Reakce na recenzi:

Voytus - @ 05.01.2010

První písní, kterou jsem od Yes slyšel, byly Changes z tohoto alba. Vlastně jsem se k tomu dostal docela zajímavým způsobem, a sice při hodině hudební výchovy v osmé třídě. Už z dřívějška jsem byl naučen na Párply, Zeppeliny, Rolling Stones a o kapele Yes jsem jen věděl, že existuje. A že zrovna Changes mě zaujala - jednak nezvyklý rytmus, ale i srozumitelnost a hitovost. Jenže šlo o osmdesátá léta a i mě otravovaly klávesové zvuky. Album jsem ale o něco později sehnal (společně s Union, Talk, o něco později Drama, Open Your Eyes, Magnification a Yessongs).
Co dnes k albu s odstupem napsat, když jsem se po poslechu Yessongs v nějakých osmnácti věnoval prakticky jen starší tvorbě?
Jde o comeback s Jonem Andersonem, který neočekávaně odešel v roce 1980 a po dalším albu se kapela v roce 1981 rozpadla. V sestavě není ani Wakeman, ani Howe. Po dvanácti letech se do sestavy vrátil původní klávesák Kaye. Ten ovšem Wakemanových kvalit nedosahuje a navíc spoustu klávesových partů nahrával i nový kytarista a zpěvák Trevor Rabin. Uznávám, že Yes dostal znovu do hitparád, ovšem za dost velkou cenu - i když na druhou stranu, dá se vyhnout klipům :-). A bohužel právě absence Howea je tu znát - stejně jako když od Genesis odešel Steve Hackett, také přeběhli na popové teritorium. Howe ale také propadl komerčním svodům ve formě té přeslazené Asie, takže není důvod mu neúčast vyčítat.
Hudba jako taková to není špatná, Yes se tu soustředí na chytlavé melodie s jasným důrazem na přimočařejší rytmus. Nestavějí mohutné katedrály jako v sedmdesátých letech, tentokrát jde o budovy velice strohých a účelových tvarů, stejně jako název, který je jen katalogové číslo alba. Musím říct, že mě se poměrně oposlouchalo a zřídka kdy si jej pustím. Když se řekne Yes, tak 90125 to není. Ale určitě je to jedno z těch alb alb, díky kterému ještě dnes hrají.
Není tu žádné vyloženě slabé místo, ale hudba pro mě to prostě není. Nakonec mě ale překvapily bonusy na remasteru, nejvíce vokální verze Leave it. Yes měli ovšem vždy výborné vokály, navíc tu mimo Rabina, který zpívá i dost sól, zpívá i bubeník Alan White.
Z alba mám nejradši razantní City of Love a Hold On.
***