Reakce na recenzi:

Voytus - @ 11.02.2010

Druhé album Zappových Mothers vychází v roce 1967 a uvádí jej sám americký prezident. Popravdě, zmůže se jen na oslovení "fella Americans", načež ho přeruší slavný šlágr Louie Louie. No, není to úplně TA píseň, kterou v té době hráli The Kingsmen, je to regulérní parodie. Zappovi její repetitivní motiv prostě ležel v žaludku. A nebo spíše nejlépe vystihoval umělohmotnou americkou společnost. A skladba Plastic People rozhodně není repetitivní, naopak se jedná o skladbu neustále narušovanou hláškami spoluhráčů a pauzami. Kromě umělohmotných lidí dojde i na zeleninu. Vegetable není jen výraz pro zeleninu jako takovou, ale také pro pacienta ve vegetativním stavu - takového, který jen přijímá potravu a vyměšuje. Na scéně se objevuje Vévoda křížal a zapěje nám píseň o...Ano! O křížalách! Místy lehce oplzle. Poté ztrácí paměť.
A zpět k zelenině! Na jakéhokoli příslušníka zeleninové říše možno zavolat, zaručeně odpoví. A nejhlasitěji odpovídá mladá dýně. Zatančí rituální tanec za asistence Zappovy kytary, sopránsaxofonu Bunka Gardnera a tepající rytmické sekce Mothers. Na konci dodává Zappa všem odvahu, aby se nabáli a pokecali si s jakoukoli zeleninou.
Druhou stranu začíná Popíjející Amerika, skladba melodicky i rytmicky pošahaná, ovšem jen při prvních posleších. Na frak dostala Bacharachova My Little Red Book i Fučíkovi Gladiátoři.
Status Back Baby popisuje trable studenta střední školy, dojde na Stavinského i Debussyho.
Uncle Bernie's Farm je o ošklivých hračkách a lidech, kteří je kupují - vše je samozřejmě z plastu, hoří to a smrdí. Dojde i na Santu.
Son of Suzy Creamcheese je snad nejkomplikovanějším songem, přestože má jen minutu a půl. A tento song připomíná...No? Co asi? Nejste zelenina, že ne? No, samozřejmě že...ANO! LOUIE LOUIE!
Brown shoes don't make it mění tempo, tóninu, žánr, rytmus, nástrojovku...cokoli snad každou půlminutu. Takový dodekafonický rock'n'roll. Hlavním hrdinou je čerstvý absolvent střední školy, kterého čeká slibná kariéra na městské radnici, jeho bratr, který se na školu vykašlal a jen se fláká, též jsou tu zvrhlé třináctky a to nejen v představách jistého zákonodárce, a jeho nic netušící panička. Píseň je ale dost útržkovitá i po textové stránce.
A pak už Amerika dopíjí a jde domů. Mothers hrají ve stylu barových kapel, Ray Collins zpívá nějaký banální text o lásce a povzbuzuje návštěvníky, aby přišli zase. Manažer Herb Cohen k tomu cinká pokladnou a kavárenské zvuky obstarává budoucí Monty Python Terry Gilliam a jeho přítelkyně.
A příště přijdou na řadu i Zappovi vrstevníci, generace Hippies.