Apocalyptica - Cult (2000)

Tuhle (v prosinci ´23) říkaly kolegyně, že byly v O2 aréně na jakémsi Hauserovi. Zbystřil jsem, chtěl jsem tam jít zhruba ve stejné době na oblíbeného Hoziera (ale bylo vyprodáno). Myslel jsem, že dívky jen trochu komolí jeho jméno. Posléze jsem zjistil, že tam skutečně byl jakýsi bard Hauser, co hraje na cello, a povinně jsem dík kolegyním musel absolvovat kúru jeho věcí na YouTubu. Je to muž velmi fešný, chorvatský cca čtyřicátník, často šmidlá ještě s jakýmsi kolegou. Tváří se, že hrajou procítěně. Na cello nehraju, ale tuším, že většinu těch slavných melodií, co hrajou, by se mohl naučit průměrný žák cca za 3 roky hraní. Hrajou takové ty lehce vlezlé líbivky pro nenáročné publikum, od Dr. Zhivaga, až po (sic!) Nirvanu (Smells Like Teen Spirit). Tohle já fakt, snad krom té Nirvany, nemusím. A navíc, dvě tam chytly covida. Ale jen mně tak vytanulo, že by baby asi koukaly, kdybych jim pustil jiné cellisty. Ano, po 20 letech jsem si vzpomněl, že jsem kdys poslouchal Apocalypticu. A jelikož jsem měl vypálené snad jediné album, Cult‚ jejich 3., poslední se základajícím Maxem Liljou, tak jsem se k němu vrátil (aniž bych znal další, krom toho prvního, co hrajou Metallicu). Nerad píšu o kapelách, v jejichž tvorbě nemám přehled, dnes udělám výjimku, snad i proto, že tu 4 finští cellisté nemají zatím žádnou recenzi. Snad to někoho třeba podnítí k dalšímu objevování kapely (možná i mě 😊; dříve jsem si myslel, že jedno album tohoto žánru stačí).

Čtyři cella, snímaná většinou elektricky (a nic dalšího k nim; na YouTubu někdy s nimi perkusionista), dokážou dost neskutečné věci. Vygúglil jsem, že jejich styl je nazýván „Symphonic Metal“. Uměj vytvořit rockový uragán - mně to přijde o dost údernější, než klasické metalové (post- hard-rockové 😊) kapely, které moc neposlouchám, jelikož mě obvykle dost nudí. Je pravda, že nejméně jedno cello, ale obvykle víc nástrojů je rytmických, takže když chtějí, šlape jim to neskutečně. Hudba na tomto CD je hodně náladotvorná – rozmanitost je v daném rámci nástrojového vybavení skupiny relativně velká. Pouze rockový otvírák je zde i s vokalistkou Sandrou Nasic (německá Chorvatka, co působila v Guano Apes, oblíbencích mé dcery, když jí bylo tak 14 - byl jsem s ní na koncertě téhle kapely), ostatní kousky jsou ryze instrumentální. Album obsahuje původní tvorbu Apocalypticy, závěrečné 3 věci jsou však přejaté – 2 věci od Metallicy , a jedna od mého miláčka v klasice, Edvarda Griega, a to titul Hall of the Mountain King, z jeho Peer Gynta. I ta je dost dobrá, pravda, jako by byl Edvard trochu „naspeedovanej“. Zkuste. Myslím, že album může oslovit specifické publikum, od metalistů, po progrockáře. Já byl nakonec rád, že mi ty baby připomněly tuhle kapelu. A já jim dávám plný pytel hvězd, za originalitu, i za znovuuvědomění, že rock není až tak moc definován instrumentací.