Manfred Mann Chapter Three - Volume one (1969)

Tento úlet z tvorby M. Manna,je myslím jeden z jeho nejlepších počinů,které stvořil a srovnávám s prvníma dvěma alby A.Coopera,také paráda a také se neprodávalo.Proto je dobře,že k těmto zapomenutým skvostům je možné se v reedicích dostat a zírat na něco neznámého s vytřeštěnýma očima a hlavně sluchem.Obě desky jsou naprosto skvělé a vyznačují se,až umanutou depresivní muzikou,která se Vám již při prvním poslechu zaryje do mozku a ničí Vás systematicky od prvních taktů.

Travelling lady - opravdu úctyhodný začátek a hned Vás ničí naprosto jedovaté dechy a strašně ponurý zpěv,bomba na úvod,jaksepatří.Není co řešit,je to do síně slávy.

Snakeskin garter - spíše bluesová záležitost,skvělé hammondky,opět velice naléhavý vokál,v pozadí basová kytara a dech.sekce ,naprosto skvělá.Pánové,Ti hrajó.

Konekuf - začátek s dech.sekcí,podoba s prvním albem Chicaga z dob jejich největší slávy,dále mají velké solo hammondky a bicía solo soprán sax,hodně podobné Colosseu,nádherná instrumentálka,trochu odpočinek,od jinak temnějšího alba.

Sometimes - tato skladbička,jsou zde již vidět náznaky další tvorby a kudy se asi bude jeho dílo a jakým směrem ubírat,melancholická věc a asi jediná v komerčním směru.Myslím zařazena,aby se album prodávalo.

Devil Woman - a jsme opět ve hře,již ten název skladby,co vyzdvihnout,dech.sekce,ak.klavírek je vynikající,zpěv a tajemno je dá se říci,všudypřítomné. Další pecka alba.

Time - Naprosto se to vyrovná úvodní skladbě alba,ježej se Vám vlasy a chlupy,je to krásně syrové.Nevím,proč se neprodávalo,protože v té době hráli již Soft Machine,těm šla alba poměrně na odbyt.

One way glass - Bicí,basa ,dech.sekce a již to do Vás cpou plnýmy doušky a vy se starejte,jak tuto hutnou muziku zvládnete se svým sluchem.

Mister you´re a better man than i - balada,ale jaká,dá se říci,úplně nový směr,je to balada,ale strašně teskná,ale krása nesmírná.

Ain´t it sad - vévodí flétna,nezvyklé,ale proč ne,sedí to v celé stavbě alba navýsost.Kratší skladbička,ale výborná.

A study in inaccuracy - hodně jazzový začátek,basa,dechy a kapela hraje,jako o život. Připadá mi to,všechny úkoly splněny a chystáme se na další album.

Where am i going - tak takto končí mistři,nádherná balada na závěr alba,všichni jsou spokojení,že se dílo povedlo,nádhera na závěr,dalo se to asi prodat,ale bohužel.Vynikající album,jedině za 5 hvězd.
reagovat

kali @ 07.06.2014 09:36:41
Miloši, velký dík, že jsi mi na tuto ranou tvorbu Manfreda navedl. Oba Chaptery jsou úžasné. Rád si svoji sbírku, která končí u "Somewhere In Africa", o tyto kousky rozšířím.

Niekedy nechápem, prečo sa na progboarde k interpretom, ktorých mnoho ľudí pozná, hlási sa k nim, uznáva ich alebo naopak, nezjaví jediná recenzia, ako je deň, mesiac či rok dlhý. A obzvlášť u klávesákov. Taký Hensley by si s Mannom mohol podať ruku. Napokon ma to prestane baviť, prehrabem cédéčka, vložím disk do prehrávača a po recenzii sa strhne mohutná fandovská diskusia... A potom sa prebudím a idem do roboty. Nuž, poďme na to, hor sa do snívania!

Jedno sa Mannovi musí nechať, dokázal dosť dlho zachytávať nálady hudobného života a držať sa ich, platí to predovšetkým pre 60. roky a džez rockové kvasenie z roku 1969 do toho spadá na sto percent. Že kvôli tomu vymyslel kapelu Chapter Three, aby sa oddelil od hitparád, je podružné.

Temná a ťaživá úvodná skladba Travelling lady je parádna, občasné šialené dychy majú priam ľakajúci efekt známy z hororov. A podobne strašidelná pomalá náladovka Snakeskin garter je na tom rovnako. Skvelo. Dlhočizné basové ujúkanie v závere ma nenecháva chladným ani v ustupujúcich mrazoch. Vážne sa tváriaci džez rock sa pomaly zakráda celou skladbou Konekuf (ide o inštrumentálku, viete si predstaviť refrén, v ktorom Brit s vážnou tvárou vyspevuje "Koóóónekúúffff"? [Monty Python sa neráta]), aby prenechal miesto skladbe Sometimes, o ktorej mám čerstvo v pamäti, že sa páči aspoň jednému návštevníkovi progboardu. Teda, vlastne dvom. Čo som, od macochy? Je to síce jemná (i keď netuctová) sixtýsovka, ale po troch ranách kladivom je pohladenie jemným vánkom balzamom. Od zlých žien v hudobnom spracovaní očakávam to, čo v realite. Devil woman má mierne psychedelickú náladu, nečudo, že je z nej chlap zrelý na psychiatra. Frivolné džezové prieduchy i klávesové vŕtanie do mozgu sú samozrejmosťou. Aby sa nepovedalo, že album je nejako dúhovo pestrý, aj ďalší klinec do rakvy, Time, má váhu, z ktorej by Sizyfos zaplakal a šiel na úrady po tlačivo na zmenu mena, aby jeho údel niesol niekto iný. Opakovaná basová figúra (bisťu, to je výraz!) rozhýbe inak slimačí album niekam do sfér dôchodcu o barlách, vzletné dychy a prívetivý refrén narúšajú aj tú kameňovačku, ktorá sa na poslucháča doteraz znášala s vervou davu s odporom k Máriám. One way glass končí a začína baladická selanka Mister you're a better man than I. Škrípavý spev sa do toho paradoxne hodí. Vypiskovaná blbinka Ain't it sad sa vracia do uplynulých popíkových vôd, aj keď nástroje v nej rozhodne nehrajú menej, ako dosť. Zlovestný pozvoľný nástup inštrumentálky A study in inaccuracy má kam stúpať a rozhodne sa tomu nebráni. Takúto zaťažkávajúcu skúšku by naše eurofondmi erodované cesty veru nezniesli! Klavírne nokturno kdesi v bare sa pokojne môže nazývať aj Where am I going, čo sa aj stalo, nuž je tu pokojná bodka za zaujímavým albumom.

Bonusy opäť prinášajú štvoricu už počutých skladieb s prívlastkami mono, single či aka, ba dokonca aj alternate version sa nájde.

Parádny neveselý album ťaživého brass rocku, čo viac si priať. Aha, vstávame, budíček!

reagovat