Scofield, John - Hal Galper : Ivory Forest (1980)

Deska Ivory Forest není zas tak Johnova sólovka. Toto album najdete v katalogu pianisty Hala Garpera, ale Scofieldova kytara tady má nepopiratelné místo. To by důvod, proč jsem si tohle album kdysi koupil a zařadil do JS diskografie. Autorsky má John jen jeden zářez a to hned úvodní skladbu Monk's Mood. /Ona skldba je z pera mistra Monka, ale John ji upravil po svém, tak mu to spoluautorství za mě dám/ Je to kytarová skladba bez žádného doprovodu a musím konstatovat, že mi tyto písně moc nesedí. Mám raději songy, kde se podílí vícero muzikantů, ale jako všude, najdou se i vyjímky. Druhá Yellow Days je něco podobného, jen s tím rozdílem, že tady je zahraná v sólovém podání Galperova piána. 
Album začíná být zajímavé až od třetího traku. Desetiminutová Rapunzel's Luncheonette je v úvodu vedená jazzovou melodickou lihkou, pak přechází do free stupnic, kde Hal představuje své piánové vize. Opět musím vyseknout poklonu tomu, jak hraje. Neskutečný drive skladbě dodávají bicí Adama Nussbauma a basa Wayneyho Dockery zní taky v pohodě. Své sólo představí i John. Konec je podobný začátku skldby. 
Ivory Forest - klavír je výrazně v popředí, kytara se drží zpátky, rytmika opět dobrá práce.
Continuity - náladou je podobná tracku před. Akorát bubeník Adam si odskočil na pivko. Takže - piáno a opět se drží výrazně vepředu, kytara je spíš symbolická a elekrtická basa. 
My Dog Spot - závěr alba je optimistický a hravý. Všichni si to tu užívají a John asi nejvíc. Jako by na tento moment čekal. I Galperovo piáno v sólu mi místy připomíná hudbu z westernů, kde se chlapi v baru perou, jen pianista jim k tomu hraje jako o život.


Ivory forest není hudba Johna Scofielda. autorsky nemá jedinou píseň, ale jeho kytarový otisk je skoro stejný, jako na jeho sólovkách. Je součástí mojí zbírky a já jsem si ho u psaní recenze užil a daleko lépe pochopil. I Tak je to pouze pro fan club JS. **z*****



reagovat