Profil uživatele Konnie
Recenze:
Killing Joke / 2003
| 2021-01-07 | Upřímně přiznávám, že moje cesta k tvorbě Killing Joke nebyla přímočará. Její prapočáteční tvorba je sice pozoruhodná, ale pro mne ne na tolik, abych měla potřebu se k ní systematicky vracet. A tak mi, částečně i proto, že jsem měla na přelomu milénia úplně jiné starosti a nesledovala aktuální hudební dění, comeback této formace unikl. O to víc jsem byla zaskočena při poslechu tohoto druhého eponymního alba. Někdo by možná pro jeho popis použil již otřepaný výraz dechberoucí, pro mne je výstižnější termín dechvyrážející. Přesně tak jsem se totiž pocítila při jeho prvním poslechu.
Už od úvodní skladby s příznačným názvem The Death & Resurrection Show jsem se nechala celkem bez problémů vtáhnout do toho hypnoticky pulsujícího soukolí, semlít do poslední částečky a poté nechat vyplivnout s extatickým pocitem z absolutního zahlcení zvukem, rytmem, vibrující energií… Celé album jako by bylo vytvořeno z oné temné energie koncentrované snad po několik předchozích dekád tvorby skupiny a naráz v jediném okamžiku uvedené do pohybu jako by se utrhl ze řetězu bájný Kraken a vyvalil se ze svého vězení připravený pozřít a zdecimovat cokoliv, co mu vstoupí do cesty. Její síla kumulující se už od úvodu dosáhne vrcholu ve třetí skladbě Asteroid, kdy máte skutečně pocit, že se na vás řítí kosmické těleso a vy nemůžete nic, jen konsternovaně očekáváte náraz jeho decimující síly. Po jeho drtivém dopadu už vás čeká “jenom” menší tsunami v podobě dalších skladeb. Čtveřice jokerů doplněná pátým hostujícím Davem Grohlem odvádí svou práci v dokonalé souhře. Z drastického rytmu zvolní snad jen v nostalgicky laděné You'll Never Get To Me. Je obdivuhodné jak i v pasážích s převažující rytmikou dokáže skupina balancovat na hraně skoro diskotékového rytmu a přesto nesklouznout ke kýči. A ještě obdivuhodnější, alespoň pro mne, je Colemanův výkon. To, s jakou grácií dokáže přecházet z kultivovaného melodického vokálu do poťouchlého jokerovského šepotu nebo naopak do chraplavého řevu, mě nepřestává udivovat.
Na samostatnou kapitolu by vydal rozbor jejich textů, ale to není mým cílem. Mohu vás jen ujistit, že ani na tomto albu nezůstala kapela nic dlužna své pověsti a opět se tu můžeme setkat s drtivou kritikou společnosti nebo s pochmurnými prorockými vizemi budoucnosti a vývoje života na Zemi. A to se píše teprve rok 2003. Dost by mne zajímalo, jak bude znít album věnované roku 2020…
Pro mě je toto LP zcela zásadní a možná i to nejlepší, co za svou dosavadní kariéru Jokerové vytvořili. Lehkou konkurenci představuje již dříve vydané Pandemonium, pozdější MMXII nebo Pylon, ale na patách ho šimrá snad jen Absolute Dissent. Zmíněná alba libující si více v démonické temnotě a apokalyptických vizích jsou výborná, ale toto LP u mne vítězí, snad pro svoji přímočarost a větší lehkost, pokud lze v souvislosti s KL vůbec mluvit o nějaké lehkosti…
» ostatní recenze alba Killing Joke - 2003
» popis a diskografie skupiny Killing Joke
U2 / Rattle and Hum
| 2020-11-27 | V roce 1987 byli U2 v hudební branži již nepřehlédnutelným pojmem. Jejich poslední album dostalo punc platiny ve Velké Británii a USA za necelé 2 dny od svého vydání a figurovalo na prvních místech hudebních žebříčků ve více než 20 zemích světa. S takovou porcí popularity se čtveřice irských hudebníků musela nějak vyrovnat. Nebylo tedy nic neobvyklého, že kapela naplánovala nové turné. Pojala to ale po svém - rozhodla se natočit během turné filmový dokument a zároveň vydat hudební album dokumentující “cestu s hudbou”, jak čtveřice Irů o svém turné často mluvila. Vše ale dopadlo tak trochu jinak a z dokumentu původně určeného spíše pro fanouškovskou základnu se stal regulérní celovečerní film a z alba vzniklo dvojalbum Rattle and Hum, sestavené částečně z živých nahrávek pořízených během turné a z části z nahrávek studiových.
Na albu se skupina vrací ke kořenům hudby, ze které ve své tvorbě čerpala a interpretům, kteří jí byli inspirací. Částečně se tak děje přímo formou skladeb převzaných a dílem spíše přeneseně ve skladbách zkomponovaných právě pro tuto příležitost. Ačkoliv byl koncept desky zamýšlen s “dobrým úmyslem”, odborná veřejnost si to vyložila po svém a na skupinu se snesl téměř hysterický příval kritiky. Celou situaci komentuje Bono v knize rozhovorů sepsaných Michkou Assayasem takto: “Místo abysme byli jako kapela, která se považuje za střed světa, chtěli jsme do středu našeho světa postavit muzikanty, kterým fandíme… Napsali jsme písničky…, ve kterých jsme se vyznávali z toho, že jsme (jejich) fanoušky. Vyšlo Rattle and Hum a stal se přímo opak. Novináři říkali: “Tohle je egomanie, oni jsou snad přesvědčení, že patří do panteonu velkých umělců a chtějí citovat jejich muziku”. Já jsem si myslel: “Ale to je přesnej opak toho, o co nám šlo!” Nešlo to napravit… a od tý doby nám začali nasazovat psí hlavu egomanů a mesiášů.”
Ještěže jsem v době, kdy se album objevilo, byla příslušnicí školního vzdělávacího procesu a jako obyčejného teenagera mě žádné odborné recenze “nebraly”, resp. jsem o nich “neměla ani šajn”. A tak jsem si mohla desku užívat, kritikou zcela neovlivněna, plnými doušky a s mládežnickým nadšením. Točila jsem ji tolikrát dokola, až se mi dostala pod kůži včetně všech Bonových komentů, výkřiků, nádechů i výdechů .-) Zapůsobila na mě svou upřímností a spontánností, entuziasmem a oddaností hudebníků fenoménu jménem hudba. S radostí a možná i jistým zadostiučiněním musím konstatovat, že ani po těch pár dekádách mi album nezevšednělo a já nevím, kterou píseň z něj vyzdvihnout. Odvíjí se to i tak trochu podle momentálního mentálního rozpoložení. .-) Někdy mě více oslovují ty lyričtější skladby, jako např. druhá v pořadí smutná bluesová Van Diemen´s Land, k níž dobře ladí Edgeův poklidnější vokál. A občas mám spíš náladu na ty zahrané “pěkně od podlahy”, jako je hned ta úvodní z tvorby Beatles. Při interpretaci převzaných kusů Helter Skelter nebo All Along the Watchtower je poznat, že chlapci měli kdysi celkem blízko k punkrocku a dokáží to pěkně rozjet. V případě té Dylanovky mám dokonce pocit, že se mi tato verze líbí víc než Hendrixova. Svou energií si s nimi nezadá ani skladba Desire se svým výrazným odsekávaným rytmem a doprovodem harmoniky. Krásně vygradovaná je Hawkmoon 269, v níž Bono přechází postupně od recitace až ke svému typickému expresivnímu podání a v závěru se k němu v pozadí připojuje i doprovodné trio zpěvaček. Odsud už je jen krůček ke gospelově pojaté I Still Haven´t Found What I´m Looking For, kterou skupina nahrála s doprovodem sboru The New Voices of Freedom. Strhující věc, ke které snad není třeba nic dodávat.
Po ní přichází rozhořčená Silver and Gold, v níž se zpívá o apartheidu a nutno dodat, že live podání jí velmi sluší. Chvílemi až běhá mráz po zádech… A poté celkem logicky navazuje dokonalá Pride. Když slyšíte její živou verzi se skandujícím davem v pozadí, tak se té husině už prostě neubráníte…
Následující trojice skladeb nahraná v Sun Studio v Memphisu se nese ve znamení blues. Houpavá Angel of Harlem věnovaná Billie Holiday navenek působí pohodově až rozverně, ale text už tak idylický není. V následujícím nostalgickém blues Love Rescue Me moc nehledejte Edgeovu typickou zpěvnou kytaru. Jedná se o duet Bona s Bobem Dylanem a prostor zde vyplňuje spíše akustická kytara, harmonika a v závěru trochu netypicky i lesní rohy. Trojici uzavírá skladba When Love Comes to Town, kterou Bono složil přímo pro B. B. Kinga. Tomu se píseň zalíbila a spolu s Bonem ji nahráli jako duet i se svou doprovodnou kapelou.
Po této trochu stylově netypické vsuvce se vracíme opět do známých vod U2 a následují skladby, na jaké je posluchač od irských muzikantů uvyklý. Klenutá a posmutnělá Heartland je mnohem staršího data a byla původně určena pro album The Joshua Tree. Možná právě pro svou nostalgickou atmosféru byla vybrána do filmu jako hudební doprovod k záběrům z Gracelandu, který čtveřice muzikantů během svého turné také navštívila. Následující God Part II inspirovaná Lennonovou písní God s těžkým odsekávaným rytmem, zkreslenou kytarou a Bonovým přednesem, který osciluje mezi rytmickou deklamací a hlasitými výkřiky, působí oproti Lennonově verzi až skoro militantně. Možná právě zde bychom mohli najít zárodky budoucího nového groovu skupiny.
Co napsat o předposlední, živé verzi Bullet the Blue Sky? Bonův dramatický přednes, řeřavé kytarové riffy připomínající protiletadlové sirény a Larryho sekaný rytmus mluví za vše. A v obrazové verzi filmu je zážitek ještě působivější.
Po všech těch náročných tématech působí závěrečná balada All I Want Is You jako něžné, cituplné pohlazení. Kdo by nepropadl její atmosféře, kterou ještě dokreslují doprovodné smyčce…?
Na toto album lze jistě nahlížet z mnoha úhlů, jedno je ale víceméně jisté. Stalo se pro irské muzikanty jakýmsi prubířským kamenem nebo spíše bludným kořenem, po jehož překročení se kapela vydala poněkud jiným, pro ni dosud neprobádaným hudebním směrem. Pro mnohé fanoušky to bylo rozhodnutí možná nepochopitelné až pohoršující, ale pro U2 celkem logické. Jak dodává Bono v knize rozhovorů: “Myslel jsem si: “Dobrá, když lidi chtějí megalomanii, mají ji mít!”… Akce vyprovokovala reakci…
P.S. Pokud máte 90 minut zbytného času, rozhodně neprohloupíte, když zhlédnete výše zmíněný film o turné skupiny. Jednak si v něm, oproti tracklistu alba, užijete více písniček včetně několika hitů z dřívějších let, a také vám poskytne lepší představu o atmosféře vystoupení kapely a doslova vás vtáhne do děje. Uvidíte například, jak to vypadalo při natáčení gospelu v kostele, nebo jak se Bono “uthl ze řetězu” a posprejoval během koncertu v centru San Francisca Vaillancourtovu fontánu, zaslechnete vtipkování B.B. Kinga o tom, jak neumí hrát akordy, vychutnáte si působivé dramatické podání Bullet the Blue Sky, během něhož vznikla fotografie použitá na obalu desky, nebo zažijete asi tu nejemotivnější živou verzi písně Sunday Bloody Sunday. Během turné skupiny totiž došlo k tragickému bombovému útoku v Enniskillen a Bono na tuto událost pochopitelně reaguje během písně vzrušeným komentářem, který ukončuje slovy “Fuck the Revolution!”.
A v neposlední řadě se jedná o velmi zdařilý hudební dokument, který prostě stojí za to.
» ostatní recenze alba U2 - Rattle and Hum
» popis a diskografie skupiny U2
Kyuss / Blues For The Red Sun
Přes všechnu více či méně poctivou snahu v rozhodování se, zda má u mě dosud neznámý interpret šanci dalšího poslechu a detailnějšího studia jeho tvorby nebo bude bez milosti odsunut k ledu a pohřben v hlubině mého nezájmu, se mi nepodařilo najít žádný osvědčenější způsob než spolehnutí se na vlastní vnitřní pocit či řekněme intuici. Zjednodušeně řečeno, co mě na první poslech byť jen špetkou “čehosi” nezaujme, nemá šanci. I kdybych se k tomu vracela xkrát, je velmi mizivá pravděpodobnost, že se můj prvotní dojem změní.
V tom pozitivním slova smyslu tomu tak bylo i při prvním setkání s debutovým albem stylotvorných Kyuss. Jako by to bylo včera - na ten pocit nikdy nezapomenu. Od prvních tónů se dostavilo cosi, co by se dalo nazvat absolutní konsternací. Byl to přímo fyzický pocit naprostého uspokojení a blaha. Nevím, jestli jste někdy něco takového zažili, já jen tolikrát, na co by prsty jedné ruky vystačily. Prostě láska na první poslech…
Možná to bylo proto, že nikdy dříve a u nikoho jsem se nesetkala s takovým kytarovým soundem. Není to ale pouze o těch kytarách, i když lze na tuto hudbu bez přehánění aplikovat staré pořekadlo o “base”, která tvrdí muziku. K celkové neopakovatelné atmosféře jejich produkce přispívá i zdánlivě jednoduchý, místy skoro monotónní rytmus a nenapodobitelný kontrast hlubokého, zahuleného soundu s dramatickým vokálem Johna Garcii. Jeho zpěv má v sobě něco znepokojujícího a zároveň dokonale dotváří celkovou atmosféru skladeb.
Rozhodně si ale nestrhává všechnu pozornost jen na sebe. Ani nemůže, mnohem větší prostor je totiž ve skladbách určen čistě instrumentálním pasážím, ve kterých pěkně vynikají jednotlivé nástroje. Už při prvním poslechu tak na mě album působilo velmi přirozeně a spontánně, jako bych byla svědkem autentické dlouhatánské jam session. Výsledná energie linoucí se z alba je svým výrazem nenapodobitelná, ve své prostotě a živelnosti až jakýmsi způsobem tribální. Asi proto mi dlouhou dobu nešlo na mysl, proč byla tato hudba označena jako stoner rock. Ten termín ve mně totiž vyvolává dojem něčeho neosobního, chladného a nezúčastněného, čemuž je tahle zvuková masa na hony vzdálená. Pak mě ale napadlo celkem uspokojující vysvětlení. Pokud zůstaneme v oblasti geologie, tak by tyto zvukové zážitky šly přirovnat k tomu nejživelnějšímu a nejméně uchopitelnému, co se děje pod zemským povrchem - k sopečné činnosti. Přirovnání k bublající lávě, která v některých místech jen tak klokotá pod povrchem, aby v zápětí vytryskla s nečekanou silou a světelností, nebo se v pravidelných intervalech prodírá nad povrch a svým žárem pohlcuje vše, co s ní příjde do styku, mě nakonec plně uspokojilo…
Co k tomu víc dodat? Asi chápete, že o srdeční záležitosti se moc psát nedá, to se může jedině zažít. Takže pokud chcete pravý stoner, tak… dycky Kyuss!!
» ostatní recenze alba Kyuss - Blues For The Red Sun
» popis a diskografie skupiny Kyuss
Audioslave / Out Of Exile
Z celé grungeové škatulky jsem měla vždy největší slabost pro Soundgarden, a to nejen kvůli jejich charismatickému vokalistovi. Poté, co tato kapela oznámila svůj rozpad a první sólové album Chrise Cornella mne příliš neoslovilo, mou pozornost upoutal vznik tzv. “superskupiny” Audioslave.
Po debutovém eponymním albu plném hutné atmosféry, silných kytarových riffů a extatického Cornellova zpěvu nabyla většina fanoušků tohoto žánru asi celkem obhajitelný dojem, že Audioslave budou jakýmisi pokračovateli odkazu Soundgarden. Druhé album této formace však uvrhlo část posluchačstva do rozpaků. Představilo totiž skupinu ve zcela novém světle – jako svébytnou individualitu klestící si cestu vlastním směrem, nikoliv jako, byť žádaného, nástupce oplakávaných grungeových velikánů. A tak zatímco někteří odborní kritici označili album za kvalitní, originální počin, našli se i tací recenzenti, kteří nad Audioslave tzv. zlámali hůl, argumentujíce nedostatkem invence, energie či pocitem sterility a líbivosti. Na tuto stranu pomyslné barikády se postavila i část řadových fanoušků. A tak si zde fenomén “nálepkování” a nepřiměřeného “škatulkování” vybral svou daň – ke škodě asi nejen posluchačů…
Čímže se toto album tedy tak odlišuje od svého staršího předchůdce?
Kromě spolehlivě kvalitních energických hardrockových skladeb, k nimž se řadí např. úvodní Your Time has come, Drown me slowly či Man or Animal, zde najdeme dost skladeb spíše lyrického rázu v čele s asi “nejhitovější” Be yourself, což není, s přihlédnutím k některým skladbám z minulého alba či k obsahu debutové desky Chrise Cornella, až takovým překvapením. Rozdíl je spíš patrný z atmosféry desky jako takové, která je celkově melodičtější, “pohodovější”, skoro by se dalo říci optimistická. Tato, možná trochu nečekaná, poloha se nejvíce dere do popředí v lechce soulově až funkově laděných písních Doesn’t remind me, Heaven’s dead či Yesterday to tomorrow. A což teprve hravá a chytlavá Dandelion, v jejímž textu se lze dočíst: Now the clouds are gone, all your tomorrows shine… až se člověk neubrání dojetí při pomyšlení na pozdější události…
Nejsilnější skladbou celého alba, kromě výše zmiňované Be yourself, je pro mne nádherná bluesovka 1 Zero. Kromě vzletných kytarových sólíček je na tomto kousku také dobře patrné, jak velkou proměnou prošel Cornellův pěvecký projev během cca 18 let – od doby EP Screaming Life až po působení v Audioslave.
Za zmínku možná stojí i fakt, že na albu je obsažen dovětek: "Všechny zvuky vyrobeny kytarou, basou, bicími a hlasem." Takže žádná syntetika, všechno čistě natural :-)
Já osobně zastávám názor, že se jedná o velmi kvalitní, poslechuhodné dílo, které vám, při troše trpělivosti a nezaujatosti, dokáže ze svých drážek vyjevit mnohé příjemné zvukové zážitky. A myslím, že by byla škoda se o ně, třeba pod vlivem jakékoliv předpojatosti, ochudit.
» ostatní recenze alba Audioslave - Out Of Exile
» popis a diskografie skupiny Audioslave
Lanegan, Mark / Mark Lanegan Band – Bubblegum
Album Bubblegum nebylo prvním hudebním nosičem, který vznikl pod hlavičkou projektu Mark Lanegan Band, jak se někdy mylně uvádí. O rok dříve mu předcházelo EP s výstižným názvem Here Comes That Weird Chill, které nelze v souvislosti s následujícími deskami tak úplně opomenout. Nejen, že se na něm poprvé objevuje výrazná (a významná) skladba Methamphetamine Blues, kterou Lanegan zařadil poté i na Bubblegum, ale rovněž proto, že na tomto EP začal Lanegan již natvrdo testovat svůj nový hudební styl. Lze jej vlastně považovat za jakousi předzvěst jeho mladšího žvýkačkového sourozence a jistý odrazový můstek autorova pozdějšího hudebního směřování.
Není mým záměrem zde vyrábět nějaké konspirativní teorie na téma “co vedlo autora k takovéto tvorbě”. Evidentní ale je, že pokus vykročit, jak se dnes s oblibou říká, ze své komfortní zóny, již představovala pohodlná škatulka blues a folk rocku, učiněný na předchozím EP Laneganovi zachutnal a rozhodl se v tomto experimentování pokračovat. Ať už byly příčiny jakékoliv, výsledkem bylo přelomové album…
Velmi zjednodušeně řečeno lze Bubblegum označit za album bluesové, ale to by bylo označení trochu zavádějící. Je to deska kontrastů. Jakoby Lanegan stál doširoka rozkročen na dvou zdánlivě oddělených březích, z nichž jeden nese pomyslný název “typické Laneganovské blues”, zatímco z druhého se na nás valí ozvěny punku, stonerrocku a syrový industrial.
Na jeho “bluesovém” břehu jsou kořeny prorostlé hluboko, slibují stabilitu, a autor se zde cítí bezpečně, je autentický a přirozený. Skladby tohoto typu jakoby mimochodem sype z rukávu a lehce si s nimi pohrává. Pracuje s nimi např. jako se zpívanou poezií – v úvodní When Your Number Isn't Up. V One Hundred Days doprovázené vokálem Chrise Gosse kreslí takovou atmosféru, že se nemohu ubránit dojmu, jako bych zaslechla ozvěnu LP Above a šerem právě prošel stín Laynea Staleyho. Jindy volí podobu milostné balady v křehké a subtilní záležitosti Strange Religion, kolem níž lze našlapovat jen zlehka, po špičkách a se zatajeným dechem a možná i zavřenýma očima…, jindy staví na klasickém refrénu a typické rytmice – Like Little Willie John. Chytlavé blues s “cikádami” v pozadí – nemůžu si pomoct, ale prostě si musím aspoň při refrénu lusknout prsty do rytmu. God damn! Jak to ten Lanegan dělá? :-)
Tyto i další skladby z bluesového balíčku jsou nezpochybnitelně výborné, ale samy o sobě by na výjimečné album nestačily. Proto se nyní zahleďmě na druhý břeh…
Asi nejpopulárnější skladbou je duet Hit the City, vydaný na singlu, ve kterém našemu zpěvákovi výborně sekunduje P. J. Harvey. Atmosférou mi skladba připomíná melodičtější doby Velvet Underground – snad zdánlivou jednoduchostí, jakoby plochou rytmikou, zahulenými kytarami… a ten správný šmrnc tomu dodává Polly svým nenuceným ječáčkem.
Další z této povedené party songů se na scénu valí bez jakéhokoliv varování – výše zmiňované Methamphetamine Blues. Už úvodní Laneganův jízlivý smích dává tušit, že to asi bude pekelná jízda. Rytmus tvrdě udávají údery jako kladivem do kolejnice a s úvodním hvízdutím se mašina dává do pohybu, písty pracují, pára syčí, na takovémto pozadí lze skoro stěží rozeznat vokální účastníky této mašinérie – Natashu Sneider, Wendy Rae Fowler, Grega Dulliho či Nicka Oliveriho. Nejspíš odkaz několikaletého autorova působení v QOTSA. Tento vliv nelze přeslechnout ani v dalších obdobných skladbách – punkové sprše Sideways In Reverse tak trochu ve stylu Iggyho Popa, nebo v Can’t Come Down, v jejímž závěru se zkreslené kytary, hektická rytmika i industriální efekty slévají do jednoho velkého společně úpícího balastu. V podobném duchu ještě posluchače Lanegan pěkně povozí v předposledním nabušeném Driving Death Valley Blues.
Oba tyto zdánlivě protilehlé hudební břehy se budou v budoucnu v autorově tvorbě různě prolínat, navzájem ovlivňovat a kombinovat ještě s dalšími prvky, aby z nich nakonec vznikl osobitý styl, tak chrakteristický pro Laneganova vrcholná alba. Můžete podotknout, že to všechno už tu v nějaké formě bylo a Dark Mark nepřináší vlastně nic tak nového. Ale pro mne jsou tyto skladby plné úžasné energie, mají drive, který svědčí o tom, že Lanegana jejich komponování prostě muselo ohromně bavit. A myslím, že neméně si to užívali i jeho kolegové a kolegyně při nahrávání tohoto alba.
Ta opravdovost, nadšení a radost z tvorby jsou asi nejvíc, co může autor do svého díla vložit, zbytek už zůstává na posluchači. A tak nějak to asi i Lanegan myslel, když v jednom z rozhovorů kdysi otevřeně řekl: “No, dělám hudbu pro sebe. Tak, aby se líbila mně, ale s vědomím, že ji uslyší i další lidé, a s nadějí, že se některých z nich hluboce dotkne. … Sleduji jen své vlastní postoje. Když se to lidem líbí, je to jako nečekaná poleva (na dortu).”
» ostatní recenze alba Lanegan, Mark - Mark Lanegan Band – Bubblegum
» popis a diskografie skupiny Lanegan, Mark
Alcest / Spiritual Instinct
Žánr shoegaze mne dlouhou dobu míjel lehkým obloukem a já produkci tohoto typu vnímala jako neškodnou, náladotvornou muziku, která však ve mně neprobouzela žádné hlubší emoce a nevyvolávala potřebu záměrně vyhledávat další počiny tohoto typu. Ani blackgaze, z této škatulky odvozený to u mě neměl snadné. Většina těchto děl z dílny dvojice Neige-Winterhalter na mne působila jako prazvláštní šumivá monolitická zvuková clona, ze které semotamo vystupoval jakýsi hudební motiv, aby se v ní poté zase utopil a moje uši se jaksi neměly čeho zachytit.
Naštěstí pro mne – nebo pro Alcest? .-) – se koncem loňského roku objevil Spiritual Instinct. Konečně album, na kterém dokážu spolehlivě odlišit jednu skladbu od druhé! :-)
Deska obsahuje 6 skladeb o celkové délce slabých 41 minut. Už tento fakt je mi velmi sympatický a působí na mě dojmem, že Alcest rozhodně nemíní hazardovat s posluchačovou trpělivostí a předkládají mu pouze vytříbený výběr ze své produkce.
Působivě jednoduchý černý přebal dává tušit, že jeho nitro ukrývá cosi nejednoznačného, na první pohled tajemného. Přestože zvláštní posmutnělá postava harpyje odkazuje spíše k řeckým mýtům, její vyobrazení s tichým výrazem v tváři a v poklidné pozici mi připomíná více severskou a keltskou ornamentiku, což s ohledem na původ autorů není nic nečekaného. A že si z těchto keltských kořenů autoři berou inspiraci plnými hrstmi nás přesvědčí už úvodní Les Jardins De Minuit. Jakoby vyprávěla příběh z dávných dob, spíše než z půlnoční zahrady… nad lukami houstne mlžný opar, mezi stromy se mihnou temné siluety mužů běžících bezhlesně po stopách vyplašeného jelena. Chladné paprsky úplňkového měsíce kloužou po ornamentech na jejich pažích svírajících oštěpy, kromě jejich soustředěného dechu se jen semtam ozve prasknutí větévky či poplašený výkřik probuzeného ptáka, ale napětí roste každým okamžikem… barvitý, dramatický, honosný úvod alba.
Následující Protection je přímočařejší, staví více na bicích a úderném opakování základního riffu, ale ani ona nepostrádá gradaci. Asi pro silnější groove a jednodušší zapamatovatelnost byla také vybrána pro singl předcházející vydání celého alba.
Saphirre s nástupem připomínajícím rockovou gotiku typu Mission či Sisters of Mercy přináší celkové zklidnění a uvolnění. Někomu může připadat monotónní, snad až nudná, ale na mne svým repetetivním, pomalu gradujícím tempem působí jako uklidňující rocková mantra. A příjemné rytmické ladění může být pro někoho i inspirací k tanečnímu vyžití…
První zádrhel na cestě k pěti hvězdám se dostavuje se čtvrtou skladbou – L'île Des Morts. Začátek zní sice slibně, ale její následující tempo, rozplývající se do jakési monotónní hmoty mě drží v dlouhém, možná až příliš dlouhém očekávání příchodu něčeho výjimečného… k čemuž, bohužel, nakonec nedojde. Výsledkem je atmosféra připomínající starší alba, která mne moc neoslovuje.
Určitou kompenzaci za předchozí počin mi přináší Le Miroir – náladová, poetická balada, s nečekaně úderným entré, jinak ale plná rozšuměných kytar proplétajících se se zvonivými klávesami a vokálem vzpínajícím se až k oblakům. Její závěr korunují hladké, křišťálově čisté riffy. Taková malá třešnička na dortu.
V poslední vznosné a éterické Spiritual Instinct lze asi nejlépe vysledovat, že vokál částečně přebírá roli dalšího hudebního nástroje. Neige uvádí, že určitý podíl jeho textů vlastně nemá konkrétní obsahový význam, ale je konstruován spíš s ohledem na libozvučnost jednotlivých slov. Údajně se jedná o skladbu napsanou na počest kamaráda, který spáchal sebevraždu, možná i proto ta minimalizace textu. Co také v takovém případě ještě dodávat… Přesto bych ale od závěrečné skladby očekávala něco více než už známé a opakované motivy. Mnou vyhlížené velké finále na způsob úvodní skladby se nekoná, což mě dosti mrzí.
Můžu ale nakonec s radostí konstatovat, že Alcest se podařil husarský kousek – vytvořili album, které se mne dotklo mnohem více než ta předchozí a získali si tím můj respekt a zasloužené 4,5 hvězdy.
» ostatní recenze alba Alcest - Spiritual Instinct
» popis a diskografie skupiny Alcest
Algiers / The Underside of Power
Muzikanti ze skupiny Algiers pro mne byli od počátku absolutním zjevením. Spojení soulu, punku, elektroniky a kdoví čeho ještě, naroubované na kořeny gospelu a blues jsem si nedokázala do té doby představit. Ale tato skupina je důkazem, že to možné je a nezní to vůbec kostrbatě.
Nelze přeslechnout, že hlavním tahounem celého projektu je frontman Franklin J. Fisher. S jeho pěveckým výkonem tak nějak vše stojí i padá a já si na jeho místě neumím představit, a tím se nechci nikoho dotknout, zpěváka bílé pleti. A teď nenarážím na obsahovou složku skladeb. Tu jsem z počátku vůbec neřešila. Při prvních posleších jsem si prostě jen užívala neotřelého skloubení hudebních žánrů a syrové, živočišné energie, která z alba přímo sálá. Obsah a forma se tak nějak propojily, až když jsem začala blíže zkoumat texty a videa, která některé písně doprovází. A propojily se adekvátně. Konfrontace posluchače s nepopulárními tématy, kterými se ve svých skladbách Algiers zabývají, prostě vyžaduje poněkud ráznější, drsnější hudební formu… Zatímco debutová deska fungovala spíš jako konstatování pochmurné reality a zamýšlení se nad její možnou změnou, na tomto albu skupina přitvrdila a dala plný průchod vzteku, netrpělivosti až na…štvanosti.
Z toho všeho logicky vyplývá, že se nejedná o lehce skousnutelnou, předžvýkanou a už vůbec ne dietní pastvu pro posluchačské uši. Pokud nechcete hned na začátku schytat “pár na solar”, vyhněte se úvodní punkově uřvané Walk like a Panther nebo podobně drsné Animals. Můžete začít třeba s titulní The Underside of Power, která se svým nakažlivým melodickým refrénem, zabalená do lehce retro kabátku, mírně vymyká ostatním písním. Už podle názvů úzkostné, rytmické Cry of the Martyrs či až beznaděj evokující Death March poznáte, že vám nic veselého nepřinesou. Podobně funguje i skladba Cleveland se zádumčivým gospelovým podkresem. Milovníky nostalgie a blues by mohla uspokojit Mme Rieux. Industriální instrumentální skladba Plague Years působí trochu jako úvod k následující Hymn for an Average Man, jedné z nejtajemnějších skladeb alba. Repetetivní údery kláves, prolínající se s různými efekty v pozadí a vemlouvavým Fisherovým vokálem jako by nás vtahovaly do starého woodoo obřadu. A podobně i další skřípavá instrumentálka Bury Me Standing plynule přechází do poslední skladby The Cycle/The Spiral…, která je se svým rychlým, téměř ragtimeovým tempem celkem výstižným, i když ne zcela pozitivním završením celého alba.
Hodně mě mrzí, že jsem zmiňovanou čtveřici nezažila naživo. O jejich existenci jsem se dozvěděla až dva dny poté, co odehráli svůj zatím poslední kocert v pražském Lucerna Music baru. Jejich živá vystoupení prý rozhodně stojí za to a to nejen kvůli originálnímu, poněkud destruktivnímu přístupu v používání hudebních nástrojů. Rozhodně bych ráda někdy na vlastní uši zažila to skloubení chladné industriální elektroniky, všemožných akustických doprovodných udělátek a emotivního soulově-gospelového zpěvu. Budu se trochu opakovat, když napíšu, že to není prvoplánově schůdná kombinace, ale možná právě to, že tito muzikanti dělají hudbu tak, jak to cítí a nekalkulují se snahou prachsprostě se zalíbit publiku, je pro mne výraznou přidanou hodnotou jejich tvorby.
» ostatní recenze alba Algiers - The Underside of Power
» popis a diskografie skupiny Algiers
Lanegan, Mark / Whiskey For The Holy Ghost
Mark Lanegan vydal přesně před měsícem novou desku. Jmenuje se Straight Songs of Sorrow a je to jakýsi hudební “doplněk” autobiografické knihy, která vyšla krátce před tím. A neposlouchá se to snadno a asi ani kniha se snadno nečte… U některých recenzentů vyvolává jejich vydání různé doměnky a spekulace, protože obojí se objevilo ani ne půl roku po předchozí desce… Mne to spíše inspirovalo k ohlédnutí se za dosavadní hudební kariérou majitele jednoho z nejpůsobivějších rockových hlasů. Vydala jsem se proti proudu času připomenout si jednu z jeho prvních, možná trochu pozapomenutých, desek – Whiskey For The Holy Ghost.
Písně pro toto album začal Mark skládat již brzy po vydání předchozí debutové desky. Jeho záměrem bylo natočit všechny skladby v rychlém sledu za sebou a celé album nejlépe v několika dnech. Ale člověk míní a… záměr se nezdařil. Hektické období koncertování, cestování a v neposlední řadě i skládání pro domovskou skupinu nakonec způsobily, že se z tvorby vlastního alba stala spíše noční můra. A nebýt zásahu producenta Jacka Endina, který Laneganovi na poslední chvíli zabránil vhodit nahrané záznamy do řeky, tak by album možná ani nespatřilo světlo světa.
Navzdory těmto okolnostem vzniku ve mně deska nevyvolává dojem nesourodé směsi písní, naopak. Skladby fungují dobře jednotlivě, ale ladí i jako celek a působí mnohem vyzráleji než debutové LP The Winding Sheet. Zde to není ten grungeově neurvalý, sveřepý Mark, jak jej známe ze Screaming Trees, i když ještě nedosahuje té melodramatičnosti z pozdější tvorby. Je to Mark na cestě k temnějším zítřkům, obrazně i doslova, asi jako v duchu názvu jeho písně Gray goes black… Jeho projev je soustředěnější a procítěnější, přesto nepostrádá určitou rozervanost a smysl pro drama. Je až s podivem jak ve svých necelých 30 letech v některých písních působí dojmem unaveného a životem zklamaného muže.
V tomto neutěšeném duchu zpytování svědomí, boje s vnitřními démony a hledání smyslu, ani ne tak života, jako spíše vlastního konání, se nese celá deska. Stylově lze toto LP zaškatulkovat nejspíše k folkrocku, ale najdeme tu i přesahy do country, bluesové polohy i baladické songy. Pořádnou porci osudovosti nám nadělí už úvodní vzletná The River Rise, něco naznačí i teskná Dead on You či countryová Pendulum. Ale na tu opravdovou melancholii obestřenou mlhou, která by se dala i krájet, narazíme asi jen v Kingdoms of Rain či v podobně vystavěné, baladické Riding the Nightingale, za kterou by se nemusel stydět snad ani Nick Cave.
Lanegan nám tu temnou atmosféru promyšleně porcuje a prokládá i skladbami optimističtějšími, pokud tak lze vůbec některou z písní označit. Například taková Borracho – začíná sice nenápadně, ale pak se do toho Mark pěkně opře, jakoby chtěl vyhlásit válku tomu ďáblovi, o kterém v ní zpívá, jakoby se rozhodl bít se do poslední kapky krve, s hlavou hrdě vztyčenou. Ostatně i ten téměř pochodový marš, který v podkresu předvádí Dan Peters na bicí tomu náhrává. Anebo Carnival, která se nachází přímo uprostřed dvou nejtesklivějších balad. V doprovodu houslí, které atmosférou připomínají rozverné představení kočovné společnosti, jakoby si zpěvák slovy “I’m crawlin’ all over the carnival” pohrával s myšlenkou, že vše je jenom hra a šálení smyslů. A pak tu máme ještě něžnou Sunrise, plující v malebném oparu doprovodného ženského vokálu a saxofonového kouzlení. Zvláštní perličkou je téměř v závěru alba se nacházející Judas Touch. Krátká, potutelná jak dětská říkanka či rozpočítávadlo, na první poslech nevinná a při bližším ohledání dvousečná.
Na samý závěr – v Beggar's Blues – se Mark s námi rozloučí poslední porcí trudnomyslnosti jak vystřižené z ponurého westernu. Po zádech mi přeběhl mráz a mimoděk přemýšlím, v kolika letech že to autor nazpíval…? Tento film rozhodně nekončí happyendem a noční vlak mizí v mrazivé temnotě…
Navzdory tíživé a melancholické atmosféře Laneganových písní mám po vyslechnutí alba pocit, jako bych strávila hodinku v dobré společnosti. A to společnosti laskavého přítele, který nemá potřebu kritizovat, ale mlčky s lehkým pokývnutím hlavy dá najevo, že nic lidského mu není cizí. Nejspíš proto, že si na vlastní kůži zažil mnohé z toho, o čem zpívá, působí Lanegan přesvědčivě a upřímně a člověk má dojem, jakoby mu tím chtěl sdělit, že každý z nás má nárok na slabost a pocity zoufalství. Obzvláště ve chvílích, kdy se ne vše daří a život protéká mezi prsty, aniž by na dně síta zanechal alespoň lehký pel zlatavého poprašku… Ale je třeba jít dál a nevzdávat to… Dum spiro spero.
» ostatní recenze alba Lanegan, Mark - Whiskey For The Holy Ghost
» popis a diskografie skupiny Lanegan, Mark
Monkey3 / Sphere
Při jedné ze svých průzkumných akcí na poli stoner rocku jsem narazila na informaci, že vyšlo nové album skupiny Monkey3. Jelikož mi do té doby byla produkce i samotná existence skupiny utajena, neměla jsem zhola žádnou představu o tom, co od ní mohu čekat. Stručná charakteristika jejího zaměření obsahující termíny jako space rock, “stoner-rock grooves” či “psychedelic vibes” mě ale zlákala k bližšímu zkoumání.
Po prvních minutách úvodní skladby Spirals, které mi vzdáleně připomínaly Vangelisovu tvorbu, jsem se začala smiřovat s myšlenkou poklidného relaxu, možná až moc poklidného… A když už jsem se téměř propadala do alfa stavu, přišla 3. minuta skladby. Úder kytary, který mě dokonale probral. V tom momentě mi blesklo hlavou, že to asi nebude úplně pohodová plavba na vlnách podivna, ale docela dramatická vesmírná mise. Jako když se váš kosmický koráb najednou dostane pod palbu meteorického roje. A hned tak si neodpočinete, bicí i klávesy tu kytaru ještě podpoří a po kratším oddechu se o vás ten roj v závěru ještě jednou mírně otře.
Podobně vystaveny jsou i další skladby na této desce. V některých jakoby se v kytarových riffech skulinkami prolínala melodika Pink Floyd, jindy kytara až kovově zdrsní - Axis, Mass. V jiných zase dostávají větší prostor téměř párplovské klávesy - např. Prism. Někdy si melodie jen tak lehce a nezávazně plyne, bez žádných větších emocí a překvapení - Ida, jindy na nás ztěžklým rytmem bicích valí melancholii, kterou místy (škoda, že na tak malém prostoru) překrývají trylkující kytarové riffy - Mass. A v závěrečném, více jak 14 minut dlouhém opusu Ellipsis, hudba pro změnu pulzuje a krouží, vlní se a nenápadně se kolem vás ovíjí jako nějaký hlavonožec. Graduje, rozpíná se a najednou se v nejsilnějším momentě smrskne, vcucne se do škvíry jako ta chobotnice a vy čekáte odkud zase vytrčí svá chapadla. Ale ona se pro změnu opatrně plíží při zemi a nafukuje se a roste, podpořena v závěru nenápadnými zastřenými vokály. A vám najednou dojde, že jste ztraceni, protože už vás dávno znovu obklopila a pohltila… pro mne neoddiskutovatelně nejsilnější skladba desky.
Až někdy v polovině alba mi došlo, že jsem se do jeho sfér pohroužila natolik, že mi ani nevadila absence vokálního projevu. Naopak, otevřel se tím větší prostor pro fantazii a mám tak možnost se při každém dalším poslechu vydávat novým směrem a objevit v něm dříve opomenutá zákoutí tohoto specifického kosmu stvořeného Monkey3. A tato Sféra rozhodně není poslední destinací, kterou s touto společností navštívím…
» ostatní recenze alba Monkey3 - Sphere
» popis a diskografie skupiny Monkey3
Mastodon / Cold Dark Place
Asi bych měla hned v úvodu podotknout, že se nejedná o typické album pro skalní fanoušky této skupiny. Ačkoliv… ti skalní už jej stejně asi znají, tak alespoň pro ty ostatní připojuji své malé zamyšlení nad tímto počinem.
Na EP se nacházejí celkem čtyři skladby, z nichž 3 spatřily světlo světa při nahrávání alba Once More 'Round the Sun a jedna - Toe to Toes - se tak nějak nevešla na album Emperor of Sand.
Skupina se zde prezentuje vpodstatě vším, co už od ní známe - silné kytary, kreativní práce bicmana, nosné melodické linky, střídání různých temp v rámci jedné skladby i zapojení vícehlasých vokálů. Jak ale sám název napovídá, nehledejme zde žádný hřmotný votvírák, který by posluchače nabudil hned v úvodu kytarovou smrští a přívalem bicích. Všechny písně začínají - a vpodstatě i pokračují - zlehka a nenápadně, v klidném rytmu a až v druhé polovině skladeb dochází ke gradaci prostřednictvím zrychleného tempa, nástupem hutnějších kytarových riffů či připojením dalších vokalistů.
Nevesely truchlivy jsou i texty písní, plné symboliky a skrytých významů, jak je patrno už z první North Side Star. Zoufale ponurou atmosféru poněkud odlehčí až úplný závěr se špetkou naděje v kytarovém sóle a zvonivých bicích. Další v pořadí - Blue Walsch svou nekomplikovanou stavbou a lehkou kytarou budí dojem, že zas tak o moc nejde. Ale je to jen první dojem, stále se opakující motiv krouží kolem své osy a pořád se vrací ke stejnému tématu, tak jako v textu, který se zabývá očekáváním změny či příchodu něčeho nového… a čas mezitím utíká… Třetí Toe to Toes, poněkud vybočující z řady, mám nejraději. Je postavena na odlišných rytmech sloky a refrénu a působí na mě skoro jako příběh recitovaný zároveň jakýmsi vypravěčem a pak jeho hlavním hrdinou, který bojuje svůj boj s monstrem - a asi úplně nezáleží na tom, zda s fiktivní bytostí či s osobními vnitřními démony. Její chytlavá melodie se mě drží jako klíště ještě dlouho poté, co dozní poslední akordy. Pokud se vám nepodaří dostatečně se zanořit do melancholického rozpoložení během zmiňovaných tří skladeb, máte ještě hodně velkou šanci to stihnout u té poslední, která dala název i celému EP. Už při jejím prvním poslechu mě napadlo, že bych muži - poustevníkovi na obalu desky místo fajfky vložila do ruky prázdnou lahev. Chápu ale, že by to mohlo působit poněkud nepatřičně či neromanticky a nechci také nijak zlehčovat těžké (zřejmě vztahové) téma, kterým se skladba zabývá…
Celkově mám pocit, jakoby všechny skladby nasály atmosféru z posledního LP Emperor of Sand. Jsou však zároveň komornější a přímější a cosi v nich postrádám. Tím cosi mám na mysli barvitější aranže či delší bravurní instrumentální pasáže, jakými mě namlsala předchozí alba Crack the Skye či zmiňované Emperor of Sand. O to více mne mrzí tato určitá plochost ve spojení s povedeným přebalem alba, k jehož tvorbě byl přizván známý výtvarník Richey Beckett, spolupracující i s rockovými skupinami jako např. Foo Fighters, Metallica či QOTSA.
Prostě si nemůžu pomoct, když se tak kochám pohledem na tu precizní, téměř filigránskou perokresbu a dokonalé vystižení ponuré atmosféry alba, a musím konstatovat, že by si takový vyšperkovaný futrál zasloužil trošku důmyslnější, sofistikovanější hudební obsah… :-)
P.S. Pro ty z vás, kteří by se v této době hodně nudili, mám tip na zkrácení dlouhé chvíle: zkuste si zahrát na “schovávanou” při hledání zvířátek, která na obal Beckett propašoval. Schválně - kolik jich objevíte… Já jich napočítala 10. ;)
P.S.S. A pro zájemce ještě jeden odkaz na krátké video o vzniku přebalu:
>> odkaz
» ostatní recenze alba Mastodon - Cold Dark Place
» popis a diskografie skupiny Mastodon
Villagers of Ioannina City / Age of Aquarius
Obal i název LP může budit dojem čehosi temného, něco na způsob ponurého ambientu, který posluchače vtáhne do chladných, nepřátelských končin hlubokého vesmíru. Ale není tomu tak, nemusíte cestovat černými dírami a objevovat neznámé galaxie. Výskyt různých kosmických těles v textech skladeb i styl hudby sice tak trochu svádí k zaškatulkování k space rocku, ale tahle muzika se drží spíš při Zemi. A to v tom nejlepším slova smyslu. A když si dáte tu práci a prohlédnete si titulní obraz, napadne vás možná, že připomíná spíše staré byzantské ikony než chladnou pseudoesoterickou imaginaci.
Už si ani nevzpomínám, co mě tenkrát zaujalo víc: nezvyklý název skupiny nebo tak trochu tajuplný obal desky. Její název ale někde v podvědomí probouzel spíše pochybnosti typu “Vodnář? To už tady přece bylo…”. Zvědavost byla ale silnější. A dnes jsem ráda, že jsem se nechala vést intuicí a hned při prvním poslechu mohla prožít velmi příjemnou hodinku tak trochu “s hlavou v oblacích”. Pomalu gradující intro mne nenápadně přeneslo do druhé, titulní skladby alba. Ve vlnách mezi stonerem a psychedelií a pak zase k folklóru nebo metalu, ale vtáhlo mě to dokonale. V Age of Aquarius už jsem neměla moc pochybnosti, jakým směrem mě hudba povede, i když chvílemi mne ještě překvapila, třeba v momentě, kdy nastoupil klarinet. Před mým “vnitřním zrakem” se najednou objevila krajina zalitá sluncem a já jakoby z letu ptáka klouzala nad vrcholky hor, kličkovala hlubokými údolími a celou svou bytostí nasávala tu energii panenské přírody. Musím přiznat, že k tomu přispěl i jasný, až průzračný vokál Alexe, čistý a bez zbytečných kudrlinek a eskapád.
Následující Part V postavená na těžkém pravidelném rytmu bicích a teskném zvuku kytar mne stáhla do trochu melancholického rozpoložení. I přes existenciálně laděný text mi ale tyto pocity dlouho nevydržely, protože nastoupila Dance of Night, pro mne nejsilnější skladba desky. Ke slovu se tu opět dostává klarinet a posléze i dudy a ta imaginární snová krajina nabývá konkrétnějších obrysů, z mlhy vystupují kontury rozsochatých olivovníků, jako svíce rovných, tmavých cypřišů a huňatých pinií na sluncem vybělených skalách. Konečně jsem v centru dění, a přestože hudba plyne poklidným tempem, chce se mi tancovat a možná si v těch okamžicích podvědomě vzpomenu i na Řeka Zorbu.
V krátké mezihře Arrival už se dudy rozezní naplno, aby nás posléze přenesly k patrně nejpopulárnějšímu kousku - Father Sun. V této skladbě už před nám “vesničané” neskrývají nic. Těžké riffy se prolínají s dudami, klarinetem a - mně méně známými - tradičními nástroji, až člověku naskakuje husí kůže. V houpavé Millenium Blues si můžeme trochu odpočinout ve společnosti ženských vokálů v pozadí a pak jedeme (nebo letíme?) zase dál ve spirituálně laděné Cosmic Soul. K závěru nás svým rockově šlapajícím tempem dovede méně náročná For the Innocent a než se stihneme vzpamatovat jsme, želbohu, u konce. Instrumentální závěr Sparkle out of Black Hole už nám jen pomůže vrátit se pomalu zpět do reality…
Témata hledání nového, krásnějšího světa a dokonalejšího života, kterými se album zabývá, nejsou nijak nečekaná a originální. I v textech se autoři sami vracejí stále k tomu, že “everthing goes in circles…”, přesto ve mně produkce těchto chlapíků budí dojem upřímnosti a pravdivosti. A líbí se mi, že tito Řekové si jsou dobře vědomi svých kořenů, ze kterých pocházejí, a tradic, které jim pomáhají se spojit s tím bytostně nejdůležitějším. Možná právě toto propůjčuje jejich tvorbě originalitu. Na někoho to může působit trochu pateticky, ale pro mne je patos v podání této řecké party více než stravitelný.
» ostatní recenze alba Villagers of Ioannina City - Age of Aquarius
» popis a diskografie skupiny Villagers of Ioannina City