A Perfect Circle - Eat the elephant (2018)

Povídání o tomto albu se dá stěží začít jinde než u jeho obalu. Leží mi na očích vedle přehrávače už dobrý měsíc a pořád se nemůžu rozhodnout, jestli je zachycený výjev odpudivý, nebo odzbrojujícím způsobem upřímný. Srdce na dlani, vybavené hadími chapadly. Záhadný výraz mrtvolně vyhlížejícího obličeje je v digitálním vydání (tuto verzi máme i v databázi) umocněn tím, že každá půlka patří někomu jinému. Na CD je z jedné strany Howerdel, z druhé Keenan, přičemž obě strany jsou vlastně zadní, vybavené čárovým kódem a bez názvu, jen s logem kapely.

Podobně názvy skladeb jsou vedle dalších informací vyvedeny velmi neokázale (sotva se to dá přečíst), pod plastovou kolébkou držící kotouč s černobílou chobotnicí. Jako by se A Perfect Circle všemi způsoby snažili říct: Moc o tom nepřemýšlej a poslouchej. Ale ještě je tu název, zase zvířecí. Rčení "sníst slona" odkazuje ke způsobu, jakým se jedině dají zvládnout obří úkoly - jedno sousto po druhém. A dalo by se říct, že celé album je o procesu (sory, hoši, já prostě přemýšlím). Jako celek odhaluje zvláštní vlastnost obřích úkolů a výzev, které se jeví nad lidské síly: jakmile jste uvnitř, každý další krok je právě jen jeden krůček, nic víc se po vás nežádá. Zvládlo by to batole.

Eat the Elephant přišlo po velké pauze s obměněnou sestavou a kapela dělá, jako by si na těch čtrnáct let, které uběhly od předchozí desky, jen odskočila do vedlejšího pokoje. Poznávací znaky zůstaly zachovány: znepokojivá, ale zároveň jaksi vláčná atmosféra, která umí dunivě zhutnět i atmosféricky se rozprostřít, ocelové pruty rytmiky, vynalézavá kytara (ucho ji musí v kompozicích trochu hledat, žádné okázalé sólování, ale je tam a je opravdu krásná), příležitostný klavír nebo syntetický ruch, zpěv vládnoucí pružností a temperamentem kočkovité šelmy, oscilující mezi lenivým převalováním a intenzitou jdoucí z hloubky.

Pod dojmem obalu jsem napoprvé čekala ledacos a začátek alba mě opravdu šokoval - je prakticky něžný. Celé první tři skladby jako by A Perfect Circle vlastně jen špičkami prstů prozkoumávali různě hladké a zrnité plochy; druhá Disillusioned má skutečně pěkně vykroužený a bohatě zvlněný tvar. Ve čtvrté The Doomed to všichni postupně rozbalí s plnou intenzitou a následující So Long, and Thanks for All the Fish, nacpaná popkulturními odkazy, má potenciál roztančit celý stadion. Jestli vás deska v téhle fázi nechytne, měli byste si zkontrolovat, zda vůbec máte hmatný pulz.

Jde se do hloubky. Křiklavě, naléhavě, tepavě, vemlouvavě, podmanivě, varovně. Co vlastně doopravdy potřebujeme? Co v nás všechno je? Čeho jsme schopní? A co dokážeme, když už jsme přitlačení ke zdi? Podobně jako předcházející eMOTIVe se Eat the Elephant vlastně zaobírá stavem světa a člověka v něm, jen to dělá nenápadněji (žádné politické narážky) a jemněji - na přestřihnutí toho správného drátku je potřeba jisté rozvahy. Dojem krátícího se času je nejzřetelnější v Hourglass, kde to přímo odtikává. Get the Lead Out vybízí k odhození závaží, není čas na zbytečnosti. Závěr vyznívá stejně jako začátek desky pozvolně, až rozpačitě, ale vnitřního dramatu bylo dost.

Dosavadní tvorba A Perfect Circle pro mě měla lehce sestupnou tendenci, tímto albem se opět dostali na vrchol. Snad nebude poslední.
reagovat

stargazer @ 01.07.2023 09:55:35
Nemám rád předsudky, ale u obalu tohoto alba jsem si nemohl pomoct a přeci jsem ho měl. Dlouho mi trvalo si to pustit. Hudbu jsem čekal úplně jinou, už podle toho "vyšinutého" chlápka /bez urážky prosím/. Opak se stal pravdou. Hudba táhlá, přemýšlivá, pez nějakých rychlých pasáží. Podle nálady mi album EtE připomíná nejvíc skupinu Marillion. Jako by obě kapely komponovaly ve stejných stupnicích, avšak s jinými aranžemi. Spotify mi nabídlo v pokračování poslechu po této desce Smashing Pumpkins, trochu víc něco jiného, než APC.

Judith @ 01.07.2023 13:21:42
Vyšinutost vůbec není urážka, myslím, že pánové by byli poctěni. Na albu tepají všechno možné, ale podle mě dospěli k tomu, že nechtějí burcovat a strašit, protože většina lidí už je vystresovaná dost. Proto je v podstatě klidné až vlídné, hlavně zkraje, ale třeba i v předposlední Feathers. Nechtějí svou hudbou nakopat světu prdel a pak se ufetovat nebo zavřít do klimatizovaného sídla plného zlatých desek. Vnímají život jako něco cenného. Vidí, že se svět hroutí a jsme na to sami, žádný superhrdina nepřijde - a říkají ok, tak co teď s tím? Co vlastně máme, co v nás je? A tady se velice hodí být divný pošuk. Speciálně Keenan svým způsobem nemá zábrany, ničeho se neštítí. Byl by z něj vynikající postrach podsvětí. Místo toho vytáhne na světlo vlastní vnitřnosti, i s tím hnusným, co je v každém člověku. Umožňuje mu to vidět souvislosti a možnosti, které nejsou jen tak zřejmé, protože se díky svojí vyšinutosti dokáže volně pohybovat ve vodách, kam by se většina lidí zdráhala ponořit prst. Jde do toho ne z plezíru a touhy šokovat, ale protože jsou věci, na kterých záleží. Řeže do vředů velmi pozorně a s citem, i když ve výrazné stylizaci. Opravdu zvláštní "úchylák". Víc takových.

Judith @ 01.07.2023 13:54:03
... ale ani se nechtějí stavět do role spasitele a planě chlácholit, to by byla jen další iluze a falešný idol. Proto se prezentují takhle podivínsky, myslím. Lidské srdce je velmi zvláštní věc plná protikladů. Ten složený, rozpůlený obal je nakonec asi nejvíc výstižný a tuhle dvojakost se povedlo dostat i do hudby. Vzít do úvahy prostě všechno, co je v člověku, a zkusit to nějak propojit.

stargazer @ 01.07.2023 14:08:21
Velmi zajímavě podáno. Ta spojitost tam je. K tomu obalu : spíš jsem čekal nějaký industriální, tvrdý nářez bez hlubšího poselství. To jsou ty předsudky. Ta hudba je skutečně zajímavá a emotivní. 

Judith @ 01.07.2023 21:39:09
Mě album napoprvé rozložilo na molekuly. Čekala jsem všechno, ale tohle ne. Prostě - překvapili.