Abrahams, Mick - Leaving home blues (2005)

Album Leaving Home Blues britského kytarového bluesmana Micka Abrahamse jsem objevil ve slevové akci už před několika lety a protože se jednalo o 2 CD a navíc kombinaci akustického a elektrického blues „pod jednou střechou“, tak jsem si řekl, že by se tady dala připravovat v abrahamsovské kuchyni docela dobrá hudba…. Dostatečným impulsem bylo nejen jeho krátké členství v Jethro Tull, ale i v Blodwyn Pig a konečně Mich Abrahams Band.
Jelikož blues v elektrické i akustické podobě patří mezi můj oblíbený styl, dlouho jsem neváhal a byl jsem zvědav, co si tahle zajímavá persona připravila, třebaže podle názvu jsem některé skladby znal z jiných alb a pravděpodobně v jiných verzích. O svoje dojmy a pocity se s vámi rozdělím…

SO MUCH TROUBLE – na úvod potlesk (album je záznamem z klubového vystoupení) a Mick Abrahams pozdraví publikum a představí i první skladbu. Je z repertoáru Brownieho MgGhee a tak tady máme klasické černošské akustické blues. Myslím, že přiblížení se hudbě mississippské delty se tady děje s velkým entuziasmem a nasazením

BILLY THE KID – Abrahams uvede další skladbu. Je to americký traditional, který si sám upravil. Rozechvívané tóny s plechovým dozvukem velebí známou reálnou postavu historie Divokého západu, pistolníka Billyho The Kida, dnes mýtickou ikonu všech rebelů Pro někoho krutý zabiják pro jiné ochránce utlačovaných podobně jako Jesse James. Abrahams hraje instrumentálně velmi suverénně a zpívá přirozeně bez nějakých jemných detailů. Komorní a velmi přesvědčivé…včetně závěrečných flažoletů.

GNATZ – tuhle skladbu znám z alba Lies, je z Abrahamsovy dílny. Na baskytaru se připojuje John Ginnis a Abrahams hraje nadále akusticky. Tohle je ovšem skladba spíše s countryové provenience. Rozmarné, melodicky zpěvné… Rockeři měli občas Abrahamsovi za zlé, že do blues a rocku tlačil hudbu amerického venkova. Neřekl bych, že tohle je nějaký „Nashville“ v tom ortodoxním slova smyslu. Líbí se mi jeho zajímavé technické finesy, jimiž osvěžuje pojetí….

BLACK NIGHT IS FALLING – v další skladbě Abrahams přizve bubeníka Grahama Walkera a sám hraje v úvodu dumavou studii pro kytaru, která zní velmi melancholicky. John Ginnis na baskytaru doplňuje sestavu a už tu máme komplexnější akustické blues naopak s nápadnou jazzovou atmosférou. Abrahams občas hraje v oktávových hmatech jako Wess Montgomery, ale vibruje s tóny jako Joe Pass. Stylový materiál z repertoáru Jessie mae Robinson přejde volně do jazzového blues s výtečnými frázemi. Abrahams není velký zpěvák, ale daný styl velmi dobře cítí a pracuje s ním velmi citlivě a přesvědčivě…

GOING DOWN BLUES – další procítěné téma blues v akustické podobě. Tóny znějí vroucně a mírně potlačeně a nevyčnívají, spíš je jimi vibrováno. Walkerovy bicí zvolna tepají v základním tempu a Ginnisova baskytara hraje základní rytmický doprovod. Abrahams je v mezihře hodně přesvědčivý a v každé skladbě nám po dávkách nabízí další a další odstíny svého kytarového umění. Neexhibuje ale pohrává si s bluesovou formou a s tóny jako lékárník, když připravuje medikament v těch správných poměrech….

DRIFTIN´ BLUES – poklidné v pojetí, emocionální v sebevyjádření. Hudba plyne a nic jí nestojí v cestě a její tři aktéři ji nijak nekomplikují. Přesně vědí, co tahle hudba potřebuje a tím dotvářejí onen ideál melancholické bluesové krásy. Abrahams rychlými rozechvívanými tóny mění nálady a znovu se přesvědčujeme o jeho mistrovským smyslu pro výraz. Dokázal bych si představit tu a tam do prezentace i klasický hospodský klavír, který by nijak neubližoval jejich pojetí a dokresloval atmosféru… ale i tak pohodička…

LEAVING HOME BLUES – Abrahamsova vlastní skladba do které vsunul výtečné intro s rozechvívanými strunami a pak údernými doprovodnými akordy rozbíhá za asistence rytmiky další píseň. Považují za famózní, že dokáže stírat rozdíly mezi traditionaly, převzatými coververzemi a vlastními skladbami, aniž by cokoliv utrpělo, nebo nápadně vyčnívalo a nutilo ke srovnávání. Sólo v mezihře je hráno s velkým citem a vkusem a jeho náladotvornost vás k sobě přitáhne….

HOW LONG BLUES – další skladba je od bluesové legendy Leroy Carra, třebaže i věhlasný John Lee Hooker je autorem stejné skladby. Skladba je klasikou svým pojetím už sma o sobě. Uvědomuji si, že ji znám už z alba From The Cradle (1994) od „Slowhanda“ Claptona. Těžko obě verze srovnávat. Clapton ji hraje možná s větším švihem a elegancí, ale Abrahamsova líná ležérnost má svůj půvab. Je to pomalejší tempo a Abrahams svou interpretační nedbalostí sem vkládá svoje druhé já velmi přirozeně a samozřejmě…

TROUBLE IN MIND – střídání dobro a elektroakustické kytary je citlivé, ale zajímavé a prospěšné pro proměny soundu, aby nám album neznělo stejnostejně. Opět zde máme blues kořeněné jazzem a myslím, že vyjádření problémů, starostí a vlastní bezprizornosti, což je v blues důležitý a vlastně základní aspekt, zde jednoduše vévodí. Subtilně krásné….

JESUS ON THE MAINLINE – do traditionalu z pohledu Afroameričanů vstupuje často i víra v Boha, což se zde rovněž promítá. Mick Abrahams nejprve s posluchači různě rozpráví a žertuje a bezprostředně vtipkuje, což potvrzují proměny jeho hlasu téměř v hereckém provedení (!). Publikum se směje a baví se společně s Abrahamsem, což uvolňuje atmosféru.
Opět výtečně propracované kytarové téma. Walkerovy bicí jsou pojednou v oce adresné a výraznější a Ginnisova baskytara reaguje důraznějšími spodními tóny. Abrahams hraje s velkým uvolněním a je cítit, že ho muzicírovaní baví, protože hraje před vnímavým publikem, které bluesové melancholii rozumí, ať už má jakoukoliv podobu a obsahem textu je různorodé epické téma. Nádherná tečka za akustickou variantou abrahamsovského blues…

YOU GOT IT WRONG – druhé CD je ovšem elektrické a tak tady máme Micka Abrahamse s regulérní kapelou. Zdráhám se ji označit jako Blodwyn Pig anebo Mick Abrahams Band. Myslím, že britská kytarová persona zde vytváří další derivát svojí hudby. Slyším důrazné bicí, baskytaru a Abrahamse na svůj elektrický gibson. Nepoužívá žádné přídavné efekty. Jeho tón je mírně zkreslený, ale nemá hendrixovskou barvu, ani claptonovský sound. Kapela je dobře sehraná a bubeník se pouští i do výrazných breaků a pracuje s činely a high hatem. Abrahams se rovněž i více opře do svého hlasu. Musím konstatovat, že jako zpívající kytarista se mi líbí Clapton určitě víc a možná by nebylo od věci, kdyby zde Abrahams měl zpívajícího frontmana a zpíval sporadicky. Dravé a komplexní pro klubovou scénu…

LIES – tuhle skladbu znám ze stejnojmenného alba z r. 1993, podepsanou Blodwyn Pig. Nevím jestli je to šťastný nápad, tahle skladba zde zmodifikovala a Blodwyn Pig (klasickou sestavu) moc nepřipomíná. Nicméně v mezihře je Abrahams kytarově velmi přesvědčivý a vypálí svoje elektrické tóny s velkou bravurností. Kompozičně není skladba nějak zázračná a víceméně pracuje s běžnými harmonickými postupy a víc se mi líbí instrumentální kouzlení, než vlastní autorský přínos. Chybí tady nějaký důrazný riff nebo zásadnější nápad. Ale jak říkám, Abrahams je instrumentálně stále na výši….

THE VICTIM – tahle skladba je z repertoáru Maka Rebenacka, známého jako Dr. John a Doka Pomuse. Baskytara sem vstoupí s jazzovou linkou a bicí suverénně swingují a Abrahamse rozehraje žahavé kytarové sólo. V mezihře seká kila a hraje přiznávky a občas nalehne na akord a věnuje se především zpěvu. Elektrické jazzové blues jako víno. Chybí mi tady teď zase třeba hammondky nebo elektrické piano Fender-Rhodes „divouse“ Boba Sargeanta pro větší pestrost. Abrahamse to sice supluje různými hráčskými polohami a proměnami, ale v některých okamžicích jsou následné postupy trochu předvídatelné a větší kreativita by sem sem určitě vešla…. Dr. John s jeho klávesami jako host by byl rovněž vítán, ale jsme přece jenom v klubovém prostředí. Odezva publika je ovšem velmi spontánní.

I WONDER WHO – Alexis Korner – jeden z otců britského blues posloužil Abrahamsovi svou skladbou, ze které kytarista vymodeloval pomalé téměř zlenivělé, ale nikoliv líné blues. Myslím, že Abrahams v interpretaci Kornerův chraplavý a správně rozvibrovaný hlas nenahradí, ale v kytarové práci je stále velmi přesvědčivý a rovněž baskytara se vyloupla z jisté anonymity a občas se výrazně z rytmického spodku pustí do vyšších poloh, aniž by ztratila průraznost. Skladba ovšem postupně získává dynamickou hutnost a výrazně graduje, což jsem zatím v této poloze na elektrické části dvojalba nepozoroval. Myslím, že rockeři by touto skladbou mohli vzít jazzbluesovou polohu „na milost“. Hendrixovský model scatu s kytarovými tóny se zde docela zdařilo a vrcholíme v mocném nápřahu za velké odezvy publika….

CAT´S SQUIRREL – tahle skladba je pravděpodobně Abrahamsovým kytarovým majstrštykem vůbec. Přesvědčil o tom už na albu This Was v řadách Jethro Tull, kdy tahle kapela ještě hledala svou tvář a patřila mezi „klasické“ bluesrockové soubory na Britských ostrovech…. Abrahams mírně pozměnil úvodní téma, ale po krátké chvíli skladbu poznáváme ve vší kráse. Bicí a baskytara výtečně pulsují jako pneumatické kladivo a Abrahams může řádit jako guitar hero na plný plyn. Není to sice jeho vlastní skladba, ale o tom, že se v ní úplně našel není sporu ani po tolika letech, kdy ji opět zařadil na album. Bubeník sice není Clive Bunker, ale i on dokáže vystihnout ducha skladby. Umírněnější prostor jenom pro kytaru s řadou kytarových koloratur a ornamentiky nás nečekaně posune do country (!) Ubere se zde na razanci, ale přidá na citlivém nasazování tónů a neskutečných proměnách tónových variací. Skladba získá na rozmarností a tanečnosti, ale není to písnička k táboráku. Je tady hodně zhuštěných motivů a motivečků a pak je zde výraznější opakovaný riff a opět se přesouváme k blues. Rytmika zůstává důrazná s řadou akcentů a dává Abrahamsovým kytarovým improvizacím řádný základ. Mění zde barvy a přidává zvolna na expresi, čímý ovládne hudební prostor. Výrazný rozvazbený tón táhne skladbu k závěru, ale pak se nám se vší parádou opět vrátí ten famózní motiv, který jako lokomotiva rozběhne vpřed hutné téma a řekl bych, že Abrahams učiní na elektrickém CD vrchol jeho prezentace, třebaže jsou před námi ještě tři skladby….

HOW CAN A POOR MAN STAND SUCH TIMES AND LIVE? – jestli sem správně pochopil Abrahamsovu rychlou angličtinu, tak za bicí nyní usedl Ritchie Dharma, jeho kolega z Mick Abrahams Band a my tady máme písničkovou polohu country blues v jasné harmonie a čitelné melodii. Dalo se to očekávat, že přijde po předešlých proměnách něco uvolněnějšího a standardnějšího, tentokrát z pera Alfreda Reeda. V rámci dramaturgie spíš nevýrazný příspěvek….. s nejdelším názvem na albu vůbec.

THE DEAD MAN´S HILL – Abrahams nabídne nějakou uvolněnou legrácku v úvodu a máme tady jeho vlastní skladbu a zase jsme v rychlém rozběhu. Rytmika dusá a pumpuje – zejména výrazné bicí, baskytara se spíše drží při zdi, zato Abrahams řádí s velekou graciézností a zkresleným tónem své kytary nabídne další kytarovou jízdu. Přibližuje se zde pojetí Johnnyho Wintera, ale s o poznání s menší expresivitou než texaský bluesový král. Přitlačí na hlasivky a oblaží nás svým důraznějším chraplákem. Mám pocit, že i tohle bude tak trochu westernové téma a navíc to zde voní střelným prachem a pískem texaských plání. Pojetí stojí především na uvolněných emocích a předem stanoveném schématu. Winterovský model hudby je zde hodně čitelný, už tou barvou kytarových tónů a také zde je jakoby řada věci už rozpoznatelná a předem daná. Dobře se to poslouchá, třebaže to postrádá abrahamsovskou osobitost….. Vygradované téma pochopitelně strhuje publikum.

ROCK ME BABY – poslední skladba od Little Son Jacksona. Tuhle skladbu znám z podání jiných interpretů…. I když napínám svou paměť, nevzpomenu si, jestli s ní pracovali Chicken Shack, Savoy Brown, Groundhogs, Humble Pie….ale samozřejmě aranžérsky je zde postupováno tak, aby sem Abrahams vložil svého duchu v maximální možné míře. Dynamicky výtečně odstíněné v pianissimech jak ve fortissimech. Skladba graduje a strhává svou hráčskou výpovědí a různými jemnými nuancemi. Po rytmice se tady nechci víc, než co předvádí a tak mám Abrahams volné ruce ukázat nám jak umí pracovat s elektrickým tónem, hlas už sice místy ztrácí energii a pružnost a instrumentální pojetí je velmi přesvědčivé….

Různé odstíny blues nabízí toto 2 CD. Je sympatické, vnímat kumštýře jako je Mick Abrahams v akustické i elektrické poloze. Očekával bych ale, že zvolí tytéž skladby v různých verzích, což by mělo svou logiku. Abrahams ale zjevně uvažoval jinak a tak zde máme slepenec hudební nabídky. Je zde řada plnokrevných výkonů a kytarové rozpoutanosti ve velkém stylu. Ve vlastních skladbách ale mám pocit, že Abrahamsovi chybí větší autorský impuls a dost možná, že „vyvažování“ coververzemi potvrzuje, že autorsky není nevysychající studna nápadů a toho pocitu jsem se v jeho několika příspěvcích nezbavil. Obecně ale milovníkům akustického a elektrického blues mohu album doporučit. Skladby nejsou dlouhé a „nenudí“ sóly bezbřehého formátu délkou a samoúčelností. Tři by bylo pro Micka Abrahamse málo a ideální stav by byl tři a půl, a tak dám čtyři hvězdičky – na pět to podle mě není, ale ty čtyři jsou zcela mimo diskusi.
reagovat