Lanegan, Mark - Mark Lanegan Band – Bubblegum (2004)

Album Bubblegum nebylo prvním hudebním nosičem, který vznikl pod hlavičkou projektu Mark Lanegan Band, jak se někdy mylně uvádí. O rok dříve mu předcházelo EP s výstižným názvem Here Comes That Weird Chill, které nelze v souvislosti s následujícími deskami tak úplně opomenout. Nejen, že se na něm poprvé objevuje výrazná (a významná) skladba Methamphetamine Blues, kterou Lanegan zařadil poté i na Bubblegum, ale rovněž proto, že na tomto EP začal Lanegan již natvrdo testovat svůj nový hudební styl. Lze jej vlastně považovat za jakousi předzvěst jeho mladšího žvýkačkového sourozence a jistý odrazový můstek autorova pozdějšího hudebního směřování.
Není mým záměrem zde vyrábět nějaké konspirativní teorie na téma “co vedlo autora k takovéto tvorbě”. Evidentní ale je, že pokus vykročit, jak se dnes s oblibou říká, ze své komfortní zóny, již představovala pohodlná škatulka blues a folk rocku, učiněný na předchozím EP Laneganovi zachutnal a rozhodl se v tomto experimentování pokračovat. Ať už byly příčiny jakékoliv, výsledkem bylo přelomové album…

Velmi zjednodušeně řečeno lze Bubblegum označit za album bluesové, ale to by bylo označení trochu zavádějící. Je to deska kontrastů. Jakoby Lanegan stál doširoka rozkročen na dvou zdánlivě oddělených březích, z nichž jeden nese pomyslný název “typické Laneganovské blues”, zatímco z druhého se na nás valí ozvěny punku, stonerrocku a syrový industrial.
Na jeho “bluesovém” břehu jsou kořeny prorostlé hluboko, slibují stabilitu, a autor se zde cítí bezpečně, je autentický a přirozený. Skladby tohoto typu jakoby mimochodem sype z rukávu a lehce si s nimi pohrává. Pracuje s nimi např. jako se zpívanou poezií – v úvodní When Your Number Isn't Up. V One Hundred Days doprovázené vokálem Chrise Gosse kreslí takovou atmosféru, že se nemohu ubránit dojmu, jako bych zaslechla ozvěnu LP Above a šerem právě prošel stín Laynea Staleyho. Jindy volí podobu milostné balady v křehké a subtilní záležitosti Strange Religion, kolem níž lze našlapovat jen zlehka, po špičkách a se zatajeným dechem a možná i zavřenýma očima…, jindy staví na klasickém refrénu a typické rytmice – Like Little Willie John. Chytlavé blues s “cikádami” v pozadí – nemůžu si pomoct, ale prostě si musím aspoň při refrénu lusknout prsty do rytmu. God damn! Jak to ten Lanegan dělá? :-)

Tyto i další skladby z bluesového balíčku jsou nezpochybnitelně výborné, ale samy o sobě by na výjimečné album nestačily. Proto se nyní zahleďmě na druhý břeh…
Asi nejpopulárnější skladbou je duet Hit the City, vydaný na singlu, ve kterém našemu zpěvákovi výborně sekunduje P. J. Harvey. Atmosférou mi skladba připomíná melodičtější doby Velvet Underground – snad zdánlivou jednoduchostí, jakoby plochou rytmikou, zahulenými kytarami… a ten správný šmrnc tomu dodává Polly svým nenuceným ječáčkem.
Další z této povedené party songů se na scénu valí bez jakéhokoliv varování – výše zmiňované Methamphetamine Blues. Už úvodní Laneganův jízlivý smích dává tušit, že to asi bude pekelná jízda. Rytmus tvrdě udávají údery jako kladivem do kolejnice a s úvodním hvízdutím se mašina dává do pohybu, písty pracují, pára syčí, na takovémto pozadí lze skoro stěží rozeznat vokální účastníky této mašinérie – Natashu Sneider, Wendy Rae Fowler, Grega Dulliho či Nicka Oliveriho. Nejspíš odkaz několikaletého autorova působení v QOTSA. Tento vliv nelze přeslechnout ani v dalších obdobných skladbách – punkové sprše Sideways In Reverse tak trochu ve stylu Iggyho Popa, nebo v Can’t Come Down, v jejímž závěru se zkreslené kytary, hektická rytmika i industriální efekty slévají do jednoho velkého společně úpícího balastu. V podobném duchu ještě posluchače Lanegan pěkně povozí v předposledním nabušeném Driving Death Valley Blues.

Oba tyto zdánlivě protilehlé hudební břehy se budou v budoucnu v autorově tvorbě různě prolínat, navzájem ovlivňovat a kombinovat ještě s dalšími prvky, aby z nich nakonec vznikl osobitý styl, tak chrakteristický pro Laneganova vrcholná alba. Můžete podotknout, že to všechno už tu v nějaké formě bylo a Dark Mark nepřináší vlastně nic tak nového. Ale pro mne jsou tyto skladby plné úžasné energie, mají drive, který svědčí o tom, že Lanegana jejich komponování prostě muselo ohromně bavit. A myslím, že neméně si to užívali i jeho kolegové a kolegyně při nahrávání tohoto alba.
Ta opravdovost, nadšení a radost z tvorby jsou asi nejvíc, co může autor do svého díla vložit, zbytek už zůstává na posluchači. A tak nějak to asi i Lanegan myslel, když v jednom z rozhovorů kdysi otevřeně řekl: “No, dělám hudbu pro sebe. Tak, aby se líbila mně, ale s vědomím, že ji uslyší i další lidé, a s nadějí, že se některých z nich hluboce dotkne. … Sleduji jen své vlastní postoje. Když se to lidem líbí, je to jako nečekaná poleva (na dortu).”
reagovat