Reakce na recenzi:

Voytus - @ 19.01.2009

Třetí album Yes z roku 1971 přineslo podstatnou změnu sestavy - kytarista Peter Banks byl nahrazen Stevem Howem. Tento samouk kromě základních šesti strun všech možných kytar ovládá spoustu dalších elektrických i akustických strunných nástrojů, jeho dalším typickým nástrojem je lap steel, do té doby používaný snad jen v country. O různých mandolínách, loutnách nebo elektrickém sitaru netřeba se rozepisovat, protože už jen samotný žánrový rozsah, který tento kytarista obsáhne, je obdivuhodný. Do zvuku Yes naprosto přirozeně zapojil vlivy country (snadno zaznamenatelné ve vyhrávkách v Yours is no disgrace nebo v I've seen all good people) a ragtimu (v instrumentálce Clap ohromí technikou i nápaditostí - tím, co mu spousta dnešních kytaristů může jen závidět). Celkově obohatí zvuk a umožní kapele rozvinout její potenciál. Navíc perfektně zpívá a jeho hlas můžeme slyšet v trojhlasech úplně vespod. Společně s Andersonem se na několika deskách stane důležitým článkem, nejen ve skládání hudby, ale i v psaní textů.
A také něco k desce: Považuji ji za první opravdovou desku Yes. Tady se teprve našli. Přestali s pokusy s orchestrem, skladby prodloužili na nějakých šest až deset minut, jen dvě jsou tříminutové - již zníměná Clap a The venture.
A pět z celkových šesti hrají na koncertech dodnes a to také něco znamená. Žánrově kapela není prakticky nijak omezená, například ve Straship trooper, která se ze začátku jakoby snáší odněkud z hlubin vesmíru, můžeme zaslechnout i country kytaru, aby se pak skladba zase vrátila. Skladby nikam nepospíchají, volnější tempa se pro Yes stávají typickými. Snad jen úvod a závěr obstarají dynamické skladby, plné změn. Yes začátku 70. let jsou snad nejoptimističtější kapelou na planetě, o čem svědčí má nejoblíbenější skladba I've seen all good people. Začíná trojhlasem a capella, postupně se přidávají nástroje, skladba mohutní až k odvazovému boogie. V textu nás Anderson motivuje (verše jako "Don't surround yourself with yourself" jsou fakt vydařené), je psaný jeho zvláštním, těžko pochopitelným stylem, zde se zdá být někde na půli cesty mezi buddhismem a šachovou partií (Chris Squire v nějakém rozhovoru tvrdil, že většině textů také nerozumí, proč taky, když zpívá jen druhé hlasy :-)). Dokonce je tu odkaz na Lennonovu Give peace a chance. Nováček Howe dostává dost prostoru, ve kterém dokazuje, že do kapely zapadl okamžitě. Kdo se ale stále více ztrácí v pozadí je Tony Kaye, je sice poprvé uveden jako spoluautor (Yours is no disgrace), ale také naposled - na další desce jej nahradí klávesový mág Rick Wakeman.
Desky Yes začínají mít specifickou pozitivní atmosféru, která, ač se těžko popisuje, je hudbou velmi snadno přenosná. Jinak než za pět to být nemůže.