Pink Floyd / The Piper at the Gates of Dawn (1967)

Skupina Pink Floyd má své kořeny v kapele s původním názvem Sigma 6, kde mimo jiné od počátku hráli tehdy ještě studenti architektury londýnské univerzity Regent Street Polytechnics (dnes University of Westminster) Roger Waters, Rick Wrigth a Nick Mason, přičemž první dva jmenovaní na kytaru a Mason na bicí. Kromě těchto tří ústředních postav se ve skupině vystřídalo několik dalších lidí, kapela také měnila názvy, např. the Meggadeaths, The Architectural Abdabs, Tea Set aj. Po několika personálních výměnách k nim počasu přibyli Syd Barrett a Rob Klose, oba na post kytaristů, Waters se přesunul k baskytaře a Wright začal obsluhovat klávesy. V Sydovi objevili jeho noví spoluhráči poklad. Příjemný a přátelský mladík, student malířství, doslova hýřil nápady, vymýšlel nové postupy, psal krásné texty a tvořil velice originální experimentální psychedelickou muziku, nespoutanou zaběhlými postupy. Písně, které Syd tvořil, obsahovaly velkou dávku pocitů, měly velice zvláštní náladu a neotřelou atmosféru, otvíral v nich svou duši a promítal do nich svou osobnost, kde vedle psychedelických motivů se objevovaly velké dávky surrealismu a dadaismu, nesporně také stavy inspirované zážitky z užívaní LSD, ale i podivné obavy, nepojmenovaný druh strachu. Syd Barrett byl prostě génius, ale jak je dobře známo, hranice mezi genialitou a šílenstvím je někdy velice tenká, a některé Sydovi písně lze považovat za signál, že Syd Barrett je prostě trošku blázen. Geniální blázen. Zanedlouho se tak Syd stal ústřední postavou kapely, frontmanem, nejvýraznější osobností a tvůrcem většiny písní. Skupina záhy změnila svůj název na The Pink Floyd Sound, a poté prostě na Pink Floyd, podle Sydových oblíbených amerických bluesmanů Pinka Andersona a Floyda Councila. Postupem času odešel konzervativní kytarista Klose, kterému se nelíbily Sydovy podivné nápady a kompozice, ale úspěch skupiny při koncertech mluvil o tom, že Pink Floyd vykročili správnou cestou. Kapela si časem získala určitý věhlas hlavně pravidelným vystupováním v klubu Marquee, kde se jich ujal manažer Peter Jenner. V březnu 1967 slavila kapela první úspěch zdařilým singlem Arnold Layne, který pojednával o jakémsi úchylovi z Cambridge (odtud pocházeli Barrett a Waters, stejně tak i David Gilmour, ale o něm později), který kradl spodní dámské prádlo z prádelních šňůr. V červnu 1967 vydali další úspěšný singl See Emily Play, ale to už měli kontrakt s nahrávací společností EMI a prakticky od února 1967 kutili ve slavném studiu Abbey Road svoje první řadové album. Ve stejné době tam také nahrávali Beatles písně na svou desku Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band a ani oni neodolali, aby se občas nešli podívat na tu "divnou" kapelu (v dobrém slova smyslu). 5. srpna 1967 spatřil světlo světa debut kapely Pink Floyd se zvláštním (což u Pink Floyd není neobvyklý výraz v jakémkoli směru) názvem The Piper at The Gates of Dawn. Všechny písně a texty, až na dvě instrumentálky a Watersovu Take Up Thy Stethoscope and Walk, pocházejí z pera ústřední postavy Syda Barretta.

Už úvodní, těžce psychedelický otvírák Astronomy Domine, odhaluje část duše geniálně praštěného umělce Syda Barreta. Píseň má jakousi tajuplnou, lehce mrazivou atmosféru, obsahuje (stejně jako ostatní kompozice na albu) spoustu rozličných zvuků, jako kupříkladu vysílání v morseovce na začátku skladby (které ale nedává žádný smysl). Další hitovka Lucifer Sam, se opět týká Sydova života (část své osobnosti ostatně Barrett promítá v každé písni), pojednává o jeho siamském kocourovi Samovi. Matilda Mother pak již obsahuje, v tvorbě Barretta často se objevující, dadaismus, jakási dětská hravost a naivita, pojednává o dítěti, které chce aby matka četla pohádky. Opět je zde paralela se Sydovým životem, který byl na svou matku velice fixován. Stejná pohádkovost se objevuje i v následující Flaming, která ale promítá i zážitky z LSD, obsahuje slovní obraty jako spím na pampelišce, cestuju telefonem apod. Následuje prazvláštní instrumentálka s ještě podivnějším názvem Pow R. Toc H., a poté jediná kompozice z pera Rogera Waterse, Take Up Thy Stethoscope and Walk. Druhá instrumentálka na albu Interstellar Overdrive se pak opět zaboří hluboko do psychedelických vod, a stejně jako úvodní píseň na albu se dá považovat za jakýsi prapůvod space rocku. The Gnome patří opět mezi Sydovy hravé dětské písničky, Chapter 24 pak čerpá inspiraci z prastaré čínské knihy Knihy proměn I Ching. Hříčka Scarecrow pojednává o strašákovi v poli, a album zakončuje bláznivá písnička Bike s lehce děsivou instrumentální částí na konci.

Deska se krátce po vydání stala velice úspěšnou, a z Pink Floyd byla již známá kapela. Hlavní postava skupiny, Syd Barrett, se díky své zajímavé osobnosti stal opravdou rockovou hvězdou a idolem tehdejších dívek, ač se rozhodně nedá označit výrazem "žrádlo pro holčičky" jako určitá část některých dnešních "umělců". Stal se velice žádanou osobou, a legendou a fenoménem je dodnes. S úspěchem ale přišly i problémy. Syd rozhodně nežil nějakým uprděným životem, spíš to byl takový jeden velký mejdan, a ostatně celá kapela experimentovala s drogami, převážně s LSD, ale Syd se do těchto vod ponořil tak hluboko, že začal ztrácet sebekontrolu. Časem se stával víc a víc nezvládnutelnou osobou, prakticky pořád se nacházel v podivných stavech a i koncertování začalo být problémem. Stávalo se, že Syd celý koncert koukal kamsi do prázdna a hrál vytrvale jeden tón, nebo si z ničehonic začal úplně rozlaďvat kytaru apod. Kapela se rozhodla angažovat kytaristu Davida Gilmoura, také rodáka z Cambridge a Sydova kamaráda. Gilmour se Pink Floyd hodil, instumentálně byl na mnohem větší úrovni než zbytek kapely, a na koncertech měl doplňovat kytarový tandem s Barrettem, popř. za něj zaskočit, když to se Sydem prostě nešlo. A na konec se ukázalo, že se Sydem to nejde vůbec, stal se s jeho neustálým psychotickým chováním a divnými výstřelky naprosto nepoužitelným. Zbytek kapely viděl, že další pokračování s ním není možné a Syd byl z kapely odejit. Z počátku platila dohoda, že Syd bude pro skupinu skládat písně. Málokdo si tehdy dokázal představit, že bez osobnosti jakou byl Syd Barret, budou Pink Floyd schopni pokračovat, ale s Davidem Gilmourem se jim poměrně dařilo. Sydova spolupráce s kapelou navíc vázla, Syd je provokoval složením naprosto nenormální kompozice s rýpavým názvem Have You Got It Yet? (Už jste to zvládli?), kde se nepochopitelně a neustále měnily akordy a tóny. V dubnu 1968 byl potom informován tisk, že Syd v kapele skončil. Barret dál pokračoval krátce v sólové kariéře, vydal dvě sólová alba, ale poté se stáhnul do ústraní do rodného Cambridge, kde žil až do své smrti, patrně s vleklými psychickými a zdravotními komplikacemi, o čemž se hodně spekuluje, nezřízené užívání LSD v něm patrně odstartovalo jakousi zvláštní formu schizofrenie. Barrett odmítal kontakt s lidmi z minulosti, nebavil se z novináři, žil uzavřeně, ač o něj byl stále zájem, kontaktu se světem se Barret vyhýbal. Například na konci 80. let ho uháněl jeden novinář, ale legendárního Syda se nedočkal, namísto toho mu Barretův švagr vysvětlil, že Roger (občanské jméno Syda) žije úplně obyčejným životem a na žádný nástroj už nehraje, a ať ho nechají na pokoji. Syd Barret, jedna z legendárních osobností rockové historie, zemřel 7.7.2006 na rakovinu a komplikace spojené s cukrovkou.

Zbývá dodat několik závěrečných slov k albu The Piper at the Gates of Dawn. V diskografii Pink Floyd stojí tato deska samostatně, samozřejmě proto, že téměř jejím výhradním autorem byl Barrett, který se na nahrávání dalších alb již nepodílel (ale kapela na něj nikdy nezapomněla, např. celé album Wish You Were Here je věnované jemu). The Piper at the Gates of Dawn rozhodně nenabízí písně na první poslech, ale dáte-li desce čas, silně se do vás zakousne a nechá nesmazatelnou stopu. The Piper at the Gates of Dawn v sobě nese část geniálního člověka Syda Barretta, je to těžko opakovatelné dílo a asi ho nelze ani k něčemu přirovnat, stejně jako Barrettova osobnost. Já jsem si tohle album pro jeho zvláštní náladu, atmosféru a jakési nepopsatelné přitažlivé kouzlo všech písní, opravdu zamiloval a nedám na něj dopustit, mám pocit že mi dalo opravdu hodně. The Piper at the Gates of Dawn nejsou jen skvělé písně, hezké texty a pocity. Je to něco víc, co těžko pojmenovat. Mávám Sydovi tam nahoru a říkám děkuju.

se souhlasem autora: >> odkaz

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Piper at the Gates of Dawn
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd