Adam and the Ants - Dirk Wears White Sox (1979)

Ač se jedná o prvotinu téhle kapely, dostal jsem se k ní až v době, kdy už jsem měl slušně naposlouchána dvě další alba Mravenců i první Adamovu sólovku. Mohl jsem tedy srovnávat a zjišťovat, co předcházelo úspěchu, kterého Adam and the Ants dosáhli díky elpíčkům Kings of the Wild Frontier a Prince Charming. A také zapřemýšlet nad tím, proč se Stuart Leslie Goddard a spol. neprosadili už svým debutem.

Takže - oproti druhému albu postrádá tenhle projekt z roku 1979 několik zásadních věcí. Tím nejdůležitějším elementem je asi nepřítomnost sólového kytaristy Marca Pirroniho, který vnesl do kapely jednak nový, agresivnější zvuk, jednak se autorsky podílel na tvorbě všech nových skladeb. Neméně významným krokem, který přinesl Mravencům kýženou slávu a komerční úspěch, bylo i angažování druhého bubeníka. Pro jejich "antmusic", inspirovanou rytmy z afrického Burundi, byla souhra dvou bicích souprav něčím jako ochrannou značkou. No a konečně svou roli sehrál i ten necelý rok, který obě alba od sebe dělí. Prvky punku a glam rocku sice v projevu skupiny zůstaly, stylově už se ale přece jen vymezila coby příslušník nastupující nové vlny.

Ale abych se vrátil k Dirkovi, který nosí bílé ponožky. Skladby na tomhle albu nejsou tak prvoplánově hitové jako ty z dalších let, o tom nemůže být sporu. Ale když se člověk do téhle hudby pořádně zaposlouchá, své oblíbence si určitě najde. Ať už se jedná o úvodní píseň Cartrouble, atypicky pomalou skladbu Table Talk či bláznivý song Animals and Men, připomínající Human Beings z Kings of the Wild Frontier. No a co se týče mého favorita, je jím jednoznačně opus "Never Trust a Man (With Egg on His Face)", který se možná už brzy objeví i v progparádě.

Hvězdičkování je subjektivní záležitost. Chápu, že většině zdejšího osazenstva se asi tahle muzika líbit nebude, jelikož jsem ji ale začal poslouchat ve svých 16 letech, mám na ni dodnes spoustu nostalgických vzpomínek. Takže za čtyři hvězdy. Howgh. Nebo raději Goklayeh-ho!





reagovat