Krausberry - Živě v Malostranské Besedě (2014)

Dlouho trvalo, než Krausberry vydali živák (25 let od prvního studiového LP). Moc dlouho na kapelu, která je právě živě nejlepší. Řeřavý řičák Martina Krause, skvělý pro daný žánr, rock’n’blues, s tvrdším soundem, vévodí. Nicméně do hard rockové škatulky bych Krausberry nestrčil. Na to je v té muzice příliš pohody, odvíjející se od legendární pražské Hanspaulky, Dejvic a Letné, území svobodného projevu v dobách normalizačních. Byť většina repertoáru vznikla až po r. 1989, pocitově vykresluje hodně dobu Krausova mládí v magické Praze let totalitních (podobně jako Mišík, Hlas). Navíc jsou zde i reflexe stárnutí, prožitku poměrů rozvíjejícího se „východního kapitalismu“ v naší zemi.

I v živé konstelaci Krausova kapela (skvělá) se dost přísně drží přehledného písňového formátu repertoáru Krausberry. Stopáž nahrávek jen o málo přesahuje původní studiové verze. Žádné sólové ekvilibristiky, ačkoli krásných, krátkých kytarových sólíček, skvěle zahraných, je tu hodně, podobně jako na původních LP. Výběr repertoáru je něco jako „Greatest Hits“. Jednotlivé skladby / písně stojí na úžasném Krausovu vokálu. Asi nejlepší (a jasně nedoceněný) zpěvák v tomto žánru již od dob předrevolučních. Každá písnička má svůj humor, nadsázku, legrace z věcí okolo nás, navzdory své burleskní image je Kraus velmi inteligentní chlap. Ano, zhusta se témata týkají nadměrného pití, mejdanů, vztahů. Byť je jazyk textů jednoduchý a dost prvoplánový (žádné velké poetično, krom svojské poetiky těch situací samotných, Kraus je v reprodukci popisovaných pocitů a situací naprosto přesvědčivý), nikdy nepropadne k hloupým klišé (alespoň pro mě). Bonus je, že silnému Krausovu hlasu (třeba na rozdíl od Mišíka a jiných) rozumíte každé slovo a chytnete pointu. A Kraus je zde ve skvělé hlasové formě včetně toho rockového řičáku i po těch 25 letech od vydání prvotiny kapely, dokonale intonuje. Klobouk dolů. Naprostou většinu repertoáru napsal on sám (Martin Kraus), některé s nápomoci jeho parťáků (Mário Císař, Zdeněk Vřešťál). Převzatý Slunečný hrob, legendární kousek od Blue Effectu, Krausovi a spol. moc nepadne, ta jemná poetika originálu je tady trochu rozsekána, aniž by přinesla nějakou hodnotu navíc. Jediná věc z celého 2CD, která mi ne úplně sedí. Další převzatá je závěrečná beatlesí Sgt. Zelí, zdařilá.

Nahrávka vše zachycuje skvěle, s téměř studiovou zvukovou přehledností, navíc je zde ale patrná autenticita živého vystoupení. Malostranská beseda (a Vagón na Národní) jsou místa Krausberry zaslíbená. Vše vrcholí v „přídavcích.“ Můstek: nechápu, proč zde figuruje jako bonus, bez té věci by tam něco chybělo (Kraus ji uvádí svým obvyklým narativem: „náhodou umim ještě jednu“). Chybělo by vyvrcholení. Kraus zde představuje kapelu: Jiří (Ježek) Kredba – bg, Růžena Troňák (Traktorista) – g, Emil Kopta (Hovado) – g, Mário Císař – ac-g, Jiří (Milevsko) Zelenka – ds, Martin Kraus – „frontman“, voc. Nahrávka zachycuje silnou interakci s publikem, které si to silně užívá (zpívají vložku „Zůstane se mnou, a já s ním“). Vše končí legráckou citací beatlesáckého Sgt. Peppera (zde Sgt. Zelí, věnované bubeníkovi Zelenkovi´).

Ať nám dlouho vydržej. Málokdo z e starších bardů je v tak skvělé kondici (v době vzniku nahrávky v r. 2014 bylo Martinovi 59 let). Nedávno (8.12.22) jsem byl zase na nich ve Vagónu. Zase potěšili, docela ve formě. A tohle 2 CD je radost - zaplaťpámbu za něj.
reagovat

Judith @ 31.12.2022 00:11:03
Velmi výstižně řečeno, soudě podle pár skladeb, které jsem si pustila - o kapele jsem zatím snad vůbec neslyšela (pohybuju se hudebně v jiných vodách) a jsou vážně dobří. Díky za rozšíření obzorů a zajímavé čtení.