Pink Floyd / The Wall (1979)

V dubnu 1979 začali Pink Floyd nahrávat nové album, opět koncepční a opět s téměř výhradním autorským podílem Rogera Waterse, který napsal na The Wall drtivou většinu textů i hudby. Vztahy kapele byly stále na bodu mrazu, jednotlivé členy spolu už nespojovalo prakticky nic, a Waters se tvářil jakože The Wall je spíše jeho projekt (což je koneckonců vlastně pravda) a ostatní jsou jaksi "do počtu", a dával to všem patřičně najevo, což samozřejmě atmosféře uvnitř Pink Floyd neprospívalo. Obzvlášť mezi hlavními osobnosti ve skupině, tedy Watersem a Gilmourem, plál skrytý boj. Dave Gilmour přispěl na The Wall dost zásadním způsobem a bez něj by Waters těžko The Wall zkomponoval v takové kvalitě, jakou toto dílo má, ale o tom nechtěl Waters ani slyšet. A velké neshody panovaly také mezi Watersem a Wrightem, což nakonec vyústilo v to, že Wrighta celá situace otrávila natolik, že z kapely prostě odešel. Možná přesněji řečeno, Waters Wrighta z Pink Floyd doslova vyštípal. Proto všechny klávesové party na The Wall nehraje on, ale třeba koproducent Bob Ezrin nebo některý z hostů.

Waters měl s albem The Wall velké plány, konečně hodlat učinit to, po čem celou svou kariéru snil, opravdový multimediální projekt. A tak z hudby a příběhu The Wall se začal točit film. Protože byl celý projekt dosti obsáhlý, zangažoval Waters koproducenta, kterým byl Bob Ezrin, zkušený machr ve svém oboru, který spolupracoval např. se skupinou Kiss nebo s Lou Reedem. Ten pomáhal Watersovi s koncepcí celého alba a byl to také on, kdo přesvědčil Pink Floyd, aby po dlouhé době vydali zase nějaký ten singl. Stala se jím skladba Another Brick in the Wall, a byl to doslova megahit, který se hraje dodnes všude možně. K tvorbě filmu bylo důležité angažování výtvarníka Geralda Scafea, a doprovodného orcherstu pod taktovkou slavného Michaela Kamena, poté se na základě Watersem napsaného scénáře začlo točit. Režisérem tohoto filmu, který byl nazván jako album samotné, byl Alan Parker, hlavní roli, Pinka, si zahrál Bob Geldof. Myšlenka celého alba a potažmo i filmu, kde je vše znásobeno vizuální stránkou věci, spočívá v tom, že každý člověk si před sebou staví po dobu svého života jakousi zeď (the wall), přičemž různé události, většinou negativního charakteru, jsou vždy cihlami do této zdi. Je zde spoustu dalších paralel, hlavně paralely s Watersovým životem, hlavní hrdina Pink vyrůstá bez otce, odpor ke škole atd., dále s osobou bývalého frontmana Syda Barretta (hlavní hrdina se např. celý oholí, včetně obočí, stejně jako Barrett ve skutečnosti učinil, a vůbec se chová podivně nepřítomně apod.), dále je zde znározorněn s významem zdi, hlavně ke konci celého díla, odpor k válce a zejména totalitarismu. Koncerty pak byly koncipovány tak, že kapela hrála za zdí postavenou z lepenkových krabic, takže na ni skoro nebylo vidět, což otrávilo Davida Gilmoura, kterému to celé jednak přišlo moc teatrální a jednak řekl Watersovi, že si nemyslí že je mezi ním a fanoušky Pink Floyd nějaká zeď.

První tóny alba obstarává píseň In the Flesh?, a s ním začíná také celý příběh. Stejně jako v životě Waterse, začíná smrtí otce hlavního hrdiny ve válce. Trochu neobvyklé je, že zde Pink Floyd použili zároveň synetetizátor, obsluhovaný Rickem Wrigthem, současně doplňovaný hammondkami Freddieho Mandella, který na albu působí jako host. Následuje píseň Thin Ice, kde první sloku zpívá David Gilmour, což na The Wall není moc časté, ale krásně se zde dá porovnat hlas Gilmoura i Waterse, Gilmourův příjemný hlas oproti nosovému vokálu Rogera Waterse. Pak naskočí Another Brick in the Wall part I, následuje protest proti školnímu systému a hlavně proti osobám učitelů v podobě písně The Happiest Days of Our Lives, jehož myšlenku poté rozvine již onen slavý megahit Another Brick in the Wall part II. Dětské sbory, tolik signifikantní pro tuto píseň, zpívají žáci z pěveckého souboru Inslington Green School. V Mother pak překvapí trochu zvláštní obsazení, kdy na bicí hraje host Jeff Porcaro (hrál se spoustou slavných protagonistů, např. s Paulem McCartym nebo Michaelem Jacksonem) a hammondky, piano a syntetizátor obsluhuje producent Bob Ezrin. V Emty Spaces jsou opět hodně markantně zdvojeny klávesové nástroje, jednak piano v podání Ricka Wrighta, a syntetizér Jamese Guntrieho, který se ale živil hlavně jako producent, a svůj největší životní úspěch ve svém oboru zaznamenal právě v producentské práci okolo flodovského The Wall. V následujících písních se v autobiografii se svým dětsvím Waters již odklání, a zanechává odkazy na Syda Barretta, zejména ve One of My Turns, kde je opět piano Ricka Wrigtha, a použití syntetizátoru, na který zde hraje Bob Ezrin. Na doprovodnou kytaru zde hraje jeden ze známých amerických studiových kytaristů Lee Ritenour, známý též jako jako Captain Fingers. A z první desky je potřeba zmínit ještě finální část kompozice Another Brick in the Wall (part III).

Druhá část alba není již tak hudebně silná, přestože ji otvírá velice známá floydovská hitovka Hey You. Výbornou kytarovou práci v klasickém stylu uslyšíme v následující Is There Anybody Out There? v podání hosta Rona di Blasiho. Ke spolupráci na The Wall byl přizván také newyorský orchestr, který byl uplatněn např. v procítěné kratičké akustické písni Vera. Ten je také k slyšení v jedné z nejlepších písní alba, Comfortably Numb, což je jeden z důkazů, jak důležitý byl Gilmourův vklad na The Wall, Comfortably Num totiž složil on, proto mu zde patří také halvní vokál. Na akustickou kytaru zde můžeme slyšet opět Lee Ritenoura. A ještě bych určitě zmínil In the Flesh, kde se celý příběh obrací jako varování před nebezpečím totalitních režimů, klávesové nástroje zde vůbec nezazní v podání Ricka Wrighta, přestože jsou zde použity hned tři, syntetizátory obsluhují Bob Ezrin a James Gunthrie, a varhany Freddie Mandell. Dále již celý příběh vrcholí ke svému konci, ale nerad bych to obšírněji popisoval, abych někomu nezkazil požitek z filmu, na který se určitě podívejte!

The Wall sice obsahuje výborné písně, kompozičně a instrumentálně je to naprostá špička, ale bohužel, obsahuje také spoustu vaty a hlavně ke konci již trochu nudí. Výsledek je tedy nakonec bohužel lepší průměr, ale zdůrazňuji, že hodnotím pouze album jako takové. Ve spojení s filmem si připočítejte dva bodíky navíc.

převzato se souhlasem autora: >> odkaz

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Wall
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd