Harper, Roy - HQ (1975)

Skladatel, textař, kytarista a zpěvák Roy Harper (jak už jsem zmínil při recenzi jeho jiného alba) je pro mě významnou personou britského rocku. Prošel důslednou proměnou z folkového písničkáře do tvaru nekompromisního rockera a posléze částečně i reprezentanta osobité formy world music. Nikdy to v žádném případě nebyl obyčejný, průměrný, nicneříkající a nicnesdělující písničkář, jakých v jeho časech byly tucty jak na evropském kontinentě, tak i za oceánem. Popravdě řečeno jsem překvapen, že nikoho Harper mezi pány progboardisty nevzrušuje a nikdo mu nevěnuje žádný prostor. Přesto si myslím, že britská a potažmo světová hudební scéna by bez jeho přítomnosti byla výrazně ochuzena o jedinečnou interpretaci, zajímavé skladatelské postupy a muzikantské výkony přítomných hráčů a jeho celkový podíl o textovém přínosu nemluvě…
Jeho album HQ – nesoucí na některých vydáních ještě podnázev: When An Old Cricketer Leaves The Crease, je pro mě výrazným rockovým počinem jeho kariéry a osobně ho řadím v jeho slušné albové diskografii mezi nejšpičkovější alba. Hudebníci z Yes, King Crimson, Pink Floyd, Led Zeppelin, Edgar Broughton Band a další renomovaní hráči zde zanechali v plné síle kvalitní otisk své osobnosti a ne náhodou patřilo album v r. 1975 mezi to nejlepší zboží, co se na britském trhu poloviny sedmdesátých let objevilo…

THE GAME (Part 1-5) – dobře vypíchnutý hardrockový riff! Má údernost, sdělnost, přímočarost a dravost. Harperův hlas podmanivě ohýbaný a výrazově přesvědčivý si s ním velmi dobře rozumí. Rytmika šlape jako švýcarský chronometr a obecně máte pocit, že jste šlápli do nějakého utajeného zeppelinovského obrazu. V mezihře dochází k rozvolnění agresivního pojetí a vnímáme zvonění akustických kytar. Ne ovšem nadlouho. Úvodní téma se nám vrací neodbytně zpět, jakoby obsah sděleného textu byl Harperem nejlépe interpretován a deklarován právě v oné dravosti. Další část má spíše meditativní možná spíš kontemplativní charakter. Kytarové zvonění dvanáctistrunného nástroje a klouzavé elektrické kytary má krásnou snivou podvečerní atmosféru s přeznívajícími flažolety a Harperův hlas hladí, konejší, ale i zneklidňuje a drásá zároveň. Má spoustu odstínů a barev a vzdaluje nás od reality. Proměna písničkáře v rockera je zde více než čitelná a nezvykle působí i použití marimby a percussion v rytmických obrazcích. Elasticky pružné a proměnlivé a kreativně podmanivé – žádná nuda, ale britský model hudby se všemi aspekty balad, dobře čitelného rocku, ale i doznívání psychedelických ozvěn. Jak už bývá dobrým zvykem u Harpera, rovněž i vokální stránka je velmi dobře zaranžována a interpretována. Velmi dobré intro se všemi kvalitními atributy rockového žánru, jehož je Harper představitelem.

THE SPIRIT LIVES – další skladba začíná akustickými kytarami. V závěrečném akordickém sledu mají protažený tón. Opět je zde krásně kombinována šestistrunná a dvanáctistrunná kytara s elektrickou slide-kytarou. Důrazné zemité rytmy nám přibližují basovou linku a sdělné průrazné bicí nástroje, nijak nekomplikované a nedramatizované. Přesto jsou velmi dobře vypreparované a drží rytmické napětí. Harperův hlas má různé odstíny – má syrovou dravost, ale i barvu ceremoniáře, který oznamuje zásadní věci. Struktura skladby je čitelná a prolíná se zde blues s hardrockem a baladickými názvuky. Kytarová témata mají jasnou a kvalitně vystavěnou….

GROWN UPS ARE JUST SILLY CHILDREN – zcela nečekaně vplouváme do stylotvorného rock and rollu, který bychom v žádném případě neočekávali. Je vybroušený, syrově přímočarý a sdělný se všemi pravidly daného žánru. Nemyslím, že by se Harper učil na Presleyovi nebo Berrym, ale myslím, že by si vedle nich neuřízl žádnou ostudu. Teď ovšem famózní kytarové sólo vstoupí do tématu vyšívá svoje přediva v rychlém tempu a je k nezastavení. Divoký závěr skladbu nečekaně ukončí…..

REFERENDUM (Legend) – drsný rockový úvod s elektrickými kytarami ustoupí do pozadí a akustické kytary nám představí vyprávěné téma ve kterém Harper perlí a hned nato se mezi zaplní syrovým soundem elektrických kytar, posléze střídaných rozlamovanými a sekanými akordy Harperovy dvanáctistrunné kytary. Jsme na drsné rockové půdě, ale přesto prolínání s akustickými fázemi je velmi účinné a přesvědčivé, stejně jako citlivě sázené bubenické postupy. Spedding nebo Gilmour – oba hrají s velkým citem pro téma.

FORGET ME NOT – krásná balada! Nádherné zvonění akustických kytar, kterými se u Harpera nikdy nešetří. Kdo má rád album Led Zeppelin III, tak tady bude doma. Není to nbějaký zeppelinovský derivát Trojky, ale je zde cítit závan podobného větru. Na rozdíl od Led Zeppelin se zde pracuje s nedostižnými vokálními sbory ve stratosférickém soundu a autorské postupy jsou u Harpera přece jenom pojaty v odlišnějších dimenzích….

HALLUCINATING LIGHT – další skladby začíná pomalu, jakoby váhavě a zvolna se jakoby zdálky přibližuje. Pomalá skladba vypravěčského charakteru, do které byly implantovány lehké bluesové nálady. Akustické kytary, nekomplikované basové tóny a šustění bicích nástrojů se prolíná s klouzavými tóny elektrické kytary. Harper jakoby vstupoval do svého nitra a objevoval svoje druhé Já. Dave Bedford zde jemně kreslí valčíkové tempo skladby hammondkami a velmi příjemně vnímáte lehké kouzelní s tónovými miniaturami. Je to ukolébavka? Je to latentní erotický song, jsou to zhudebnělé pocity? Řekl bych, že ano….

WHEN AN OLD CRICKETER LEAVES THE CREASE – krásné téma na dvanáctistrunnou kytaru. Prolínání mollových, dimových a durových akordů přesně podle Harperova modelu. Melancholický odér se spojuje s nostalgickým vyzněním a máme tu podmanivou skladbu navíc nádherně interpretovanou do posledního tónu. Harperovo písničkářství se na albu nijak nezastírá a právě v tomhle okamžiku si to uvědomujeme až do morku kostí. Bedford krásně zaranžoval do skladby dechovou sekci, které spíš působí jako fanfáry při nějakém ceremoniálu (žádný jazz). Je podzim a na duši padá smutek a já si to uvědomuji nejen v rámci ročního období, ale i při samotném poslechu. Famózní záležitost pro citlivé duše. Opravdoví mistři potřebují k niterným sdělením opravdu překvapivě málo. Svůj podmanivý hlas, jeden nástroj a harmonický opar citlivé instrumentace a máme zde pevný hudební tvar, který je schopen s vámi zavibrovat… Tedy alespoň já to tak cítím – tenkrát, stejně jako dnes.

Dostat se k albu HQ bylo pro mě docela komplikované. Vyšlo totiž v době, kdy jsem byl na vojně a po návratu do civilu jsem byl zaplaven řadou jiných titulů počátku druhé poloviny sedmdesátých let, že jsem na něj neustále myslel, ale alba Zappy, Hammera, U.K., Genesis, Brand X, Gentle Giant, Gryphon, Van Der Graaf Generator… neustále odsouvala Harpera dál a dál, až konečně vytoužené album ke mně dorazilo.
Fascinoval mě už samotný obal, kde na podmračené obloze před bouří po mořské hladině kráčí jako věrozvěst dlouhovlasý vousáč nevelké postavy a když jsem zaregistroval i FELLOW CONSPIRATORS (Harper běžné údaje vždycky uváděl osobitým a odlišným způsobem než bylo jinde zvykem) – tak jsem věděl, že tohle album už u mě zakotví natrvalo. Chris Spedding, Dave Cochran, Bill Bruford, Dave Gilmour, John Paul Jones, Steve Broughton, Dave Bedford, Ray Warleigh a záhadný The Grimethorpe Colliery Band…. Samotný poslech pak jenom potvrdil moji správnou volbu.
I tady zcela jednoznačně dávám albu plný počet hvězdiček!



reagovat