Reakce na recenzi:

Voytus - @ 30.01.2008

Od poslední desky uběhlo deset let a z nejslavnější sestavy nám zůstali hlavní autor, klávesák a zpěvák Rick Davies, saxofonista a klarinetista John Helliwell a bubeník Bob Siebenberg. Basák Dougie Thomson se reunionu odmítl zůčastnit kvůli absenci daší důležité osobnosti - Rogera Hodgsona. Toho nahradil Mark Hart už na Free Bird, na basu tu hraje Cliff Hugo, sólovou kytaru třímá Carl Verheyen.

Máme tu písně s promyšlenými texty, pop, jazzové názvuky, funky, někde i kolektivní improvizaci, balady a všudypřítomnou příjemnou atmosféru.
Daviesovo piano a projev nám stále připomíná o koho jde, ale jsme stylově jinde.

Mezi mé osobní favority patří It's a Hard World s postupným rozjezdem. Nejdříve jen sem tam nějaký zvuk proletí prostorem, pak píseň nerušeně plyne a narůstá. O pestřejší zvuk se tu postarají dechy - je tu posila v osobě trumpeťáka/pozounisty Lee Thornburga.
Také ve šlapavém funky C'est What, které mám vůbec nejradši, jsou vyhrávky dechů velmi chytlavé. Dechaři se místy překřikují, doplňují zpěv - v refrénu se Davies vystřídá s hartem. Těch osm minut ani nepostřehnete a přitom se nejedná o žádnou složitost.
Dále titulní s donekonečna se opakující kytarovou vyhrávkou, která zní jak od Jamese Browna. Helliwell tu vytáhne i flétnu a v závěru jamuje s Thornburgem.
Najdeme tu i bluesovku Help Me Down That Road, reggae You Win, I Lose s vtipně přehazovanými dobami a barovým klarinetem. Další z těch silných je 'gospelová' Where There's a Will a '70's Supertramp' Listen To Me Please, kde se Davies doplňuje s Markem Hartem, jako dříve s Hodgsonem. Též tu uslyšíme piano Wurlitzer, což kromě harmonie a celkové nálady ještě více připomene stará slavná alba.
Zbytek tvoří balady a některé méně výrazné písně.

Závěrem: Návrat se podařil, poslouchám často a neomrzí. Hodnotím sice za tři v kontextu tvorby kapely, pro sebe však ještě o jednu hvězdu navíc, protože to bylo první album, které jsem od nich poznal.