletu hudebních stylů, nádherných nosných a povznášejících melodií a především až neskutečně čistých vokálů, které se jen tak někde neslyší. Autorské duo Anderson a Rabin se opravdu ukázalo v tom nejlepším světle.
Album otevírá důrazná The Calling, během které nás Yes doslova zasypou salvou tónů, předznamenávajících, že právě posloucháme něco opravdu vyjímečného.V této dynamické albové předehře se nám pánové muzikanti představí v plné parádě.
Druhá, nádherná, romantická, možná trochu tesknivá I Am Waiting mě hned při prvním poslechu vzala za srdce. Rabin svou kytarou uvnitř člověka rozezní i tu nejhlubší citovou strunu a Anderson k vám promluví, abyste si vzápětí začali uvědomovat, jak je tahle muzika neskutečně silná a emocionální. Jednoduchý (avšak geniální), opakující se melodický motiv se střetává s agresivními rify, po jejichž odeznění skladba přechází do uvolněné nálady, stejné jako na začátku. Andersonův a Rabinův hlas zde tvoří dokonalý pěvecký tandem. Přitom, jakoby to ani nebyli ti staří známí Yes. Barva zvuku, rejstříky, kytary, všechno zní jinak než na ostatních deskách a přece natolik jedinečně, že to musí být jedině Yes.
Doménou Chrise Squirea je třetí píseň nazvaná Real Love. Na poslech a na dosavadní měřítka kapely nezvykle tvrdá skladba s „kráčejícím“ tempem. Avšak jedná se o další skvělou píseň, bez které bych si album Talk asi těžko dokázal představit. A Chris? Ten nás v každém tónu přesvědčuje, že svůj nástroj mistrně zvládá. Atmosféru celé skladby pak ještě umocňují různé zvukové efekty. No prostě aranžmá nemá chybu.
Jedním z vrcholných zážitků alba je poslech State Of Play. Ještě nikdy jsem Andersona neslyšel zpívat s takovým nasazením a tak přesvědčivě jako právě zde. Tahle svižná vypalovačka je po všech stránkách tou nejlepší vizitkou Yes. Úžasná kytara, nezadržitelná basa, našlapané bicí. Jasný důkaz o tom, že protiklady se přitahují – Andersonův sebejistý, ve výškách a s noblesou neustále poletující hlas a tvrdé řezavé rify Rabinovy kytary. Skvělý hudební kontrast. Nádhera. Energie, která ze State Of Play číší je neuvěřitelná.
Walls – skladba, která byla v roce 94 opravdu hodně frekventovaná i v rádiu. Prakticky denně jsem ji slýchal několikrát. A nikdy se mi neomrzela, protože je další úžasnou věcí, která na desce vystupuje do popředí. Rodger Hodgson (Supertramp) svým vokálem obohatil zpěv Yes a vzniklo něco slovy nepopsatelného. Jestliže na 90125 byla Leave It jakousi ukázkou, kam až jsou Yes se zpěvem schopni zajít, pak Walls dosavadní představu o dokonalosti vokálního „projevu“ lehce smetou ze stolu.
Následující Where Will You Be je výletem do poklidných hudebních vod, je to takový oddechový čas před bouří, která má za pár minut přijít. Žádné rytmické ani melodické změny se nekonají. Skladba se odvíjí stále ve stejné rovině a je podkreslena především klávesovými party. V tomto smyslu se jedná asi o nejslabší skladbu desky, která však celkový dojem z Talk v žádném případě nemůže pokazit.
Závěr desky patří naprostému vrcholu alba. Téměř 15 minutová strhující kompozice Endless Dream, rozdělená do tří samostatných částí je neopakovatelným zážitkem. Tuhle věc člověk nejen poslouchá, ale navíc prožívá. Neskutečně rychlý nástup první části Silent Spring je ukázkou instrumentálního mistrovství pánů Rabina, Whitea, Kaye a Squirea. Dech se tají a rozum zůstává stát nad tím, co všechno jsou tihle muzikanti schopní zahrát. Než se však stihneme vzpamatovat, je tu zklidnění v části nazvané Talk. Muzikálně silným dojmem zde zapůsobí klavír, jímž je rozvíjen ústřední motiv celé kompozice. A začíná zpívat Anderson. Pestrobarevná hudební témata se zde prolínají se skvělými prostorovými zvukovými efekty (že bych přeci jen zainvestoval do lepšího, hi-end nádobíčka?) Endless Dream začíná nabírat obrátky, napětí roste, sílí a celek ústí do nádherného kytarového sóla, aby pak nakonec přešlo do poslední pomalé a hymnické části Endless Dream. Jestliže pomyslnným hudebním Olympem bylo v dobách „klasických“ Yes Close To The Edge, pak není pochyb o tom, co je jím v případě Yes pod taktovkou Trevora Rabina.
Doznívají poslední klávesové tóny, deska končí. A já se vracím zpět do současnosti, do reality. A je mi trochu smutno, protože bych se hrozně rád vrátil zpět v čase do doby, kdy jsem si tohle album poprvé pustil. Chci, aby tu zase bylo to ráno, kdy jsem po odehrání posledních tónů zůstal bez dechu civět do prázdna a přemýšlet nad tím, zda to, co jsem slyšel byla skutečnost nebo jen sen.
Stejně jako nemilosrdný čas utíká svým nezadržitelným tempem, tak i tohle album odeznělo tak nějak strašně moc rychle. Ale vím, že až si jej znovu pustím, vrátím se zpět a budu šťastný.
Obal desky je graficky strohý. Roger Dean se opět nekoná. Možná symbolizuje návrat zpět k sestavě 80 tých let, tedy k obsazení Anderson, Squire, Rabin, Kaye a White.
Ačkoliv je Talk mnohdy považován za vůbec „nejchladnější“ album Yes, „prošpikované“ elektronikou a navíc netypické tím, že autory všech skladeb byla pouze dvojice Anderson a Rabin, znamená pro mne významný kus nejen hudebního života. Po hudební stránce je to dokonalé dílo a jednoznačně vůbec nejlepší album z éry Trevora Rabina. Navíc se ještě může blýsknout jedním prvenstvím. Yes coby průkopníci nových technologií jako první na světě použili pro celý proces nahrávání tohoto alba digitální technologie. Žádné analogové magnetofonové pásky. První nemalé pochybnosti kolem rozhodnutí nahrát album jiným způsobem než bylo obvyklé se rychle rozplynuly. A Yes ukázali světu nový způsob, jakým nahrávat hudbu. Dnes je digital recording zajetou a samozřejmou věcí, ale v roce 1994 to jistě bylo jedno z mnoha dobrodružství, cest do neprobádaných a nevyspitatelných krajin. Album má na svou dobu neuvěřitelně dynamický a čistý zvuk (samozřejmě díky použité technologii nahrávání).
Skládám velký hold Trevoru Rabinovi, jenž je vlastně otcem celé desky. Byl to on, který nejenže muzikantsky přispěl největší měrou, ale zkomponoval drtivou část hudby, staral se o aranžmá nástrojů, psal s Jonem texty a „přesvědčil“ kapelu k rozhodnutí nahrát celé album novým, do té doby naprosto ojedinělým způsobem. Rok po dokončení desky a odehraném turné se tento vynikající muzikant rozhodl skupinu opustit a plně se věnovat komponování filmové hudby. Některým fandům Yes byl tento člověk nepochybně tak trochu trnem v oku a možná si i s jeho odchodem oddechli. Já mezi ně rozhodně nepatřím. Naopak, mu v duchu děkuji za to, že znovu vzkřísil Yes, jeho nemalým přispěním je vrátil tam, kde měli v sedmdesátých letech své místo, na špici světového artrocku, přebírejte si to jak chcete, ale jsem přesvědčen, že bez něj by dnes Yes byli „pouze“ kapelou, která za svou kariéru vydala 10 vynikajících alb a v roce 1980 se rozpadla. Vynikající album, dávám pět hvězdiček.