Reakce na recenzi:

Ryback - @ 28.12.2007

Psávalo se, že The Piper at the Gates of Dawn od Pink Floyd začíná tam, kde končí Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band od Beatles.
Po výborných koncertech Davida Gilmoura z let 2001-02 vyšlo v roce 2006 nové studiové a netrpělivě očekávané album této legendy On an Island a dá se s trochou nadsázky říct, že toto album začíná tam, kde končí poslední studiový floydovský výplod - The Division Bell…
David není nejmladší, takže samozřejmě nějaký rockový nářez, natož pak avantgardní progresi či psychedelické běsnění, nečekejte… Četl jsem zklamané názory, že to album je nemastné neslané, ale já vám mohu říct toto : chce to trpělivost. Po prvním poslechu se to album možná bude líbit málokomu. Zní totiž opravdu až hodně vyklidněně. Když jsem to album ale slyšel po čtvrté, začala se líhnout nesmírná krása a skrytá propracovanost citlivých skladeb. Po pátém poslechu (kdy jsem si v ložnici zapnul malou lampičku a popil střídmě vodky ;-) jsem musel sám sobě konstatovat, že toto album JE na pět hvězdiček…
Dostal jsem toto CD ve speciální edici i s DVD, obsahující hlavně sessions z roku 2006, DVD mimo jiné obsahuje i věrné předvedení Astronomy Domine - na to, že Gilmourovi je přes šedesát let, to je docela jízda… Na DVD potěší, že u všech skladeb hostuje „šedý vlk“ Rick Wright… který se koneckonců podílel i přímo na albu On an Island… A je to znát a je to dobře ;-)
Skladby se nesou opravdu ve vyklidněném, pohodovém, až takovém snovém, fantazijním duchu, jediný rockovější „nářez“ přijde ve floydovsky zabarvené skladbě Take a Breath. Na albu velice příjemně překvapí instrumentálky. Nejen že nejsou vatou, ale přímo naopak. Procítěná Red Sky at Night nám představuje Gilmoura také jako hráče na saxofon a tato instumentálka je pro mě osobně jednou z nejlepších věcí na albu a možná i jedna z nejlepších věcí, kterou sólový Gilmour složil - SUBJEKTIVNĚ vnímáno. Instrumentálka Then I Close my Eyes je zase příkladem, že Gilmour dokáže napsat emocionální skladbu, aniž by musela být, nebo znít, romanticky smutně… Také moc potěší, že album neobsahuje žádný komerční ústupek a la Take it Back, čehož jsem se upřímně řečeno trochu obával… David Gilmour si naštěstí uvědomil, že tohle už opravdu nemá zapotřebí a udělal si album vyloženě tak, jak prostě chtěl.
Shrnuto a podtrženo, pro fandy Pink Floyd VÍCE než doporučuji, je to koneckonců první studiové album od roku 1996, kdy vyšlo výborné album Ricka Wrighta Broken China (když nebudu počítat Rogerovu operu)… Pro trpělivé fanoušky jakékoli odnože rocku, který není založený na stylu - kdo zahraje na kytaru nejrychleji - doporučuji také. Hudba na tomto albu je víc než krásná - čím víc poslechů, tím víc ta krása košatí a tak nějak pozitivně nabíjí. Což v dnešní době není na škodu a dokáže to málokdo…