Reakce na recenzi:

Voytus - @ 18.02.2009

Tak se zase po měsíci dostávám k nějakému tomu psaní - ne, že by nebyl čas, nebo že by mě odrazovalo komplikované fungování progboardu, ale nějak nebyla motivace. Tak jsem si pustil desku, kterou jsem celou tu dobu chtěl recenzovat a ono to s touto kapelou (a tímto albem) jde samo.
V letech 1969 - 1972 měly všechny vznikající a fungující kapely nějaký tvůrčí přetlak, jelikož byli schopni téměř každý půlrok vydat nové album. Například: ELP (4 alba), Deep Purple (5 studiovek a dva živáky), Uriah Heep (5 alb), Van der Graaf generator (4 alba, s tím, že se zvládli dát dohromady i rozpadnout). Yes podstoupili výměnu kytaristy a klávesáka a natočili 5 alb. Což je dnes se současnou nahrávací politikou něco nepředstavitelného. Nejprve výměnu klávesáka: Namísto nepříliš nápaditého Tonyho Kaye, který se vedle Howea docela ztrácel, nastupuje klávesový mág, který se nebrání inovacím v nástrojích a technicky se Howeovi snadno vyrovná. K Yes se dostal na naléhání Chrise Squirea, který ho v kapele chtěl mít za jakoukoli cenu. Wakeman se už už chystal seknout s hudbou po vyčerpávajícím turné a Chris mu několikrát opakovaně volal (naposled prý ve tři v noci) a Wakeman nakonec podlehl. Už na první zkoušce položili základy pro několik písní (Squire tvrdí, že tři z písní byly na této zkoušce prakticky hotové, jen bez textů). S Howem si hned padli do noty a to se na této a další desce kladně odrazilo.
Obal nabádá k ohleduplnosti vůči naší Zemi, hudba na albu je od první do poslední noty naprosto perfektní, střídavě výbušná, uklidňující, ohromující, laskavá i křehká. Steve uvede Roundabout, další z koncertních klasik, ve které nejdříve upoutá linka Squierovy basy, která místy převálcuje vše okolo, poté trojhlasy Andersona, Howea a Squirea (hlavně v závěru, když zpívají bez doprovodu) a o dramatická sóla se postarají Wakeman a Howe. Další regulérní písní je South side of the sky, polozapomenutá, hutná, riffová, melodická skladba, která představuje další silnou píseň. Oblíbené koncertní jsou dodnes Long distance runaround - s výborným dvojhlasým motivem na kytaru a klávesy - a závěrečná jedenáctiminutovka Heart of the sunrise - zde asi nejtvrdší a nejdramatičtější skladba se změnami tempa a nálad, plná ploch, které se ještě více rozvinou na dalších albech a ve kterých se úžasně proplétá a doplňuje všech pět protagonistů.
Jako zpestření je tu krátký příspěvek každého ze členů kapely - nejradši mám Howeovu flamengem ovlivněnou Mood for a day.
Přestože se Yes už na minulé desce našli, neustrnuili a stále prozkoumávají nové možnosti, takže pořád bude co objevovat. S přihlédnutím k tomu, že na desce je pět sólových a čtyři kapelní písně, což mi poněkud kazí dojem z ucelenosti alba (Což je pro Yes jinak dost příznačné), dám teď 'jen' čtyři hvězdy (To je vlastně jedna za každou regulérní kapelní píseň :-)).
Remaster nabízí Yesáckou úpravu Simonovy Ameriky. Folkové dozvuky, ovšem v řádně progresivní úpravě, která originál připomíná jen textem.