Dream Theater / The Astonishing (2016)

Tohle album je hezké, a to je jeho největší problém. Znělo to jako dobrý nápad: výpravný hudební příběh, bohatě orchestrovaný, ale pořád dost přikořeněný, aby nebylo pochyb, že tahle opera je rocková. Když na mě občas spustí nějaký kus na YouTube, vůbec to není špatné, zádrhel je tady ve stavbě celku. Nechat klávesy s kytarou samotné v místnosti a nahrávat, jak si svou bezbřehostí ubližují, není druh experimentu, který čekám od progmetalové kapely. Nevím, jestli by stačilo vystříhat vatu - spíš ne. Je to deska, kterou můžu kdykoli vypnout a vůbec nic se nestane, a to je u koncepčního kusu prostě průšvih.

S odstupem času tak Astonishing zůstává splněným tvůrčím snem Johna Petrucciho a Jordana Rudesse a zřejmě i splněným snem vydavatelské společnosti o family friendly show - neznalý korporátní kultury, Mike Mangini v několika raných rozhovorech prozradil, že podíl žen a dětí v publiku byl jedním z faktorů, které si v nové éře label pečlivě monitoroval (z tvůrčí strany tomu měly mimo jiné napomoci "healthy lyrics" - mám podezření, že podobné tlaky přišly už někdy před Black Clouds and Silver Linings, leccos by to vysvětlovalo).

Tímto turné začíná období na setinu vteřiny načasované vizuální show, které se Dream Theater drží dodnes, přestože hudebně prošli již nedoufalým obrozením a troufám si říct, že by pozornost publika udrželi i vlastními silami, zvlášť pokud by ho nenutili sedět; každopádně mi přijde škoda, že jediné spontánní hudební momenty jako kapela zažívají, když se jednou za tři roky zavřou do studia. V kontextu celé jejich tvorby nemohu albu dát víc než dvě hvězdičky, z toho jedna celá je pro LaBrieho, který v odstínění několika různých charakterů podává pozoruhodný výkon.

» ostatní recenze alba Dream Theater - The Astonishing
» popis a diskografie skupiny Dream Theater