Grateful Dead - Blues for Allah (1975)

Hudba amerických Grateful Dead byla vždycky kreativní a hodně se vyvíjela. Kdo vnímal jejich začátky v šedesátých letech, tak si v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let musel říci, že takové stylotvorné přeměny absolvovala opravdu málokterá kapela.
Přesně před takovou křižovatkou jsem stál, když do mé sbírky vstoupilo jejich album Blues For Allah z poloviny sedmdesátých let.
Zaujalo mě nejprve v katalozích svým sugestivním obalem, který po výtvarné stránce vzbuzoval všelijaké asociace a tím zvyšoval můj zájem po hudbě, která se na albu objevovala. Očekával jsem, že psychedelický odér pravděpodobně na albu už vyvane, protože v dané době se hudební vývoj ubíral i v liberální Americe jiným směrem…..

HELP ON THE WAY / SLIPKNOT – nástup nemá žádný razantní attack. U Grateful Dead ostatně nelze nic v podobném duchu očekávat, ale přesto se nacházíme na trochu jiné půdě než jsme zvyklí. Doprovody jsou sice méně vzrušivé, ale zato melodicky a harmonicky proměnné a tak posloucháme něco ve stylu umírněného funku s jemnými jazzovými názvuky, ale všechno v pohodové rovině, kde kytary kreslí svými pružně elastickými tóny zvláštní obrazy. Žádné vyčnívání a všechno je sevřeno do daného tvaru. Vzhledem k tomu, že pět členů kapely jsou zpěváci a sboristé, není snadné se v tolika hlasech zorientovat. Hlas zpěváka trochu připomíná Paula McCartneyho. Velice příjemně působí perlivé tóny elektrického piana Fender-Rhodes, na které hraje Keith Godchaux. Vůdčím mozkem kapely zůstává kytarista Jerry Garcia, jehož kytarová přediva vnímáme během celého procesu za vydatné pomoci druhého kytaristy Boba Weira, zatímco dobře vystavěné basové linky má na starost Phil Lesh. Jazzové kontemplace jsou všudypřítomné třebaže kapelu nelze označit za jazzovou partu…

FRANKLIN´S TOWER – další skladba se promění ve funkovou strukturu, ale spíš toho uhlazeného easy-listening stylu. Garciovy kytarové tóny jsou úsporné a jakob minimalisticky stručně pojímané. Refrén tlačí na zapamatovatelnost a přímočarost. Melodická linka není komplikovaná a její čitelnost má téměř písničkovou polohu. Harmonicky se zde ovšem promítají různé instrumentační proměny a skladba svádí k nekonečnému jam session. Dobře zahrané, ale bez výraznější energetické podpory interpretace….

KING SOLOMON´S MARBLES
PART I: (Stronger Than Dirt)
PART II: (Milkin´ The Turkey) – skladba se od začátku nese v derivátu santanovské hudby svými rytmy (bez kvílivého dlouhého tónu). Bill Kreutzmann na bicí a Mickey Hart na percussion si vzájemně dobře jdou do noty a jejich kreativní rytmické kouzlení má zdravé kořeny. Přechod k jazzovým improvizacích se děje jaksi přirozeně a nenásilně – Keith Godchaux střídá elektrické piano a clavinet a Garciovy rychle proměňované tóny za sekaných kytarových doprovodů Boba Weira vycházejí jako lehké předivo z kolovrátku v pulsujících nástupech. Instrumentální skladba zahraná s velkou pečlivostí a hráčským nasazením, třebaže není přítomna žádná dravost, ryčnost a drsnost… nějak mě to ale nevadí.


THE MUSIC NEVER STOPPED – bubenický nástup ve funkovém uchopení. Bicí mají ale takový zúžený, méně průrazný zvuk a trochu se vtlačují do země, než aby důrazněji vystupovaly do hudebního terénu. Grateful Dead posílí na instrumentálním postu hostující Steven Schuster a docela příjemně se poslouchá kombinace manželské dvojice Keitha a Donny Godchauxových, kteří se v rámci kapely dobře doplňují za doprovodu houkavých sborů. Kapely místy zní jako hodně umírnění Mothers Of Invention. Jerry Garcia odpaluje výtečné kytarové „hladce obrať se“ a vytváří tak příjemnou nezatěžkanou atmosféru.

CRAZY FINGERS – úvodní část připomíná mírně americký Band, ale opravdu jen chvíli, pak se nám hudební struktura zcela nečekaně promění v reggae. Rytmy jsou vypreparované a baskytara, bicí a percussion tvoří páteř téhle karibské hudby za doprovodu synthesizeru a elektrického piana. Sbory jsou hodně uhlazené a Garciův hlas je hodně softly. Rocker asi stále očekává nějaký dramatický nástup a totální proměnu, ale všechno se tady odehrává v pohodovém tónu. Melancholické zabarvení a kreativní instrumentace jsou drženy pod decibelovou hranicí a tak vnímáme spíš hudební pastelové barvy, než nějaká rockově jazzová běsnění. Kolébavé a hladivé… možná až příliš, ale muzikantské převahy si nelze nepovšimnout. Filigránské hudební kouzlení, než nějaké avantgardní výboje do neznáme…..

SAGE AND SPIRIT – příjemná kytarová hra rozlamovaných akordů za doprovodu klavírních akordů a flétny. Další odbočení do zcela nečekaného směru. Spíš bych řekl staroanglického, čehož bych se od kalifornské skupiny těžko mohl nadát. Skladba působí jako etuda z vážné hudby, která náladotvorně vstoupila do mého odpoledního pokoje a navodila smířlivou a přemýšlivou atmosféru. Skladbu napsal Bob Weir, který, jak vidno, má úplně jiné autorské cítění než frontman Garcia, čímž album získává na větší pestrosti.

BLUES FOR ALLAH / SAND CASTLES AND GLASS CAMELS /
UNUSUAL OCCURRENCES IN THE DESERT – chtěli jsme blues a tak ho tady v závěru máme. Není to ale klasická dvanáctka, ale už proto, že se jedná o blues pro mohamedánského Boha, cítíme zde jakýsi opar arabské hudby, blíže nespecifikovatelnými harmonickými strukturami a tajemnými perkusivními zvuky, které doprovázejí sborové zpěvy. „Písečné hrady“ a „Sklenění velbloudi“ možná chtějí přivolat onoho vzdáleného psychedelického ducha šedesátých let a tak nám zde vyrůstá širší kompoziční celek. Nepostrádá tajemnost, jistý čarodějnický rituál, který je postupně rozvíjen v mírně dramatickém instrumentálním duchu. Bloudění ve vlastním podvědomí? Mimoděk mi tahle kombinace vstoupila do mysli a už tam zůstala. Voní to tu po psychotropních látkách a tak se nám zase rozpíná mysl jako v Kalifornii na Haight-Ashbury v šedesátých letech. Můžeme zavřít oči a nechat se unášet snovými hudebními vizemi jako na virtuálním koberci do neznáma… Grateful Dead sice v řadě případů rozředili svůj sound, ale na druhé straně přesvědčili, že nezapomněli experimentovat a nechtějí vstoupit do nějakého amerického mainstreamu. Vizionářské blues v závěru získá konkrétnější bluesovou strukturu a vedle houkavých sborů zde mírně rozvibruje vaši mysl i příjemný hlas Donny Godchaux. Skladba se pomalu, velmi pomalu odvíjí svým fade-outem až do bzučivého tajemného závěru.

Dvanácté album Grateful Dead s názvem Blues For Allah je typicky poslechové album a navíc nejlépe v nějakém komorním prostředí. Myslím, že zbystří vaše smysly a odvede vás do iracionální surreality.
Čtyři hvězdičky jsou dobrá volba.



reagovat