Grateful Dead - Terrapin Station (1977)

Grateful Dead jsou takoví američtí hudební chameleoni. Od blues-rockových začátků v polovině šedesátých let se přes psychedelické experimenty propracovali k countryovým inspiracím a po svém se popasovali i s funkovými a jazzovými impulsy. Čtyřčlenné jádro Garcia-Weir-Lesh-Kreutzmann (pátý zakládající člen Ron "Pigpen" McKernan z kapely ze zdravotních důvodů odešel v létě roku 1972, aby se o devět měsíců později stal dalším členem "klubu 27") společně vydrželo po celých třicet let existence kapely - soudržnost v populární hudbě ne často vídaná. Na desce Terrapin Station, která vyšla po (na poměry Grateful Dead spíše delší) půldruharoční studiové pauze, tuto sestavu doplňoval další dlouholetý člen kapely, bubeník a perkusionista Mickey Hart a manželské duo Keith (klávesy) a Donna (zpěv) Godchauxovi.

Nepravidelný houpavý rytmus, kytarové figury ve funkovém stylu a zvláštní zasněná atmosféra s kontrastním refrénem - to je ve zkratce úvodní skladba Estimated Prophet. Kytarista Bob Weir v ní s kamennou tváří glosuje chování některých fanoušků kapely (takzvaných "Deadheads"), kteří texty Grateful Dead často brali až přespříliš vážně a vnímali je jako mystická poselství. Obrat o 180° přináší druhá skladba, šedesátková popová klasika Dancin´ in the Streets. Funkový nádech z úvodu desky zůstal, atmosféra je tu ale (jak jinak při písni s takovým názvem) roztančená. Grateful Dead často a rádi vtiskávali převzatým skladbám vlastní tvář ("chuckberryovské" covery by mohly vyprávět), ale v případě tohoto kousku znám i daleko nadupanější verze.

Třetí skladba Passenger staví na pevných rock'n'rollových základech, slide kytaře Jerryho Garcii a dvojhlasu Weira a Donny Godchaux. I takovéto instrumentálně méně nápadné kousky je v podání Grateful Dead radost poslouchat - o co méně agresivity kapela do skladby vkládá, o to více vynikne muzikálnost všech zúčastněných a jejich soudržný projev. Vyprávění s biblickým motivem přináší píseň Samson and Delilah, opět zde nechybí náznaky funkových rytmů a tentokrát (bohužel) i preparovaných bicích stop. Vrchol první strany přichází v magicky baladické křehkosti Sunrise. Přidané orchestrální stopy jsou dílem producenta Keitha Olsena, kterému prý následně kvůli tomuto nevyžádanému "vylepšení" kapela dlouho nemohla "přijít na jméno". Mně ale do celku ty smyčcové vstupy pasují a vnímám je jako integrální součást zvuku skladby.

To, kvůli čemu by zvídavý posluchač neměl desku Terrapin Station minout bez povšimnutí, se skrývá na její druhé straně. Čtvrthodinová suita Terrapin Part 1 má všechno, co Grateful Dead charakterizuje - netuctové melodie, střízlivou a přitom propracovanou instrumentaci i experimentální jamové mezihry, navrch ale přihodí ještě pro kapelu netypickou kontrastní dynamiku. V první části si bere slovo Jerry Garcia, poté už se pracuje spíše na instrumentální bázi. I zde kapelu často podporuje les smyčců a dechů, který podle mě studiové verzi této suity neškodí. Samozřejmě je znát, že kapela svou dřívější aranžérskou rozevlátost a zálibu v jamech částečně "zkrotila" ve prospěch sevřenějšího celku, typické prvky jejich tvorby ale nadále zůstávají přítomné.

Napadá mě možnost určitého srovnání s dobovou tvorbou kapely Emerson, Lake & Palmer - ti o rok a půl později vydali podobně koncipované LP Love Beach (s první stranou zaplněnou kratšími skladbami kontrastovala propracovaná suita na straně druhé). Zatímco ale u ELP šlo o poslední "předsmrtnou křeč", Grateful Dead se s Terrapin Station nadechli k další tvořivé etapě. V hodnocení jsem rozkročený mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami a tentokrát půjdu se zaokrouhlením nahoru, hlavně kvůli povedené "želví suitě".
reagovat