Gilmour, David - The Luck and Strange Concerts (2025)

Jestli mě Gilmourova poslední sólovka i po x pokusech nechala v rozpacích a na pochybách, živé provedení mě sejmulo napoprvé a působit nepřestává. Kde se v záznamu to kouzlo bere? Jistě své dělá Pink Floydovský repertoár: během dvou a čtvrt hodiny vystoupení zazní hlavně pecky z The Dark Side of the Moon a The Division Bell, dojde ale i na Fat Old Sun nebo Sorrow. Je jasné, že u předehry Time mi bude naskakovat husí kůže, a jak jsem si vždycky myslela, že diskografie art rockových legend nemá šanci zlidovět, teď už si nejsem tak jistá, jestli to k tomu táboráku nedotáhne víc kousků než jen Wish You Were Here; na tu během večera dojde taky. 

Živou vodou jsou polité ale i nové skladby, přičemž dramaturgie velkoryse rozkročeného koncertu se soustředí především na nejnovější tvůrčí období - z Luck and Strange postupně zazní všech devět kusů, jinak se ze sólové diskografie dostane pouze na předešlou desku Rattle That Lock. Vznikají přitom krásné momenty, kdy na osudovou A Boat Lies Waiting naváže Floydí Coming Back To Life - z loučení zpátky k životu, koncet vrcholí třemi skladbami z nové desky a teprve jako dodatek zazní závěrečná Comfortably Numb. Skladby nejsou změněné k nepoznání ani natažené o polovinu délky, na druhou stranu se nelpí úzkostlivě na každičkém tónu, a tak je live provedení poznat nejen díky reakcím publika. 

Jeho přítomnost dělá svoje, elektrizovaný dav vyplňuje prostor bezezbytku, takže hudba plachtí a létá především vzůru. Vzestupný spád (pojem si půjčuji z nauky o verši) je poznávacím znakem Gilmourovy kytary, která je zvyklá na velké rozlohy. Hudba najednou dýchá a tančí, písně se rozpomínají na své bluesové kořeny, výjevy na velkém plátně dostaly správnou perspektivu a přitom si nechávají své kouzelné melodie i hlubší poselství, nepředvádí se jenom působivá show. Ta ale rozhodně pomáhá - nástroje i hlasy jsou nejsilnější, když protnou dusnou atmosféru plnou napětí a očekávání. Člověk ví jistě, že ho nezkropila sousedka při zalévání muškátů, ale že ty těžké krůpěje padají přímo z nebe, i když je to stejná voda. 

Jsou to stejné skladby, a přece jiné. Lepší. Pokud jde o rozloučení s kariérou, je velmi důstojné - pevně vyseknuté a ryze současné.

jiří schwarz @ 07.01.2026 01:16:37 | #
Tak předně zdravím všechny rockboarďáky v novém roce, přežil aspoň některý do roku 2026?

Stran recenzované desky: mám to tak, že mě ani jediné sólové řadové album Gilmoura nikdy extrémně nenadchlo, jistě ani neurazilo. Koncerty jsou lepší, jak sama Judith zmiňuje, je na nich totiž i materiál z tvorby Pink Floyd, což je pro mě rozdílová veličina. Tento koncert však považuju za výrazně horší, než moje nejoblíbenější deska, pod kterou je podepsán samotný Gilmour, a sice Live At Pompei z roku 2016 - tu jsem si pořídil i s DVD. Tam je 70letý RG ještě na vrcholu svých schopností, zatímco zde, na prahu 80, již ne - to se týká především pěveckých schopností. Jsou stále hodně dobré, ale slyšitelně horší. Pro mě byl vždy Gilmourův hlas jedním z nejuvěřitelnějších, nejnaléhavějších, nejpřirozenějších, dojímavých, mezi všemi interprety rockové scény. Judith zmiňuje Time. Ten poslouchám každodenně, neboť ho mám v telefonu nastavený jako budíček 🤣. Tady nasamplování vedoucího vokálu (nebo jsou to doprovodní zpěváci?) se mi zdá hodně nevydařené. I aranže na této desce jsou (alespoň místy) o něco horší než v Pompejích - ano, zde jde o menší ansámbl a menší jeviště (myslím, že jsem pár věcí  tohoto koncertu viděl na YouTube). I tak smekám, ve skoro 80 letech... A navíc, to kytarové legato, tak rozpoznatelné mezi všemi, stále nádherné. Celkově: deska pro sběratele, já vystačím s Pompejemi. 

Judith @ 07.01.2026 21:21:52 | #
Repertoár Pink Floyd je skvělý, na živých albech mi ale vlastně vadí vytržení z kontextu, mám zažité studiové desky a beru je jako celek. Po živácích jsem se nikdy nepídila a nemám žádný oblíbený. Na tomto albu mě hodně baví písničky z poslední Gilmourovy sólovky, jako by si konečně sedly do své pravé podoby. Proto hodnotím vysoko. Stejně jako třeba Mark Knopfler na One Deep River (2024) nedělá Gilmour žádné zbytečné pohyby, ale muziku má v sobě a projevuje se volně, je jasně rozpoznatelný a přitom se nesvazuje vlastní škatulkou. Už si hraje jen pro radost a ta radost v tom je, i když vyklidněná.