Profil uživatele Óin


Recenze:

Alamaailman Vasarat - Vasaraasia cover

Alamaailman Vasarat / Vasaraasia

Óin | 4 stars | 2015-05-24 | #

Kdybych měl debutové album kapely Alamaailman Vasarat zařadit do nějaké škatulky, dělalo by mi to asi trochu potíže. Můžeme zde totiž zaslechnout vlivy klezmeru, balkánské dechovky, metalu, RIO či jazzu.

Hned první skladba nás zavede někam na Blízký východ, druhá pak zní trochu bondovsky. Pak se nálada mírně zklidní a na řadu přichází tango, následované dalšími dvěma blízkovýchodními/balkánskými opusy - písní Asuntovelka s metalovými rysy a songem Kebab, nebo život!

Do druhé poloviny alba se přehoupneme s pomalejší Žízní, k jejímuž uhašení můžeme využít Tankkaustunti neboli Drinking happy hour ve stejnojmenné skladbě číslo osm. Pak nás čeká Merikäärme - Mořský had, líně se převalující ve vlnách Baltu. Dalšího hada potkáme i v následujícím songu - a to už jsme téměř na konci.

V písni Delhi nights zavítáme, jak nám napovídá její název, až do vzdálené Indie. Představuju si, že za zvuků podobné melodie by nám mohla zatančit i nějaká kobra, abychom zůstali mezi těmi hady. Album stylově končí něčím jako pohřebním pochodem, pojmenovaným Siltojen alla.

Takže - jaké jsou klady a zápory tohoto díla? Někomu by možná mohlo vadit to, že čistě instrumentální album může působit trochu monotónně, někdo by mohl poukázat na stylovou roztříštěnost. Já byl ale rozhodně s prvním (a určitě ne posledním) setkáním s těmito Finy spokojen a těším se na další hudební dobrodružství, které s nimi určitě ještě zažiju. U mě 3,75 hvězdičky.


» ostatní recenze alba Alamaailman Vasarat - Vasaraasia
» popis a diskografie skupiny Alamaailman Vasarat


Moving Gelatine Plates - Moving Gelatine Plates cover

Moving Gelatine Plates / Moving Gelatine Plates

Óin | 4 stars | 2013-11-15 | #

Prvotina kapely, kterou můžeme s klidným svědomím zařadit mezi špičku francouzských představitelů canterburské scény. Hudebně je toto album asi nejblíže dvojce a trojce Soft Machine, můžeme tady ale najít i styčné plochy s Frankem Zappou, Colosseem či Caravan.

Nejvíce je na debutu MGP slyšet multiinstrumentalista Hemlinger, za kterým nezaostává ani rytmická sekce. Mimochodem - bratrem Gerarda Ponse je baskytarista Dominique z kapely Magma. Co se týče textů, jsou zpívány v angličtině, ale nehrají podstatnou roli. Tu má hudba, která je místy až hardrockově dravá.

Vrcholem alba jsou skladby Gelatine a Last Song - ta obsahuje přibližně čtyřminutové sólo na bicí, které může někoho místy i nudit. Nudné ale rozhodně není toto 36minutové album, které mohu všem fanouškům progresivního rocku směle doporučit. Za mě 4,5 hvězdičky.

» ostatní recenze alba Moving Gelatine Plates - Moving Gelatine Plates
» popis a diskografie skupiny Moving Gelatine Plates


Gilgamesh - Gilgamesh cover

Gilgamesh / Gilgamesh

Óin | 4 stars | 2012-10-14 | #

Eponymní debut kapely, jejímž lídrem a hlavním autorem byl předčasně zesnulý Alan Gowen. Album se hudebně blíží projektům spřízněných kapel Hatfield and the North, respektive National Health. Můžeme na něm zaslechnout i hlas Amandy Parsonsové, jedné z členek vokálního tria The Northettes.

Součástí alba jsou tři delší jazzrockové suity, ve kterých hrají prim především Gowenovy klávesy a sólová kytara Phila Leeho. Mě osobně okouzlila atmosférická skladba Island of Rhodes/Paper Boat/As If Your Eyes Were Open, kterou můžu směle doporučit všem milovníkům jazz rocku a fusion, obdobně kvalitní jsou ale i všechny ostatní songy, ze kterých se toto ani ne čtyřicetiminutové album skládá.

Je o mně známo, že jsem velkým milovníkem canterburské scény. Tahle hudba, neagresivní a pohodová, neztratila ani po téměř čtyřiceti letech své kouzlo a charisma a myslím si, že bude mít vnímavým posluchačům co říci i po dalších desítkách let.

» ostatní recenze alba Gilgamesh - Gilgamesh
» popis a diskografie skupiny Gilgamesh


Allen, Daevid - Banana Moon cover

Allen, Daevid / Banana Moon

Óin | 4 stars | 2012-10-04 | #

Trochu jsem tušil, co od Allenova alba čekat. Bylo jasné, že člověk, který se podílel na založení Soft Machine a Gongu, musí na svém sólovém debutu vycházet z těchto základů. A opravdu - bylo tomu tak. Skladbám nechybí smysl pro dadaistický humor, můžeme se potkat i s prvky psychedelie či jazzu.

Z celého alba se line velice pozitivní atmosféra, je vidět, že se hudebníci při jeho nahrávání dobře bavili. Jediným výrazně melancholickým momentem je skladba Memories, původně z repertoáru Soft Machine, kterou nazpíval Robert Wyatt; zároveň ale patří k mým nejoblíbenějším.

Asi nejexperimentálnějím opusem je dvoudílná skladba Stoned Innocent Frankenstein/And His Adventures In The Land Of Flip - já v ní zaslechl dokonce i pár českých výrazů, ale možná mě jen zklamal sluch.

Takže co dodat závěrem? Jedná se o zajímavé album, kterému bez většího váhání uděluju čtyři hvězdičky. Už se těším, až se do Allenovy diskografie ponořím hlouběji.




» ostatní recenze alba Allen, Daevid - Banana Moon
» popis a diskografie skupiny Allen, Daevid


Ant, Adam - Friend or Foe cover

Ant, Adam / Friend or Foe

Óin | 4 stars | 2012-09-19 | #

Nejúspěšnější Adamovo sólové album, které svým soundem navazovalo na LP Prince Charming. Ze sestavy kapely Adam and the Ants tady můžeme najít jen kytaristu Marca Pirroniho, na nahrání alba se pak dále podíleli bubeník Bogdan Wiczling (ex Fingerprintz) a dva studioví hudebníci Martin Drover a Jeff Daly.

Největším hitem Antova sólového debutu byla skladba Goody Two Shoes, která se dostala na první místo britského a dvanácté místo amerického žebříčku. Úspěšnými singly byly i písně Friend or Foe a Desperate But Not Serious, mě osobně pak nejvíce zaujaly songy Place in the Country, Here Comes The Grump a Crackpot History, které se můžou směle rovnat s těmi největšími šlágry z předchozích alb Mravenců.

Když se na tohle album zadívám zpětně, jednalo se asi o vrchol Adamovy kariéry. Od roku 1982 už nic lepšího nikdy nenatočil a možná i proto se začal více věnovat filmu a televizi. Určitě se ale budu jeho dalšími sólovými počiny ještě zabývat, byť by to bylo jen z nostalgických důvodů.

» ostatní recenze alba Ant, Adam - Friend or Foe
» popis a diskografie skupiny Ant, Adam


Adam and the Ants - Dirk Wears White Sox cover

Adam and the Ants / Dirk Wears White Sox

Óin | 4 stars | 2012-09-14 | #

Ač se jedná o prvotinu téhle kapely, dostal jsem se k ní až v době, kdy už jsem měl slušně naposlouchána dvě další alba Mravenců i první Adamovu sólovku. Mohl jsem tedy srovnávat a zjišťovat, co předcházelo úspěchu, kterého Adam and the Ants dosáhli díky elpíčkům Kings of the Wild Frontier a Prince Charming. A také zapřemýšlet nad tím, proč se Stuart Leslie Goddard a spol. neprosadili už svým debutem.

Takže - oproti druhému albu postrádá tenhle projekt z roku 1979 několik zásadních věcí. Tím nejdůležitějším elementem je asi nepřítomnost sólového kytaristy Marca Pirroniho, který vnesl do kapely jednak nový, agresivnější zvuk, jednak se autorsky podílel na tvorbě všech nových skladeb. Neméně významným krokem, který přinesl Mravencům kýženou slávu a komerční úspěch, bylo i angažování druhého bubeníka. Pro jejich "antmusic", inspirovanou rytmy z afrického Burundi, byla souhra dvou bicích souprav něčím jako ochrannou značkou. No a konečně svou roli sehrál i ten necelý rok, který obě alba od sebe dělí. Prvky punku a glam rocku sice v projevu skupiny zůstaly, stylově už se ale přece jen vymezila coby příslušník nastupující nové vlny.

Ale abych se vrátil k Dirkovi, který nosí bílé ponožky. Skladby na tomhle albu nejsou tak prvoplánově hitové jako ty z dalších let, o tom nemůže být sporu. Ale když se člověk do téhle hudby pořádně zaposlouchá, své oblíbence si určitě najde. Ať už se jedná o úvodní píseň Cartrouble, atypicky pomalou skladbu Table Talk či bláznivý song Animals and Men, připomínající Human Beings z Kings of the Wild Frontier. No a co se týče mého favorita, je jím jednoznačně opus "Never Trust a Man (With Egg on His Face)", který se možná už brzy objeví i v progparádě.

Hvězdičkování je subjektivní záležitost. Chápu, že většině zdejšího osazenstva se asi tahle muzika líbit nebude, jelikož jsem ji ale začal poslouchat ve svých 16 letech, mám na ni dodnes spoustu nostalgických vzpomínek. Takže za čtyři hvězdy. Howgh. Nebo raději Goklayeh-ho!




» ostatní recenze alba Adam and the Ants - Dirk Wears White Sox
» popis a diskografie skupiny Adam and the Ants


Budka Suflera - Cień wielkiej góry  cover

Budka Suflera / Cień wielkiej góry

Óin | 4 stars | 2012-07-14 | #

Tak jako někdejší Československo obohatilo světovou rockovou hudbu Kuřetem v hodinkách či Huascaránem, tak i socialistické Polsko přispělo do pomyslné síně slávy například alby Czeslawa Niemena, SBB či právě Budky Suflera. Cień wielkiej góry z roku 1974 patří do dnešní doby k polským rodinným klenotům a i po těch téměř čtyřiceti letech stále stojí za poslech.

Podobně jako již zmíněný Huascarán, tak i toto album připomíná tragickou smrt dvou horolezců, Zbigniewa Stepka a Andrzeje Grzązka. Jejich osud posluchačům v titulní písni přibližují verše básníka Adama Sikorského, autora textů na prvních dvou albech BS.

Co se týče hudby, můžeme zde najít velice různorodé vlivy. Podle mě je nepřeslechnutelný vliv Niemenův (ten se podílel i na nahrávce téměř dvacetiminutové suity pod názvem Szalony koń), některé pasáže nám pak mohou připomenout Deep Purple, Led Zeppelin, Cream, ale třeba i King Crimson či Yes.

Ocenit rozhodně musím zpěv Krzysztofa Cugowského, kterého osobně řadím do první pětky polských rockových zpěváků. I ostatní členové Budky Suflera se rozhodně nemusí hudebně za nic stydět, ve své době patřili bez diskuse k tuzemské špičce.

Celá pětice písní tohoto alba je vysoce kvalitní, kdybych si ale měl vybrat svou nejoblíbenější, byla by to asi balada Jest taki samotny dom, začínající klasicky párplovským kytarovým riffem Andrzeje Ziólkowského a končící sborovým zpěvem sextetu Alibabki.

Být Polákem, dal bych Stínu velké hory nekompromisních pět hvězdiček. Takhle dávám jen čtyři, ale rozhodně jsou silné a zasloužené.



» ostatní recenze alba Budka Suflera - Cień wielkiej góry
» popis a diskografie skupiny Budka Suflera


Gnidrolog - Gnosis cover

Gnidrolog / Gnosis

Óin | 3 stars | 2012-06-20 | #

S oběma skvělými alby, která kapela vydala počátkem sedmdesátých let, se její comeback z roku 2000 bohužel nedá srovnat. I když se ale jedná spíš o AOR než o progresivní rock, dají se na Gnosis najít zajímavé počiny, stojící za poslech.

Vynikající jsou úvodní dvě skladby - blízkovýchodní melodikou ovlivněná Reach for Tomorrow, kterou následuje našlapaná rocková instrumentálka Reverend Katz. Kdyby Gnidrolog vydal jen EP, obsahující kromě těchto songů ještě třeba Deventer a Bells of Prozac, neváhal bych a ocenil je čtyřmi hvězdičkami.

Nechci ale zbytek alba odsuzovat - najdeme tady zajímavé momenty, ať už jde o použití australského didjeridoo nebo o účinkování hostujícího Chrise Coppinga z Procol Harum. Fanoušky někdejšího Gnidrologu může zaujmout i to, že celou polovinu alba tvoří instrumentální skladby.

A hodnocení? Váhal jsem mezi dvěma a třemi hvězdičkami, nakonec jsem se přiklonil ke třem, i když se jedná spíš o dvě a půl. Rozhodně je škoda, že Gnidrolog nenahrál více alb v sedmdesátých letech, kdy byl na vrcholu svých tvůrčích sil.

» ostatní recenze alba Gnidrolog - Gnosis
» popis a diskografie skupiny Gnidrolog


Hoelderlin - Clowns & Clouds cover

Hoelderlin / Clowns & Clouds

Óin | 3 stars | 2011-12-11 | #

Album Clowns & Clouds, které vydávají němečtí Hoederlin v roce 1976, je jakýmsi pokusem o koncepční album. Podobně jako například LP Roberta Wyatta Ruth Is Stranger Than Richard je album rozděleno na dvě poloviny, přičemž ta druhá, věnovaná oněm v názvu zmíněným mrakům, je hodně ovlivněna skladatelským přínosem nového člena Hoelderlin, baskytaristy Hanse Bäära, očividně fandícího německému space rocku.

První, cirkusová část, by mohla být v klidu považována za tři nevydané skladby gabrielovských Genesis. Je to vidět především v třídílném opusu Circus, ale rozhodně nejde o nějaké odsouzeníhodné kopírování stylu, berme to prostě jako poctu mistrům svého oboru. Na rozdíl od tehdejší tvorby Genesis je ale album Clowns & Clouds oživeno saxofonem a smyčcovými nástroji.

Hudebně tohle album rozhodně neurazí, i když nedosahuje vysoké úrovně svých dvou předchůdců. I z tohoto důvodu se přikláním ke třem hvězdičkám, ač by si zasloužilo o půl hvězdičky víc. Mně osobně se asi nejvíc líbí závěrečná dvanáctiminutová instrumentálka Phasing.


» ostatní recenze alba Hoelderlin - Clowns & Clouds
» popis a diskografie skupiny Hoelderlin


Hoelderlin - Hölderlin cover

Hoelderlin / Hölderlin

Óin | 4 stars | 2011-09-28 | #

Druhé album Hoelderlin vychází po tříleté pauze, kterou bohužel zapříčinily spory členů kapely s producentem Rolf-Ulrichem Kaiserem, týkající se jejich dalšího hudebního směřování.

Eponymní album z roku 1975, produkované slavným Conny Plankem, který stál například za úspěchy Kraftwerku, se už víceméně odvrací od progfolku a v některých pasážích se hodně blíží tvorbě gabrielovských Genesis. Za mikrofonem vystřídali Nanny de Ruig Joachim Grumbkow a Chris Noppeney, sestavu dále rozšířil druhý z bratří Käsebergů, Joachim.

Jak už jsem se zmínil u předešlého alba, nacházím i zde vlivy tvorby Curved Air a Traffic, a není to jen zvukem houslí a flétny. Je to slyšet především v titulní instrumentálce Schwebebahn a pak na vrcholu celého alba, takřka osmnáctiminutové skladbě Death Watch Beetle, která podle mě patří do zlatého fondu německého rocku.

Za poslech stojí pochopitelně i další písně, milovníky Petra Gabriela rozhodně zaujme skladba Honeypot, která by klidně mohla zaznít na albech jako Nursery Cryme či Foxtrot. Pro mě jasné čtyři hvězdičky, doporučuju progboardovým badatelům k prozkoumání.


» ostatní recenze alba Hoelderlin - Hölderlin
» popis a diskografie skupiny Hoelderlin


Hoelderlin - Hölderlins Traum cover

Hoelderlin / Hölderlins Traum

Óin | 5 stars | 2011-05-19 | #

Flétny, akustické kytary, housle, cello, ale k tomu i mellotron, sitár a tabla, to je debutové album německé kapely Hoelderlin, pojmenované podle známého romantického básníka. LP Hölderlins Traum, které vyšlo v roce 1972 u nahrávací společnosti Pilz, je na rozdíl od pozdější tvorby skupiny znatelně ovlivněno folkem a folkrockem, výraznou roli zde hraje zpěvačka Nanny DeRuigová. Je škoda, že tato vokalistka nizozemského původu později Hoelderlin opustila, její projev byl totiž opravdu velice příjemný. Když ji dobový hudební tisk označil za německou Sandy Denny, možná nebyl tak daleko od pravdy.

Co se týče samotných skladeb, pohybují se v rozmezí od klasického protestsongu přes středověký minnesang až po složitější progfolkovou kompozici. Do té první kategorie můžeme zařadit songy Peter či Wetterbericht, vrcholem alba je pak dle mého názoru závěrečná píseň Traum, připomínající něco z dílny Traffic či Curved Air. Náladou je celé elpíčko velice lyrické, čímž nepochybně navazuje na básnickou tvorbu svého patrona.

Jak už jsem se zmínil v úvodu, další alba téhle kapely už se od folkového debutu výrazně liší. Hoelderlin se nechává inspirovat tvorbou Genesis, Camel či King Crimson a má blíže k symfonickému rocku. Přesto, nebo právě proto, patří debut k nejpovedenějším počinům téhle německé party a já mu dávám pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Hoelderlin - Hölderlins Traum
» popis a diskografie skupiny Hoelderlin


Wigwam - Hard N‘Horny cover

Wigwam / Hard N‘Horny

Óin | 3 stars | 2011-04-29 | #

Jak už jsem zmínil v profilu Wigwamu, můžeme jejich debutové album z roku 1969 rozdělit na dvě části. Tu první, ovlivněnou jazzem, má na svědomí Jukka Gustavson, na druhé straně LP pak vládne Jim Pembroke.

Obě strany elpíčka, ta finská i ta anglická, se poslouchají velice příjemně. Mně osobně sedí víc Gustavsonovy skladby, nevadí mi ani finština, kterou tady můžeme místy zaslechnout. Zkoušel jsem si přeložit některé pasáže z Neron Muistolle; Hyvää Yötä, nebyl jsem z toho ale moc moudrý. Každopádně Hyvää Yötä znamená finsky Dobrou noc :-)

Co se týče Pembrokeovy suity, mezi jejími inspiračními vlivy můžeme najít jak Beatles z období Sgt. Peppera, tak třeba i Procol Harum nebo Family. Jde o skladby poměrně krátké, ta nejdelší netrvá ani 3 a čtvrt minuty, Hard And Horny All-Niter pak má dokonce jen minutu a 12 vteřin.

K hodnocení: prvotina Wigwamu mě rozhodně nezklamala, s klidným svědomím ji můžu obodovat silnými třemi hvězdičkami. Za poslech určitě stojí.

» ostatní recenze alba Wigwam - Hard N‘Horny
» popis a diskografie skupiny Wigwam


Curved Air - Phantasmagoria cover

Curved Air / Phantasmagoria

Óin | 4 stars | 2011-04-12 | #

Poslední řadové album, které Curved Air nahráli v prapůvodní sestavě, vychází u Warner Bros. Records v roce 1972. Asi by se dalo označit za labutí píseň téhle kapely, která určitě mohla dosáhnout mnohem výš, než se jí to během její kariéry povedlo.

Album obsahuje další velký hit, píseň Marie Antoinette z dílny autorské dvojice Darryl Way/Sonja Kristina, vysoce je hodnocena i skladba Francise Monkmana, která dala celému albu název. Nesmím zapomenout ani na dvě skvělé instrumentálky Cheetah a Ultra-Vivaldi.

Zvuk Curved Air obohatili na Phantasmagorii hostující hráči na žesťové nástroje, nepřeslechnutelná je i hra na xylofon v podání Franka Ricottiho, známého jazzmana a výtečného studiového muzikanta.

Phantasmagoria je i díky němu hodně nadžezlá, podobně jako tři alba, která po odchodu z CA vydal Darryl Way se svou kapelou Wolf, jejíž profil bych tady rád někdy v dohledné době přidal.

Co se týče hodnocení, je Phantasmagoria považována za nejlepší album Curved Air. Možná bych i souhlasil, nebýt Monkmanova syntezátorového experimentování v písni Whose Shoulder Are You Looking Over Anyway?, kterou bych vám asi doporučil přeskočit.

» ostatní recenze alba Curved Air - Phantasmagoria
» popis a diskografie skupiny Curved Air


Curved Air - Second Album cover

Curved Air / Second Album

Óin | 3 stars | 2011-03-31 | #

Na druhém albu Curved Air nemá poučeného posluchače co překvapit. Dominantní roli hrají opět hlas Sonji Kristiny, housle Darryla Waye a klávesy Francise Monkmana. Nenajdeme na něm sice tak výraznou skladbu, jakou byl na předchozím albu Wayův Vivaldi, přesto můžeme vliv klasické hudby zaznamenat i zde.

Co se týče hudebního stylu, připomínají mi písně Curved Air na tomto albu svou rozmanitostí první elpíčka skupiny Family. Můžeme tady zaslechnout něco jako folkovou baladu (Puppets), klasickou psychedelii z přelomu 60. a 70. let (Young Mother), téměř popové skladby (You Know a Jumbo) či skoro třináctiminutový opus Piece of Mind, který můžeme směle přiřadit k progrockové klasice.

Nemám ještě tuhle kapelu tak naposlouchanou, musím ale souhlasit s názory, srovnávající její tvorbu s klasickými alby Renaissance. A nemůže za to jen jejich zpěvačka, i některé čistě instrumentální pasáže mi výše zmíněnou skupinu připomínají.

Váhal jsem mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, Second Album se mi ale přece jen zdá o něco slabší než prvotina CA. Možná ale časem svůj názor změním, čím déle totiž toto album poslouchám, tím příjemněji mi zní.

» ostatní recenze alba Curved Air - Second Album
» popis a diskografie skupiny Curved Air


Van Der Graaf Generator - A Grounding in Numbers cover

Van Der Graaf Generator / A Grounding in Numbers

Óin | 3 stars | 2011-03-24 | #

Po třech letech od výtečného Trisectoru přichází Van der Graaf Generator na hudební trh s novinkou - albem A Grounding In Numbers.

Když vydá nové album legendární kapela, působící v oblasti progresivního rocku už více než čtyřicet let, přibližuje se vrcholům své tvorby jen stěží. Fanoušci by tomu byli moc rádi, a leckteré to může i rozladit, ale čas nejde zastavit a s přibývajícími lety prostě ubývá nadšení, se kterým kdysi členové VdGG k hudbě přistupovali.

Někdo může tuto novinku označit za další ze sólových alb Petra Hammilla, dalšímu může vadit to, že se zde nevyskytuje žádný dvacetiminutový opus, který by se podobal třeba geniální skladbě Plague of Lighthouse Keepers, jiní mohou poukázat na to, že bez Jacksonova saxofonu už to stejně není ten starý dobrý Generator... Ale pořád jde podle mého názoru o kus velice dobré muziky v podání skvělých muzikantů.

Nebudu tohle album rozebírat skladbu po skladbě, i když se na něm nacházejí horší i lepší kousky. Po několikánasobném poslechu jsem si ale nejvíce oblíbil úvodní píseň Your Time Starts Now, příjemně se poslouchá Medusa a velice povedená je podle mě i skladba All Over The Place, která celou novinku VdGG uzavírá.

Co se týče bodování, je to jednoduché. Míň než tři hvězdičky prostě dát nemůžu, natolik mě tohle album nezklamalo. Jsem zvědav, zda uslyšíme něco z nového alba i na blížícím se pražském koncertě, a zajímá mě, jak to na pódiu vyzní.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - A Grounding in Numbers
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


13th Floor Elevators - Bull of the Woods cover

13th Floor Elevators / Bull of the Woods

Óin | 3 stars | 2011-03-01 | #

Poslední album 13th Floor Elevators, které vyšlo u International Artists v roce 1969, je vzhledem k psychickým i jiným problémům, trápícím tou dobou Rokyho Ericksona, z větší části dílem autorské dvojice Sutherland/Hall. Tommy Hall dokonce odložil i svůj zamilovaný jug a ujal se namísto Rokyho i role zpěváka.

Jde sice dle mého názoru o změnu k horšímu, ale neznamená to, že by se jednalo o album vyloženě slabé. Přiklání se více k blues, ale psychedelické prvky tady můžeme najít i nadále. Hodně výraznou roli hraje Sutherlandova kytara, místy můžeme zaslechnout i žestě, coby překvapivé oživení klasického zvuku Elevators.

Co však rozhodně nikoho překvapit nemůže, to jsou dvě písně, složené a odzpívané Rokym, které beze sporu patří k vrcholům posledního elpíčka tohoto texaského seskupení. Jedná se o skladby Never Another a především May The Circle Remain Unbroken, kterou Bull of the Woods končí.

Když slyšíme Rokyho Ericksona deklamovat parafrázi na klasická Archimédova poslední slova, ve kterých prosí římského legionáře, ať se nedotýká jeho kruhů v písku, můžeme to považovat i za jakýsi epitaf za tvorbou 13th Floor Elevators, jedné z průkopnických skupin americké psychedelie.

» ostatní recenze alba 13th Floor Elevators - Bull of the Woods
» popis a diskografie skupiny 13th Floor Elevators


13th Floor Elevators - Easter Everywhere cover

13th Floor Elevators / Easter Everywhere

Óin | 4 stars | 2011-02-23 | #

Druhé LP 13th Floor Elevators, které vydala společnost International Artists v listopadu roku 1967, je fanoušky i kritiky považováno za nejlepší počin tohoto texaského seskupení. Polovina z písní, které album obsahuje, pochází z autorské dílny Hall/Erickson, můžeme zde najít ale i jednu přejatou skladbu, a to Dylanovu It's All Over Now, Baby Blue.

Já osobně si myslím, že se fanoušci ani kritici rozhodně nemýlí. Z desítky písní na Easter Everywhere můžeme cítit obrovskou energii, kterou byli členové kapely nabiti, a nejspíš i to množství psychotropních látek, jejichž užívání se nadšeně věnovali.

Co se týče složení kapely, oproti prvotině postrádáme v jejím obsazení baskytaristu Bennyho Thurmana, kterého nahradil Dan Galindo, počet jejích členů pak rozšířil další bubeník Danny Thomas.

K vrcholům elpíčka patří skladby Earthquake, Slip Inside This House, Slide Machine a I've Got Levitation, rozhodně za nimi ale nezaostávají ani ty ostatní. Žánrové rozpětí alba se pohybuje od dylanovského folku až k drsnosti raných Rolling Stones, Elevators ale nejsou žádní epigoni, oni sami ovlivnili řadu jiných kapel, namátkou třeba i ZZ Top.

Takže k hodnocení. Dal bych asi i pět hvězdiček, nebýt toho prokletého elektrického jugu Tommyho Halla :-) Na prvním albu jsem to ještě snesl, dávalo to hudbě Elevators jiný, odlišný zvuk, ale tady už se mi to mírně přejedlo. Silných 4,5 hvězdičky bude asi tak akorát. Ale rozhodně si to poslechněte, určitě nebudete litovat!

» ostatní recenze alba 13th Floor Elevators - Easter Everywhere
» popis a diskografie skupiny 13th Floor Elevators


Wyatt, Robert - Ruth Is Stranger Than Richard cover

Wyatt, Robert / Ruth Is Stranger Than Richard

Óin | 4 stars | 2011-01-31 | #

Kdo čekal, že svým třetím sólovým albem naváže Wyatt na předešlé LP Rock Bottom, byl možná mírně zklamán. Ale takové veledílo, jakým Rock Bottom rozhodně je, se v životě muzikanta může zřejmě zrodit jen jednou. Přesto vás od poslechu RISTR nehodlám odradit, spíš naopak.

Při jeho nahrávání se opět sešlo velice vybrané uskupení skvělých hudebníků, podílejících se (podobně jako na druhém albu Matching Mole) velkou měrou na tvorbě většiny skladeb, ke kterým dodal Wyatt své texty. Výjimkami jsou Wyattova předělávka Offenbachovy barkaroly z Hoffmanových povídek, instrumentálka Sonia Mongeziho Fezy, kterou jako jedinou na RISTR produkoval Nick Mason z Pink Floyd a Song for Ché Charlieho Hadena.

Co se týče žánrového zařazení alba, jde o zajímavý mix jazzrocku a blues s prvky RIO, za což je samozřejmě zodpovědný Fred Frith, autor třetiny skladeb. Vrcholem alba je nejen podle mého mínění skladba Team Spirit, kterou složili basista Bill MacCormick a Phil Manzanera z Roxy Music. Nepřeslechnutelné jsou rovněž klasicky ulétlé Wyattovy texty a jeho skatovaný zpěv.

Nevím, zda za to může to, že bylo třetí Wyattovo album přijato kritiky méně příznivě než jeho "opus magnum" z roku 1974, ale další jeho sólové album přichází na svět až roku 1985. K němu se časem snad taky dostanu :-)

» ostatní recenze alba Wyatt, Robert - Ruth Is Stranger Than Richard
» popis a diskografie skupiny Wyatt, Robert


Hammill, Peter - The Future Now cover

Hammill, Peter / The Future Now

Óin | 4 stars | 2010-12-25 | #

Poté, co se na albu Over (1977) Hammill pokusil vypořádat se svým rozvodem, vychází v roce 1978 LP The Future Now, které opět Peterovi slouží coby jakási terapeutická pomůcka. Zpěvák se vyrovnává s ukončením činnosti Van der Graaf Generatoru, s pocitem ztráty soukromí, který nutně poznamenává život každé veřejně působící osobnosti (skladba Energy Vampires), a v neposlední řadě i s neúprosně přibývajícími roky (v písních Pushing Thirty a The Mousetrap).

Nebyl by to ale Peter Hammill, aby se kromě osobních nočních můr ve svých textech nezabýval rovněž problémy celé společnosti, ať už souvisejícími s apartheidem (A Motor-Bike in Africa), s problematikou Boha a náboženství (Mediaevil) či s jistou beznadějností našich životů (titulní Future Now). Tohle album je opět silně depresivní, rozhodně nedoporučuji začínat s ním poslech sólových Hammillových projektů.

Co se týče hudební stránky, dalo by se Future Now srovnat s prvními sólovými alby Petera Gabriela, zaslechneme tady i skladby, připomínající tvorbu Davida Bowieho či některý z experimentů Roberta Frippa. To se týká především písní Mediaevil, A Motor-Bike in Afrika a The Cut. Hammilla na albu doprovázejí David Jackson na saxofon a houslista Graham Smith.

Na mě hudebně nejvíce zapůsobila titulní skladba, Mediaevil, Energy Vampires a rozhodně i úvodní Pushing Thirty. Ohledně hvězdiček je to jednoduché - tři hvězdičky svým oblíbencům dávám jen velice zřídka, takže i když to nejsou čisté čtyři, ale spíš 3,5, nesmíte se na mě zlobit.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - The Future Now
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Matching Mole - Little Red Record cover

Matching Mole / Little Red Record

Óin | 5 stars | 2010-11-05 | #

Jak už jsem uvedl dříve, druhé album Matching Mole, které vychází v listopadu roku 1972, dává mnohem více prostoru zbývajícím členům kapely. Robert Wyatt se podílí pouze na textech, autorem většiny skladeb je hráč na klávesové nástroje Dave McRae.

LP Little Red Record, parafrázující svým názvem známou brožurku předsedy Maa, produkoval Robert Fripp, jako host zde vystupuje i další skvělý hudebník Brian Eno. Takovéto seskupení famózních muzikantů prostě nemohlo vytvořit nic jiného, než hudební klenot.

Možná ze mě mluví zaujatost a láska ke canterburské scéně, myslím si ale, že opravdu dobrá muzika žádné chvalozpěvy nepotřebuje. Prostě si tohle album poslechněte a sami posuďte, nejsem-li při jeho posuzování příliš neobjektivní.

Písně jsou vesměs silně ovlivněny jazzem a jazzrockem, mírně se vymyká God Song, přiklánějící se k progresivnímu popu, tak jak ho známe z tvorby Caravan. Já osobně jsem si oblíbil skladby Nan True's Hole a Flora Fidgit, tohle elpíčko ale nemá žádné slabé místo. Jasných pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Matching Mole - Little Red Record
» popis a diskografie skupiny Matching Mole


starší »

Copyright © easyaspie.cz Created in 0.0548 s.