Animals, The - Animalisms (UK) (1966)

Britská skupina Animals patří ke klasickým pilířům britské hudby, zejména první poloviny šedesátých let. Pro utváření britské hudební scény šesté dekády má (domnívám se) stejně záslužný význam jako Shadows, Beatles, Rolling Stones, Yardbirds, The Who, Cream, Jimi Hendrix Experience, Ten Years After, Bluesbreakers, Fleetwood Mac, Colosseum, Traffic, Moody Blues, Brian Auger And The Trinity nebo Procol Harum (Záměrně vynechávám Pink Floyd, Led Zeppelin, Deep Purple, Jethro Tull… jejichž světový význam se rozvinul v sedmdesátých letech).
Animals jsem znal dlouhá léta především ze singlů a z výběrů, jejich britské pojetí rhythm and blues, které se propojovalo s rockem a místy i se soulem se mi velmi líbilo, ale třebaže o jejich řadových albech jsem věděl, v dobách, kdy jsem začal utvářet svoji sbírku jsem jejich řadová alba nevlastnil. Před nedávnem jsem ovšem získal jejich významné albu Animalisms a protože jsem se chtěl rozdělit se svými dojmy a album nikdo dosud pro Progboard neobjevil, tak se této úlohy rád zmocním…

ONE MONKEY DON´T STOP NO SHOW – klasický model pojetí britského uchopení rhythm and blues ve spojení se soulem. Od samotného nástupu cítím, úžasnou hudební soudržnost. A už je tu emocionální shouter a jeden z nejlepších zpěváků tohoto žánru, kterého nosila britská půda – Eric Burdon. Originál pochází od soulového interpreta Joe Texe, ale Burdon se s jeho pojetím vyrovnává více než zdařile. Animals jsou velmi styloví. Rytmické party jsou důrazné a přesto nekomplikované a velmi přesvědčivé, stejné jako ostatní instrumentace.

MAUDIE – baskytara Chase Chandlera šlape jako hodinky a má i správný zvuk, zatímco kytarové výměny Hiltona Valentine sice nerozhazují tóny plnými hrstmi, přesně velmi dobře frázuje, stejně jako suverénní klavírní party Dave Rowberryho, který nahradil Alana Price. Je tady krásně cítit, jak muzikanti vstřebali klasický jazz a dávají ho do služeb rhythm and blues a rocku bez zábran. Jejich pojetí má švih a tah na branku. Samozřejmě je zde originál od ikony blues Johna Lee Hookera. Burdonovi se v interpretaci podaří zachovat ducha skladby a respekt před Hookerem, ale přesto sem vkládá svůj vlastní názor. Práce s dynamikou a výtečné frázování je zcela bezchybné…

OUTCAST – rockově průraznější skladba překvapí použitím kytarového fuzzu, ale Valentine přesto „neodhazuje“ svůj tradiční rozostřený tón kytary, o čemž přesvědčí v mezihře. Burdon se dokáže do skladby položit a myslím, že hudební pojetí dokáže více zpřehlednit a interpretovat s větším zaujetím než takový Mick Jagger, který do své interpretace vkládá více erotický náboj. Burdon je pravý rhythmandbluesový shouter par excellence. Prostě paráda…

SWEET LITTLE SIXTEEN – dalším coverem je světoznámá skladba Chucka Berryho. Rock and roll v r. 1966 ještě nebyl mrtvým ramenem řeky a tak se Animals zmocní téhle hitové záležitosti a rozpoutají s ní stejný oheň, jak v padesátých let její autor, třebaže tento doprovod má výrazně modernější sound. Rowberry a Valentine nás přesvědčí, že nejsou žádní hudební outsideři a výtečně basující Chandler a dusající bubeník Barry Jenkins (z Nashville Teens) jenž nahradil Johna Steela, jedou stylově jako o život. Velmi zdařilá coververze

YOU´RE ON MY MIND – první autorská skladba Animals na albu. Ano, už tu jsou varhany a procítěný interpretační projev Burdona. Bicí stylově tikají a basy spíš tušíte. Rowberry na rozdíl od Price používá místo farfis hammondky a v soundu skladby je to cítit. Burdon si dokáže pohrávat s náladou a atmosférou a tak se vezeme v první třídě mírně zrychleného vlaku a můžeme si vychutnat milostné vyznání. Formální nijak složitá komplikace, ale přesto jedna z nejvýraznější na albu.

CLAPPING – tleskaní otevírá další skladbu. Dost nezvyklé, teď se tleskání násobí a dotváří zajímavý polyrytmický obraz. Místy to tleskání zní jako stepování a řekl bych, že ve studiu se ještě tleskali o špulená ústa. Velmi originální. No řekněte, koho by tohle v dané době napadlo, aby natočil na album? Vtipné a odlehčené… víc se k tomu ani nedá připojit.

GIN HOUSE BLUES – další skladba je opět z cizí dílny. Je to blues a Burdon je opět ve světle reflektorů a pracuje se svým hlasem s citlivostí hodináře. Pohrávat si tak s tématem chce nenaučitelnou míru talentu, ale samozřejmě i cit pro daný styl hudby. Rowberry má prostor pro procítěné klavírní party, které skladbě vedle zpívané interpretace vévodí. Rytmika a kytara hrají dané schéma, ale i sem proniká zesilující dynamické odstínění a gradace skladby je opravdu příkladem jedinečného vyvrcholení. Blues a alkohol – to spolu vždycky šlo dobře dohromady a závěr je prostě v nejlepším stylu.

SQUEEZE HER – TEASE HER – ale zase je třeba zrychlit. Klasický model rhythm and blues je více zrytmizovaný a zpívajícímu Burdonovi odpovídají ve sborech ostatní hudebníci a posouvají hudební pojetí více k soulu. Dokázal bych se zde představit řízné příznavky dechů a doplněné navíc ještě černošskými sboristkami. Rowberry zde používá opět farfisy (!) a vloži sem menší sólíčku trochu ve stylu Georgie Fame ve stylu. Burdon se odvazuje svými emocemi a důrazné rytmické akcenty skladbu ukončují…..

WHAT AM I LIVING FOR – zpomalíme a máme zde něžnější variantu rhythm and blues. Burdonův hlas zní místy šeplavě a jaksi plaše a doprovod se zbaví výbojnosti. Třebaže akcentace dalšího postupu nabývá na důraznosti, stejně jako Burdon, který jako přetopený kotel vybuchuje a opět je ve svém nažhavení. Varhanní party Rowberryho nemají nějaké překvapivé technické finesy, ale přesto do tématu vkládají tu správnou atmosféru a s okakujícím se schématem elektrické kytary Valentina zde máme další výtečný stylové model reprezentující vrchol první poloviny šedesátých let.

I PUT A SPELL ON YOU – Screaming Joe Hawkins napsal skladbu, která se stala v dané oblasti opravdovým superhitem. Znám ji z podání řady kapel a těžko vybrat tu nejzdařilejší podobu. Myslím, že tahle verze je velmi povedená a skladba patří bezesporu mezi nejsilnější okamžiky na albu. Tohle pojetí blue-eyed-soulu je prostě famózní a konkurencí Burdonovi na britských ostrovech v tom živočišném slova smyslu mohl být tehdy snad jenom Chris Farlowe (The Thunderbirds). Kapela dokáže přitlačit na dynamiku a rozpoutat malé zemětřesení, ale především Burdon je zde famózní!

THAT´S ALL I AM TO YOU – soul a rhythm and blues v dalším příkladu. Sborové party se dobře spojují s Burdonovou interpretací a Valentine sem vloží fuzzem zkreslené kytarové sólo, střídané výtečným klavírním podílem Rowberryho a tak tady máme další polínko do tohohle výtečně udržovaného ohně. Napětí od začátku až do konce a strhující podáním a nasazením….

SHE´LL RETURN IT – závěr patří opět autorskému zázemí Animals. Burdon a Rowberry napsali výtečně seřízený hudební kousek v daném stylu a nijak si nezadají s originály předešlých coververzí a máme tady další emocionální podání v hudební i zpívané složce, kdy Burdon tlačí na hlasivky a při poslechu vám rozvibruje bránici. Výtečné zakončení tohoto malého hudebního dobrodružství „zvířecího“ charakteru.


Album Animalisms je příkladem stylově a interpretačně famózního pojetí hudby, která patřila mezi nejdůležitější hudební směry šedesátých let a když budeme vybírat reprezentativní ukázku rhythm and blues ve spojení se soulem a rockem, tak jednoduše nemůžeme tohle album minout. Tenhle kousek lze nabídnout a doporučit k poslechu všem, kteří mají výše zmíněné žánry v oblibě a dokáží procítit jejich interpretaci do nitra své. Jsou preciznější než Rolling Stones, ale odlišní než třeba Bluesbreakers nebo Yardbirds... Myslím, že hovořit o nich jako o rodinném britském stříbru není velkou nadsázkou.
Pět hvězdiček!

P.S. Omlouvám se Vám i Animals), ale bonusy na CD záměrně nepřipojuji, třebaže i zde jsou velmi zajímavé skladby. Recenze by se tak stala totálně nečitelnou díky nadměrnému rozsahu...
Díky za pochopení!






reagovat