Alan Parsons Band - Try Anything Once (1993)

Ať už se v Projektu stalo cokoliv, tímto albem se AP vydal na sólovou dráhu. Na Freudianě mu (bývalý) parťák Woolfson dal prostoru ještě méně než Waters ostatním Pinkům na Zdi, a tak tady se nastřádalo pár dobrých nápadů. Proto je tohle možná Parsonsovo nejvyrovnanější sólové album.
A teď telegraficky k jednotlivým skladbám: The Three Of Me - delší předehra, docela zajímavě členěná píseň. Po stereotypech, do kterých Projekt upadl, příjemná změna. Turn It Up - Chris Thompson krátce před tímhle albem spolupracoval i s Janem Hammerem, jinak dlouhé roky zpívá s Manfredem Mannem. Wine From The Water - se zpěvákem Erikem Stewartem, dlouholetým členem 10cc, je to jediný hlas z té party, který tam vždy bezpečně poznám. Zpívá tu trochu jinak, než s 10cc, řekla bych, že ten jeho unisono zpěv je ve skutečnosti nahraný několikrát a pak smíchaný, proto to zní tak odlišně od toho, jak ho znám z 10cc. Ke konci se k němu přidávají podle bookletu A. Parsons a I. Bairnson, ten vyšší hlas v úplném závěru bych řekla je Stewart sám, ale třeba se pletu. Možná nejzajímavější kousek z celého alba. Breakaway - instrumentálka, docela dobrá, ale AP nahrál lepší. Mr. Time - tak tady měl AP docela šťastnou ruku při výběru zpěvačky, zní to dobře, přestože s ženským sólovým zpěvem se Projektu moc nedařilo, zpěvačky většinou zní neslaně nemastně, tady to naštěstí neplatí. Jigue - trochu mi to připomíná album Gaudí, ten rytmus, španělka a hlavně zvuky připomínající kastaněty (možná to kastaněty jsou, ale v době syntetických zvuků si člověk není nikdy jistý, na bookletu je vyjmenovány nemají). I’m Talkin‘ To You – opět Chris Thompson. Tohle se mi moc líbí, hodně to připomíná starý dobrý projektovský styl. Siren Song - jak jsem u Vína z vody psala, že to je možná nejzajímavější kousek alba, tak to MOŽNÁ je tam proto, že tohle se mi taky moc líbí. Je to ale úplně jiné než WFtW, proto je tak těžké říct (napsat), co je vlastně lepší. Dreamscape - pomalé skladby moc nemusím, zvlášť když jsou dvě za sebou, mám tendenci jednu přeskakovat, ale tohle je taková výjimka a líbí se mi obě, je tam pod povrchem to NĚCO, co tam je jen málokdy. Back Against The Wall - tohle je trochu slabší, ale pořád to je dobré, protože právě v té chvíli, kdy by ta relativně fádní melodie mohla začít nudit, tak se to na chvíli změní. Re-Jigue - připomínka toho pompézního projektovského zvuku. Nakonec, ona tu je prakticky stejná sestava, jaká projektovská alba nahrávala – kromě Woolfsona, pochopitelně – tak proč by to neznělo jako Projekt? Oh Life (There Must Be More) - pompa, patos… ale jen přesně tak nadávkované, aby to nepůsobilo nevěrohodně, či dokonce směšně. Jeden z velmi povedených závěrů.
reagovat