Reakce na recenzi:

DeaconJohn - @ 15.05.2008

Co napsat nového a zajímavého o desce, která se stala legendární a naprosto zásadní už v době, kdy byla vydána? Je asi zbytečné psát tolikrát omílané superlativy, takže pojmu recenzi trošku jinak a zabrousím opět do vzpomínek...
Krom toho, že jsem od první třídy objevil Queen (viz. recenze na CD „Queen“) jsem byl nucen nastoupit i do hudebky, obor klavír. Stejně jako škola, i klavír se mi znelíbil hlavně díky tomu, že jsem se učil všechno, jen ne to, o co jsem měl zájem. Samozřejmě, že byly pokusy propašovat do hodin nějaké ty noty od Královny a zahrát si na Freddieho (kterého jsem mimochodem cvičil doma aspoň na playback i s náležitou merkuriovskou choreografií). Paní učitelka byla moc hodná paní, ale Queen se díky ní nikdy nestali součástí hudebních osnov, a tak jsem se dál mořil s Bachy, Mozarty a dalšími umělci, kteří nebyli vůbec žádní šoumeni a navíc ani nehráli v harlekýnském trikotu, no prostě nuda… Proto jsem se nemohl dočkat, až ten prokletý klavír skončí. Dočkal jsem se až na konci 8. třídy, kdy jsem rodiče jednoduše ukecal. Tuto éru měly skončit tradiční závěrečné zkoušky na konci roku, což byla taková besídka před ostatními učiteli. Celý „playlist“ zahrnoval určitou stupnici, akordy, dále hlavní skladbu, což byla většinou nějaká etuda a na závěr lidovka z českých luhů a hájů. Pomalu jsem se i těšil, i když jsem měl stres, protože jsem pochopitelně skoro vůbec necvičil. Tím pádem jsem i poslední hodiny před zkouškami neuměl etudu dostatečně nacvičenou a paní učitelka se chytala za hlavu, jakou udělám ostudu.
V den D jsem přišel do ZUŠky dříve a díky zdržení ostatních klavíristů jsem měl asi půl hodiny čas. Co dělat v pěkný červnový den v nějaké zasmrádlé škole, vyšel jsem si do města a nějak mě napadlo, že jsem dlouho nebyl v prodejně CD. Kdysi jsem tam viděl výběry Queen, co jsem měl, ale mohlo by tam být něco nového. Měl jsem navíc asi dva dny po mých narozeninách, takže jsem měl v peněžence něco přes 400 Kč. Hned jsem šel k sekci pod písmenem „Q“ a tam se bělá slavná deska „A Night At The Opera“. Ještě připomenu, že v té době nebyl (alespoň pro mě) internet nějak zvlášť dostupný, takže něco jako stahování písní nebo alb pro mě neexistovalo. Prohlížel jsem si desku a booklet pořád dokola. Znal jsem jen Bohemian Rhapsody, You´re My Best Friend a úryvek z Death On Two Legs, ale zbytek byl pro mě velká neznámá a já si tak v hlavě přehrával, jak by mohly tyto songy podle názvů a textů znít. Asi jsem se díval opravdu dlouho, protože po nějaké době ke mně přistoupil prodavač s dotazem, co si přeji. Neváhal jsem dlouho, Opera byla moje! Na prosluněném náměstí jsem si znovu pročítal booklet a deska ve mně vyvolávala atmosféru velkého divadla a koncertní síně ještě předtím, než jsem ji slyšel, už ten obal a zpracování na mě zapůsobilo. Ale hele, zbývá mi už jen 10 minut, takže rychle do hudebky. Samo sebou jsem se těšil na to, až si svůj úlovek doma pustím, ale ještě zbývala ta prokletá zkouška. Ale jak jsem stoupal do schodů, tak se to ve mně obrátilo a já si řekl, že jelikož je to naposled, tak by stálo za to předvést, že jsem se přece jen něco naučil. Navíc Queen by přece taky nikdy nic neodfušovali a koneckonců, kde by byli bez klasiky? Proč se jejich nejznámější a nejúspěšnější deska jmenuje „…Opera?“ a hrdě se hlásí k odkazu klasické hudby, klavírem a kytarovými harmoniemi začínaje, hlasy a sbory konče? Možná poprvé od doby, kdy jsem poprvé do hodiny přinesl v naivní představě noty „You Take My Breath Away“, jsem cítil nadšení a řekl jsem si, že chci zahrát dobře i pro tyhle čtyři pány, kteří mi změnili život a já jim můžu takto vyjádřit poctu. Co na tom, že mě nikdo z nich neuvidí ani neuslyší, co na tom, že etuda není na žádném jejich albu. A stalo se. Myslím, že jsem nikdy neměl zvlášť talent nebo techniku, ze svého „výkonu“ jsem ale měl radost a byl jsem spokojen. Však jsem také byl pochválen, což se nestávalo vůbec často! Možná je to tím, že jsem nehrál strnule, jako obvykle. Nějak jsem nemyslel na chyby nebo přehmaty, prostě jsem si to užil. Stejně jako první poslech „Opery“.
Považoval jsem za nutné napsat tento postřeh z mé (nepříliš vzdálené) minulosti, ale pokaždé, když toto album slyším, tak se mi tento den vybaví a tak nějak k této muzice patří. Tyto zdánlivě bezvýznamné příběhy totiž dělají z každé desky něco víc, než jen krabičku s hudbou. Jsou to i památné předměty, které mají svou historii a na kterou vždy při jejím poslechu vzpomínáme. Další výhoda CD a LP nad mp3. Nevím jak vy, ale i když mám spoustu „empétrojek“, tak si užiji mnohem více okamžik, kdy si na staré dobré věži pustím nějaké oblíbené CD. Slyším hudbu, prohlížím krásně vyvedený obal, který má i svou specifickou vůni… Kdepak, i-pod je dobrý možná do vlaku, ale zrovna Noc v Opeře si nelze užít lépe, než v klidu a míru a zaposlouchat se…

Death On Two Legs – Úvodní arpeggio na klavír, které se blíží někde z dáli a neustále zesiluje… do něj ještě začne burácet monotónní a syrová linka kytary a basy… Intro, které kdyby bylo delší, tak by jste jistě zešíleli! A ve chvíli, kdy se začne ozývat nelidský řev spolu s kvílivou kytarou, se najednou píseň změní ve šlapavou rockovou písničku s patřičně kousavým textem, který je adresován tehdejšímu chlebodárci Queen, panu Sheffieldovi. Tíživá atmosféra ze začátku ale přetrvá až do samého závěru. Skvělý song, jeden z nejlepších, co kdy Queen vytvořili…

Lazing On The Sunday Afternoon – Následující srandička opět ukazuje, jak mají hoši alba promyšlená a dramaturgicky. Nebo si umíte představit lepší song, který by odlehčil předchozí vyhrožování a nabádání k sebevraždě? Za zmínku stojí nápadité kytarové sólíčko na konci.

I´m In Love With My Car – Rogerova nejslavnější píseň a v dobách světových turné také jediné číslo, kde se předvedl jako sólový zpěvák. Asi těžko bychom hledali výstižnější vyznání svému milovanému autíčku, než je tohle. Osobně preferuji studiovou verzi, hlavně díky vokálům a celkově lepšímu vyznění, než na živo. Holt bubnovat i zpívat zároveň není legrace.

You´re My Best Friend – Nesmělý John roztáhnul křídla sice až na desce „News Of The World“, ale už jeho druhý song stal velkým hitem, který patří do zlatého fondu Královny. Deaconova tvorba vůbec potvrzuje, že kvalita vládne nad kvantitou. Možná nesložil nikdy nějakou rockovou operu, ale jeho předností byly jednoduché a chytlavé písně, které mu šly přímo od srdce. Krásná hitovka „Best Friend…“ je typickým příkladem.

´39 – Brianovo sci-fi country je také dosud nepřesvědčivějším vokálním výkonem na desce Queen. Přesto mám radši živé verze s Freddiem. Musely to být ale krásné okamžiky pro každého fanouška, když na tehdejších koncertech předstoupila celá kapelu do přední části pódia a „bez napětí“ zahrála tuto píseň. Kontakt s publikem hoši nikdy nezanedbávali, to se musí nechat.

Sweet Lady – Obecně podceňovaná skladba, ale já ji mám velmi rád. Podle mě tato přímočará vypalovačka na desku patří a podtrhuje pestrost celého operního koncertu. Hlavně z refrénu mi běhá mráz po zádech. Závěrečné vyhrávky a rafinované změny taktů dělají ze Sladké dámy další koncertní tutovku.

Seaside Rendezvous – Stejně jako McCartney čas od času propašoval do desek Beatles nějakou tu „vykopávku“ ze zlaté éry big bandů, jazzu a dixielandu, tak podobně se to povedlo i Freddiemu. A kam jinam by tato legrácka zapadla lépe, než do škrobeného prostředí opery? Je tu zřejmé, jak si celá kapela vyhrála s aranžmá a detaily.

Prophet´s Song – Brianův song se rozhodně vyrovná Freddieho rapsodii! Podle mě ji ještě překonal. Operní část v BoRhap je sice pěknou taškařicí, ale to, jak tu působí dramatická vokální část, kde se vzájemně proplétají hlasy zpívajícího tria, je něco, co zkrátka nemá obdoby. Píseň je navíc patřičně riffová a díky podladění struny E na D zní song ještě víc zlověstně. Nemám slov, možná nejlepší Mayova věc a vrchol celého alba.

Love Of My Life – Kdo by neznal baladu, která byla mezníkem každého koncertu a více než kde jinde se dostalo ke slovu i věrné publikum. Aranžmá pro 12 strunnou kytaru je působivé, ale přesto je mému srdci i uchu blíž dojemná a křehká skladba pro klavír. Mercury tu zpívá přímo od srdce. Vsadím se, že tento skvost napsal pro Mary Austinovou jako takovou labutí píseň, protože všichni víme, proč se tento neobyčejný vztah začal hroutit…

Good Company – Nejen Freddie měl smysl pro humor. I Brian pro nás připravil jednu legrácku na odlehčení. Nicméně když se zaposloucháme, jak May zvládl jen a pouze svou kytarou zahrát celý orchestr, tak samotné nahrávání rozhodně legrace nebyla! Good Company nepatří mezi moje oblíbené kousky, ale musím uznat, že je to takové malé mistrovské dílo, které by asi nikdo jiný nezvládl takovým způsobem zahrát!

Bohemian Rhapsody – A je to tady. Takže stručně: BoRhap mám rád, je to píseň, která rozhodně nenudí, ale i tak ji neřadím mezi mé úplně nejoblíbenější. Stejně tak bych byl opatrný s tvrzením, že se jedná o nejlepší píseň od Queen nebo dokonce tisíciletí. Nemůžu ale bohemce upřít originalitu, nápad a šmrnc, který posluchače nenechá celou dobu v klidu. Originální a průkopnický byl i klip, který podle mě patří mezi jejich nejlepší videa ze 70. let. Navíc si zaslouží uznání i samotní Queen, kteří skutečně riskovali, když vydali na singl minioperu se stopáží 6 minut v době, kdy opravdu nebyli žádnými boháči. Ale vyšlo to a zbytek je historií…

God Save The Queen – Znáte nějakou jinou kapelu, která končí koncerty lepším a stylovějším kouskem?