Van Der Graaf Generator / Pawn Hearts (1971)

Pawn Hearts - Zadaná srdce, já myslím, že tady je jakýkoliv komentář nedostačující, hodnotím 2x za 5 hvězdiček!!! Hudba je křišťálově čistá, průzračná, beží jako vánek nad řekou, ovšem místy se ten vánek mění v maelstrom a uragán a když se do toho Hammill opře svým Hlasem tak posluchač opouští zemi a míří do vesmíru...
Jednoznačně nejlepší hlasová forma jakou kdy Peter měl, zpěv je neuvěřitelně emotivní, a s dlouhými výdržemi na výškách, místy až s bolestivým zabarvením trpícího zvířete. Tuto formu téměř "bolestivě emotivního" zpěvu přivedl Peter k dokonalosti na albech Godbluff, Still Life a World Record, ovšem tady je více prostoru pro také velmi jemný zpěv s přechody právě do této emotivnosti. Myslím že tady je právě ten poměr tak akorát - velmi hezky je to slyšet na Man-Erg, kde se mísí démonické momenty se svežím výrazem, s velmi lehkým zpěvem a dozvuky saxofonů, např. ....sometimes he's lightly sleeping in the quiet of hii-iis roo-ooom, but then hii-iis eyee--ees, will raise and sta-re through mii-iinee.... myslím že tato pasáž charakterizuje Hammillův typický pěvecký výraz a jeho vůbec nejlepší. kompozice "A Plague of Lighthouse Keepers" je od VdGG to nejlepší, co kdy nahráli - střídání tempa, rytmiky, nástrojů, hraní si s melodií, slovy a zpěvem, velmi tiché, komorní pasáže Eyewitness a S.H.M jsou střídány rychlými nástupy s dozvuky a s napjatým démonickým zpěvem Petera. Těsně před koncem to završuje brutální pasáž kakofonicko-kolovrátkového rytmu s hýkavým přerývaným zpěvem a rezonujícím spirálovitě znějícím doprovodem kapely a pak nastává uvolnění a závěr - nádherně vyzpívaná We Go Now s Peterovým procítěným doprovodem na klavír.
Robert Fripp - byl to od Hammilla velmi dobrý tah, že po částečném úvazku, jenž Robert měl na Emperoru v "H to He..." ho zde angažoval téměř jako plnohodnotného člena sestavy, humorně to dokladuje booklet, kde jsou uvedeni hudebníci VdGG, pak je tam mezera s laxní poznámkou: -and Fripp: electric guitar,... jako by se tam vlastně ocitl nějak náhodou jako cestovatel z kosmu a tomu odpovídá i jeho lehká, uvolněná, výborná hra na kytaru, která nijak nevyčnívá a působí až nenápadně, vine se jako nit celým albem a nedosahuje známé agresivity jako v King Crimson.
Vůbec souhra hudebníků je výborná a úplně samozřejmá, orchestrální.
Velmi pěkný je také obal od Paula Whiteheada, při troše pozornosti poznáváme jednotlivé hudebíky v jejich vesmírných hábitech.
Jednoznačné krásné, průzračné album, které definuje vlastní stylovou kategorii.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Pawn Hearts
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator