VARIOUS ARTISTS - Josef Kainar - Obelisk (1977)

V dobách tuhé normalizace sedmdesátých let, se dokonce v roce Charty 77 podařil producentovi Hynku Žalčíkovi opravdu husarský kousek. Prosadil na labelu Supraphon vydání osobitého vyběru českých blues, pod kterými byl jako autor textů podepsán básník Josef Kainar. V daném roce by totiž český básník, novínář a hudebník oslavil šedesát let, kterých se bohužel nedožil (Zemřel v r. 1971) a proto byl důvod Kainara, jako bývalého předsedu Přípravného výboru českých spisovatelů - komunistu připomenout. Asi to n eměl Žalčík tak úplně jednoduché Kainara připomínat. Byl sice součástí KSČ a ani za Dubčeka se neodchýlil, ale jako intelektuál pamatoval třicátá léta v nichž vstřebával jazz a blues a hrál na kytaru v ostravském hotelu Imperial. V poválečných letech sice velebil vítěství Sovětské armády nad nacismem a v padesátých letech byla jeho tvorba hodně poplatná době, ale ten vztah k černošskému blues do sebe nasál a proto mu "amerikanizace" českého jazzu a později bigbítu a rocku nebyla tak cizí, jak by se snade dalo usuzovat.
Když se vymanil z těch komunistických agitek, tak napsal řadu zajímavých vešů a básní, které se orientovaly k sociálnímu existencionalismu a proto řada zpěváků, ale i skupin nalezla v jeho osobitých literárně-textařských obrazech živnou půdu pro zpracovávání.
Tento velmi zajímavý výběr nabídl jazzovou, rockovou a folkovou podobu písní, pod jejichž melodiemi byly nazpívány Kainarovy texty.

Když vyšlo tohle výběrové album českého blues, považovali jsme to za malý zázrak své doby. Rok Charty 77 nebyl nakloněn nějakým velkým vydavatelským počinům, které nebyly vyloženě socialistického smýšlení. Ale producent Hynek Žalčík byl dobrý diplomat a obchodník a přesvědčil zkostnatělé soudruhy, že vydat zpívané písně otextované komunistickým básníkem bude ten „správný“ čin, nehledě k tomu, že Kainar by to době oslavil svoje životní jubileum…
Tím zázrakem myslím okolnost, že se zde po letech objevily na legálním nosiči písně z tzv. trezorových alb Město Er od Framus Five a Kuře v hodinkách od Flamenga. Vzhledem k tomu, že na obou albech hráli hudebníci, kteří v sedmdesátých letech emigrovali na Západ, tak už „jenom proto“ byl důvod tato alba nevydávat a eventuálně jména jako Erno Šedivý, Káša Jahn, Ivan Khunt nepřipomínat – nehledě na okolnost, že vydání obou alb bylo do poslední chvíle ohrožováno zákazy a nebezpečím, že budou uloženy k ledu. Naštěstí se tak nestalo a zapracovalo jednou také štěstí….
Ten výběr byl volen nesmírně citlivě – propojování standardních zpěváků s rockovými se ukázalo jako životné a také to ukázalo rockerům odlišnou variantu blues v pojetí tzv. bigbandového nebo chcete-li velkokapelového jazzu. Byly tu ale hlavně vynikající texty, protože Kainar byl hudebník a jeho veršování mělo melodické metrum se kterým si profesionální hudebník a aranžér dokázal poradit a danou hudební formu zhudebnit tak, aby se dobře zpívala, což se zde výtečně podařilo…

MĚSTO ER – úvodní introdukce na varhany Hammond navodí téměř chrámovou atmosféru a je zároveň jakousi předehrou před daným tématem, na něž volně navazuje téměř dvacetiminutová kompozice Město Er. Krátký vstup na zobcovou flétnu předjímá aranžérsky silně pojaté téma, ve kterém se snoubí rock, blues, soul a jazz podle všech dobových pravidel. Skupina Framus Five doprovázená dechovou sekcí stojí na prahu hudebního pojetí skupin jako Blood Sweat And Tears, C.C.S. nebo Chicago. Sugestivní téma je podepřeno skvělým pěveckým výkonem expresivního Prokopa (obdivovatele zpěvu Ray Charlese, ale i Stevieho Winwooda), který Kainarovu poezii dokázal přijmout za sobě vlastní a přesvědčivě interpretovat na velmi vysoké úrovni. Přesné Jahnovy bicí nástroje (v přechodech cestujících ve stereofonním efektu prostorem) a kreativní Eliášova baskytara zdatně sekundují Trnkovým hammondkám a Andrštově už tehdy velmi nadějné elektrické kytaře, která stejně tak jako v rocku, blues i jazzu získala známku kvality. Snaha rockovou hudbu zintelektualizovat byla pro někoho vrcholem směřování k hudebnímu Parnasu, pro někoho zase příliš patetickým gestem nebo méně stravitelným počinem. Nicméně zde bylo dokázáno, že vývoj posunul rockové principy na úroveň vzdálenou na míle jednoduchému rock and rollu a že do budoucna se jeho ambice budou dále zvyšovat… Skladba byla ale s ohledem na svou dlouhou stopáž pro album Obelisk editována a byla zde zkrácena její instrumentální pasáž…

BOMBARDOVACÍ BLUES – výtečný bigbandový sound! Nejsem sice specialista na jazz třicátých a čtyřicátých let, ale pověst Bromova big-bandu i ve světovém slova smyslu byla vždycky výtečná… Jiří Suchý není nijak zvláštní zpěvák. Je to divadelník, komik a dramatik. Úžasný smysl pro češtinu a jasný a srozumitelný až divadelně dikční projev, kterému je vždycky rozumět. Jeho smysl pro blues potvrzuje i vynikající frázování a smysl pro melodickou linku a jazzovou harmonii, aniž by poklonkoval nějakým „amerikánováním“. Myslím, že tenhle Kainarův text pro mě znamená vrchol. Válku jsem nezažil (narodil jsem se deset let po válce), ale po poslechu této skladby a vnímání války prostřednictvím Kainara a Suchého mám válku pod kůží a leze mi z ní mráz po těle a nemusejí k tomu vybuchovat granáty, střílet tanky a samopaly a válka je se mnou doma v pokoji a je mi z ní nanic…. Přesto ale skladbu poslouchám vždycky rád a s velkým napětím a s velkým respektem k Mistru Kainarovi.

ČERNÁ KÁRA – Eva Olmerová je u nás podle mého názoru nedoceněná zpěvačka. Neměla lehký život a sama o sobě byla hodně rozporuplná osobnost, ale blues, jazz a dokonce i country cítila tak jako téměř nikdo jiný. Její projev hladí a pálí, řeže a konejší a pokud bych měl jmenovat hvězdy českého žánru tohoto stylu, byla by paní Eva určitě mezi prvními. Výtečné spojení zpívaného projevu textu i hudebního soundu….

JÁ A DÝM – nádherná balada z legendárního alba Kuře v hodinkách. Za mikrofonem je Vláďa Mišík a Flamengo je ve velké formě. Vynikající flétna Jana Kubíka, kytara Pavla Fořta, koncertní kytara Zdeňka Bierhanzla, dunivé basy Vladimíra „Gumy“ Kulhánka, bicí nástroje Jaroslava „Erno“ Šedivého a samozřejmě instrumentálně dominujícího Jana Kubíka na elektrický saxofon, který preparuje wah wah pedálem. Nádherná melancholie si zde podává ruce s nostalgií a je obrazem doby potemnělé normalizace zákazů, šikanování, omezování a nejistoty do budoucnosti. Bigbít může být poezií a poezie může být bigbítem, tady tahle opakující se formule platí bezezbytku!

STŘÍHALI DOHOLA MALÉHO CHLAPEČKA – Kainarova báseň, která zhískala až s Vláďou Mišíkem nesmrtelnost a dodnes ji můžeme slýchat dokonce i v rádiích. Nádherný svátek městského folkloru a kainarovské existencionální poezie. Moje generace se ve skladbě najde, ale i těch ještě starších. Nádherný příklad, že i na akustické kytary lze zahrát a zaranžovat za pomocí klouzavé foukací harmoniky a akordeonu skladbu, při které se vám jaksi mimoděk občas sevře v hrdle a vy možná ani nevíte proč. Akustických kytaristů je tady hodně: Mišík, Kalandra, Merta, Petřina, Fořt a všechno to do sebe krásně zapadá. Prostě malý svátek akustického blues…..

IMPERIAL BLUES – a je tady zase swing třicátých let a za mikrofonem je Jiří Suchý. Jakobych viděl přítmí velkého sálu a dámy jsou opravdové dámy a pánové jsou elegantní a uhlazení…. Ale odněkud je pozoruje Kainar, nemá kravatu a možná si půjčil na večer i sako, kouří viržinku a v očích má nepokojné ohně a zpívá a hraje na kytaru ve velém orchestru, kde mají samozřejmě prim trubky, saxofony a trombony a vytvářejí tu stylově unylou atmosféru, která má s touto dobou co do činění. Přesto ty nástroje mají svoje ostré hrany a po bromovou výtečně dokáží ohýbat tóny a trubky mají i dusítka. Zapomenutá doba…

BLUES ŽELEZNIČNÍHO MOSTU – zůstáváme v podobných žánrových polohách a kapela ještě více swinguje s výraznějším klavírem a nad hlasem přesvědčivé Evy Olmerové se nesou kreativně dechové nástroje se svými akcenty a přesnými nástupy pod tepajícími bicími a kontrabasem. Téma nádraží, vlaků a odjezdů posledních vagonů je pro blues hodně typickým zdrojem nostalgie, stesku, smutku, loučení a cesta do nenávratna. Márně přemýšlím, jestli by někdo ze současných rychlokvašených zpěvaček dokázal v podobném stylu zazpívat – třeba až za několik let, až by dalo hovořit o nějaké zralosti…. Přiznám se, že mě nikdo nenapadá….

MRTVÝ VRABEC – swing pokračuje v podání Jiřího Suchého. Doprovod se přizpůsobí atmosféře textu i vokálnímu projevu a tak není tak agresivní a ryčný, ale spíš zde máme co dělat s jemnými proporcemi klavírní hry a dlouhých tónů, kde skvěle vyniknou ty nejjemnější nuance hry a pěvecké výpovědi a velmi účinnou úlohu zde sehrává marimba (nebo vibrafon) a závěrečné téma instrumentální téma, které jakoby přivolávalo déšť…..

OBELISK – zazvoní akustické kytary a percussion a je zde opět Vláďa Mišík a za zády má vedle hostujících kytaristů i kapelu Etc… Krásné proporce pro hraní v akustických polohách a i v té výraznější rockové, kde už slyšíme elektrickou kytaru Petra Pokorného a výraznou baskytaru Vladimíra Padrůňka s Anatoli Kohoutem za baterií bicích nástrojů. Sólo na akustickou kytaru má ale Ota Petřina a zvonění dalších akustických kytar tepe a zvoní – ideální muzikantské propojení a nad tím Vláďův hlas, který zpívá něžně a vroucně s pokorou, ale i s drsným a až obžalovávajícím hlasem. Člověk nemusí rozumět poezii a najde se zde, jako by poezii odjakživa vnímal a poslouchal. Nádherný hudební počin….

KUŘE V HODINKÁCH – na závěr přichází ústřední skladba - trochu v zádumčivém tónu a zase to kouzlení flétny a elektrické kytary v pozadí. Za mikrofonem je opět Vláďa Mišík. Nádhera. Téma loučení, odpoutání, hledání, tápání, objevování a obnažování. Flamengo hraje ve velké pohodě a „stále dál“ ve velkém nasazení. Prokreslování jednotlivých témat se děje ve velkém stylu. Všechno zní samozřejmě, logicky, přehledně a s velkým nasazením. Flétnové hadovité tóny a závěrečné rockové běsnění je velmi důrazným a přesvědčivým epilogem, mírně zkráceného (editovaného) formátu….


V roce 2000 vyšel projekt Obelisk znovu, obsahoval celkem 22 skladeb, některé z původního konceptu zmizely, ale objevily se i nové skladby. Záměrně jsem ovšem připomněl to původní album.
Škoda, mohla se sem vejít i neznámá akustická verze skladba Kuře v hodinkách, která původní rockovou skladbu promění v téměř latinskoamerický odvaz. Nádherný příklad alternativního pojetí slavné skladby. Ta se na původní vinyl snad vejít mohla, ale nevešla…
Album je jedinečným projektem, který má řadu předností a stává se tak přehledem pohledu na česky zpívané blues s vynikajícími texty.
Mám pro album slabost, ale přesto bez sentimentality vnímám jeho uměleckou sílu do samého nitra a proto je pět hvězdiček úplně namístě.






reagovat