Japan - Obscure Alternatives (1978)

Post-punk, New wave, new romantic, alternative-rock: Tohle je jedno z nejlepších alb žánrů!

Obscure Alternatives bylo první album, které jsem od Japan slyšel. Kdybych jako první slyšel dejme tomu Gentlemen Take Polaroids, neměl bych už pravděpodobně o skupinu zájem. Zatímco se Japan ve své pozdější tvorbě, a nutno říct že v souladu s dobovými trendy, zabývali synth-popem na kterém byl zajímavý snad už jen pěvecký projev frontmana a zpěváka Davida Sylviana, je oproti tomu album Obscure Alternatives jedním z nejprogresivnějších alb tehdější doby. Velkou zásluhu na tom má vynikajicí muzikantství všech členů kapely. První album Adolescent Sex ještě nijak nevybočovalo z ducha doby - garážový zvuk, jakýsi post-rock, post-punk s pěknými melodiemi, bizarními mezihrami a nezvykle posazeným hlasem Davida Sylviana. Už na něm bylo však patrné, že tu nejde o žádný "závar". Album zní, jako by si akademici zkusili zahrát pouliční hudbu - velmi poučená práce a na punk trochu příliš načančaná.

Podle pozdějšího vyjádření Davida Sylviana měly být první tři alba jakousi trilogií. Druhé album Obscure Alternatives bylo nahráno a vydáno pouhého půl roku! po vydání debutu. Je neuvěřitelné jaký vývoj v tak krátké době kapela prodělala. Od nekroceného pubertálního nadšení k naprosto sofistikované práci. Na Obscure Alterantives kapela používá stejné vyjadřovací prostředky jako na svém debutu, ale dělá to tak mistrným a zvládnutým způsobem, že ji druhé album od debutu neuvěřitelně vzdaluje. Na albu se objevují reminiscence na Berlín. Sylvian byl velkým obdivovatelem Bowieho a měl naposlouchaná jeho alba z berlínského období. Poslední (instrumentální) skladba tohoto alba, The Tenant, svou atmosférou připomene některé kompozice Briana Ena a Davida Bowieho.

Skladby na Obscure Alternatives jsou perfektně seřazeny. V celku jako by vyprávěly nějaký příběh. Každá jednotlivá skladba je krásně klenutá a má dramatický vývoj. Myslím, že právě to by mohli ocenit i posluchači VDGG nebo Hamilla. Velmi bohaté pěvecké projevy Davida Sylviana - od šeptání, kňourání, přes nádherně naléhavý a naříkavý zpěv až po agonické vzdechy. Sólová kytara, která řeže jako nůž a dramaticky stupnňuje neklidný, úzkostný, výhružný či elegický náboj skladeb, je určitě dominantním nástrojem (spolu s hlasem Sylviana a basou Micka Karna). Basová kytara je naprosto stoprocentní a tvrdá, lehce vysunutá. Bicí nesmlouvavě tepou až diskotékově (ostatně to u Killing Joke také, že...). Obscure Alternatives je třeba poslouchat pomalu a v klidu. Má v sobě zvláštní naléhavost. Není to hudba k činnosti, na to je příliš zneklidňující, vyžadující pozornost, na to je příliš dobrá.

Automatic Gun - to není typická vypalovačka. Střední tempo, ale zneklidňující keyboardy a nekompromisně řezavá kytara uhranou. Ostatně klávesy nejsou nástrojem, který dominuje celému albu (jako například u pozdějšího Gentlemen Take Polaroids), spíš dokreslují atmosféru, podbarvují industriální kinematičnost.
Rhodesia - reggae s dusivou a napjatou atmosférou, které nenechá vydechnout a definitivně připoutá k albu. Od této chvíle je jasné, že tohle nebude o hitících do žebříčků.
Love is Infectious - je jedna z nejlepších věcí alba. Perfektně vygradovaná syrová věc ve které Sylvianův hlas získává až masochistické a sebemrskačské kvality - tematicky k obsahu textu... Skladby na Obscure Alternatives jsou překvapivé, mají vývoj, což vůbec není samozřejmé pro kapely, které se pohybovaly v těchto žánrech.
Sometimes I Feel so Low je dekadentní vypalovačka, která se asi nejvíc podobá skladbám na prvním albu. Trans-genderové Sylvianovo kňourání nemá chybu. :)
Obscure Alternatives je jednoznačně vrcholem alba. Úžasně vystupňovaná skladba s naléhavým refrénem: "Zero down to zero, submerging in every man, zero down to zero, catch me as best you can". Perfektní práce s hlasem, naprosto přesvědčivé podání. Skladba začíná jednoduchým basovým motivem ke kterému se přidávají ostatní nástroje, které pomalu zesilují, aby se rozvinuly v lávovitou, naléhavou a explodující směs hudby tekoucí do nekonečna.
Za dekadentně-elegickou Suburban Berlin následuje diamantový skvost The Tenant. The Tenant je instrumentální, pomalá skladba s nostalgickou náladou. Krásná melodie sólové kytary prolínající a přecházející v táhlé a naříkavé tóny saxofonu (na který hraje basák Mick Karn).

Podle mého názoru nejlepší album od Japan, nápaditá, šťavnatá jízda. Úzkostná nervozita střídaná dekadencí. Muzikantský poklad post-punkové éry.

reagovat