Profil uživatele mct
Recenze:
Godley & Creme / Images
| 2010-10-10 | Tento výběr není špatný, jsou tam docela zajímavě zvolené skladby, přesto si nejsem jistá, jestli si z něj může člověk udělat o kapele obrázek. Osobně výběry nemám moc ráda, vždycky tam něco postrádám a něco bych si naopak odpustila. Pokud bych měla něco od kapely doporučit, byla by to dvě alba: příjemné Goodbye blue sky a experimentální Consequences.
» ostatní recenze alba Godley & Creme - Images
» popis a diskografie skupiny Godley & Creme
Godley & Creme / The History Mix Volume 1
| 2010-10-10 | HM je skutečným lektvarem z kuchyně G&C, či spíš patokem. Jestliže jsem Konsekvence označila jako ten pověstný dort pejska a kočičky, nevím, jak popsat toto veledílo. Zatímco album Consequences mělo aspoň nějakou jednotící myšlenku, tady je to takový beztvarý mišmaš, že po jeho dokončení si ani G&C pořádně nevzpomněli, co tam splácali. Aspoň podle bookletu soudě. Album totiž obsahuje dva velké remixy: Wet Rubber Soup (12,5 min) a Expanding The Business / The "Dare You" Man/Hum Drum Boys In Paris/Mountain (víc než 17minut), které nezasvěceného nejspíš od poslechu jejich hudby spíše odradí, než by ho navnadily.
Asi nejzajímavější je tady 6,5 minutová verze hitu Cry, kde si s touhle příjemnou melodií duo více vyhrálo než s její původní 4 minutovou singlovou verzí (v roce 1985 k ní natočili klip, kde použili prolínání tváří – podobně jako o pár let ve výrazné nákladnější variantě M. Jackson k písni Black or White, řekla bych ale, že G&C tam mají zajímavější typy lidí).
Nejsem si jistá, jestli bych si troufla toto album někomu doporučit. Přestože už znám hudbu G&C dlouhé roky a na jejich styl jsem zvyklá, tak mě tohle nijak neoslovuje. A to ani Expanding The Business / The "Dare You" Man/Hum Drum Boys In Paris/Mountain, která začíná vzpomínkou na mou oblíbenou Business is Business. Kdyby tohle člověk slyšel na koncertu, tak by to asi bral jinak, tam je to taková připomínka všech písní, které z časových důvodů nelze zahrát celé, ale takhle to nevyzní, je to taková samoúčelná exhibice. Pokud si o tom chcete udělat obrázek, doporučuji si to najít na Youtube, s videoúlety dvojice je ta hudba přece jen trochu snesitelnější.
Tady má smysl si poslechnout jen nové skladby Cry, Golden Boy a Light me up. Snack Attack vyšlo na albu Ismism snad v úplně stejné verzi, takže její zařazení zde jsem dost dobře nepochopila. Sice je tu napsáno REMIX, ale rozdíl oproti původní verzi je tak mikroskopický, že bych to musela brát notu po notě, abych se ho dopátrala a na to nemám čas ani energii.
Vidím to na jeden bod – jen pro sběratele. Zcela zbytečný přívažek k albu Birds of Prey.
» ostatní recenze alba Godley & Creme - The History Mix Volume 1
» popis a diskografie skupiny Godley & Creme
Godley & Creme / Goodbye Blue Sky
| 2010-10-10 | Na výběru Image je uvedena skladba Bits of blue sky, nějaký čas jsem pátrala, kde se vzala. Nakonec jsem zjistila, že jde o krátký sestřih skladeb alba GBS. Skladba mi připadala naprosto skvělá a říkala jsem si, že je-li toto nesehnatelné album aspoň z poloviny tak dobré… a ono opravdu dobré je. G&C si pozvali jako hosty dva umělce ovládající pro rockovou hudbu trochu neobvyklé nástroje – foukací harmoniky. A jako sboristy tři členy (bývalé?) skupiny London Beat. Výsledkem je opravdu zajímavé album. Rozepisovat se o jednotlivých skladbách nemá smysl, album je velmi vyrovnané, na rozdíl od všech předchozích nemá hluché místo. Pokud bych měla něco doporučit, tak by to byly tyto dvě skladby: Crime & Punishment a 10,000 Angels.
Je to zřejmě definitivně poslední studiové album, dalo by se považovat za důstojnou tečku v jejich kariéře.
» ostatní recenze alba Godley & Creme - Goodbye Blue Sky
» popis a diskografie skupiny Godley & Creme
Godley & Creme / Birds of Prey
My body the car je skladba s prvky beatboxu, ovšem z doby, kdy v tomto oboru nebyla taková esa jako dnes. „Mé tělo je auto, které jsem řídil / asi třicet šest let … Vzpomeň na čas, kdy cigareta / vypálila díru v mé kůži / Tady nebyl nikdo uvnitř / aby uhasil oheň …“ Cats eyes – rytmická píseň, přestože se v textu zpívá o něčem jiném, vyvolává zdání, že člověk jede autem a sleduje na silnici kočičí oči…
Píseň Samson o dostihovém koni je trochu slabší, tuhle skladbu většinou vynechávám.
Madame Guillotine opět potvrzuje, že síla je v jednoduchosti – velmi jednoduchý doprovod a relativně jednoduchá melodie, neustálé opakování hlavního motivu a výsledkem je neobyčejná atmosféra, kdy si lze snadno představit odsouzence v jeho strohé cele. Podle mě je to vrcholná skladba celého alba.
Wooodwork – „…Teď jsi zpátky z prázdné odstrčené dvojpostele/ A já chci vědět, proč / Ach, říkáš, že to bylo nedorozumění / Nikdy jsi nezamýšlela mě zradit / Říkáš, že mě pořád ještě miluješ / ale tvá ruka je v pokladně / Tak proč bych ti teď měl věřit / teď, když jsem bohatý, objevila ses odnikud / dírou v síti / A všechno, co říkáš je, Ahoj, pamatuješ? …“ Tak tohle je asi skladba č.2. , na 3. místo bych dala Out in cold taky nádhernou, s takovou tajuplnou nostalgickou atmosférou – o tom, jaké to je být na druhé koleji.
Jako bonusy jsou na CD 3 skladby: Welcome to Breakfast Television – parodie na ranní TV vysílání, Samson (dance mix), což je trochu lepší varianta skladby č. 4. Posledním je Golden boy – znám ji už docela dlouho, ale před lety se mi nijak zvlášť nelíbila, s odstupem času zjišťuji, že má něco do sebe. Hlavně ten text je zajímavý.
» ostatní recenze alba Godley & Creme - Birds of Prey
» popis a diskografie skupiny Godley & Creme
Godley & Creme / Ismism / Snack Attack
Na úvod alba je Snack attack o mukách člověka držícího dietu – zřejmě s tím KG má zkušenosti. Under your thumb je melodická skladba se zvláštním textem, který je tak trochu v rozporu s tou relativně optimisticky vyznívající hudbou: „…Tak jsem sebral staré noviny, abych si je přečetl/ a všiml si něčeho skutečně velmi zvláštního/ Tak jsem se podíval trochu blíže/ a zamrazilo mě do morku kostí / “Žena skočila pod řítící se vlak / totožnost neznámá“ / Ale poznal jsem obrázek ženy, která zemřela…“
Joey´s Camel – písnička má jednotvárný rytmus evokující jízdu na velbloudu, text popisuje nepříjemnou (nedobrovolnou?) cestu pouští.
The problem – „Když muž A, který váží 11 kamenů (1kámen =11,2 kg) / odjíždí ze svého domu v 8:30 ráno / ve voze se spotřebou 16,25 mpg (= mil na galon) / při průměrné rychlosti 40 mil/hod / do své kanceláře vzdálené 12 mil / a zastavuje na kávu po cestě na 15 minut …“ - nebojte, vytahovat kalkulačku a dolovat z hlubin mozku školní (ne)vědomosti netřeba, otázka na konci s těmito údaji nijak nesouvisí…
Ready for Ralf – vznik této skladby si představuji tak, že pánové vymýšleli závěr pro předchozí píseň The problem. A když se jim to nakonec podařilo, tak ten motiv okamžitě ve studiu rozvinuli a „zazpívali“ na něj slova, která je napadla jako první. A nakonec tohle dílo okamžiku už nijak nepředělávali. To, jak se zpěvák v jednom momentu zakucká, mě o tom utvrzuje. Vynikající kousek!!!, je vidět, že kouzlo skladby nemusí spočívat jen v úžasné a komplikované melodii a že postačí text, který zvládne přeložit každý po pár lekcích angličtiny, přesto to má skvělou atmosféru.
O zbytku jen telegraficky:
Wedding bells – další hitovka, tentokrát s víceméně očekávatelným textem, ale v českých rádiích neuslyšíme. Lonnie – popisuje alternativní průběh události v Dallasu 1963.
Sale of century – „…Když by dražili mé srdce/ v Dražbě století / prosím zkus zajistit / abys tam byla / protože položka č. 59 / je to mé staré srdce…“ co dodat víc, text napovídá, o čem to je.
The party – dialogy o ničem, pseudointelektuální řeči, zkrátka atmosféra večírku, který tak nějak vede odnikud nikam, a končí přáním „…Doufám, že celý svět přijde na oslavu mých narozenin“.
Na CD verzi uvedeny tři bonusy – zpívaná Power behind the throne, instrumentální verze téhož se jmenuje Submarine. A trochu nepochopitelně sem zařadili i Strange apparatus, která je na albu Freeze Frame uvedena pod názvem jako An Englisman in New York.
» ostatní recenze alba Godley & Creme - Ismism / Snack Attack
» popis a diskografie skupiny Godley & Creme
Godley & Creme / Freeze Frame
Album pokračuje ve stylu předchozího L, mělo tak trochu smůlu na název. Ve stejném roce vyšlo zcela stejně pojmenované album skupiny J.Geils Band s jejich asi největším hitem Centerfold. Stejný název nebyl nejlepší vklad a navíc na albu není žádná skladba, která by měla šanci prorazit do rádií, o žebříčcích nemluvě.
Na začátku je svižná skladba An Englisman in New York. Na některých výběrech je uvedena pod názvem Strange apparatus. A následují dvě velmi zvláštní písně. První Random Brainwave je ta „normálnější“ z nich. I pity inanimate objects (Lituji neživé objekty) je už opravdový úlet. I když nebudete sledovat tracklist, její začátek nepřeslechnete a jakmile se objeví zpěv, začnete zkoumat, co se vám to děje s mechanikou... I text je velmi zvláštní: „…Je strom jako houpací kůň / naplněn ve své ctižádosti? / a jsou piliny žárlivé? /Dělám si s tím starosti / ....Je zlato ve Fort Knoxu šťastné zlato?/ Zajímám se o ty věci …“
Skladba Freeze Frame je asi „nejhitovější“ z celého alba. Clues je taková tajemnější, a pak přijde další velmi zvláštní kousek – Brazilia – opět jde o jakousi koláž z dílny G&C, na míle vzdálené někdejšímu Barossovu hitu. A na závěr Get well soon (hudebně mi chvílemi silně připomíná hudbu k večerníčkům o Tipu a Ťapovi), kterou nahráli G&C s malou pomocí přítele McCartneyho.
» ostatní recenze alba Godley & Creme - Freeze Frame
» popis a diskografie skupiny Godley & Creme
Godley & Creme / L
| 2010-10-10 | Část alba L znám od G&C nejdéle, a tak jsem v jeho hodnocení poněkud neobjektivní. Pravda je, že když jsem si kdysi skladby This Sporting Life a Hit Factory/Business is Business nahrála, tak mi připadaly naprosto příšerné, ale časem jsem si na tu zvláštní hudbu zvykla a i dnes si ji poslechnu moc ráda. Album L není tak dlouhé jako Consequences, je tedy mnohem snazší ho naposlouchat. Ale pokud bych tady něco mohla postrádat, tak by to byla instrumentálka Foreign Accents, to je opravdu hudba pro otrlé…, tu jako jedinou zásadně přeskakuji. Zvláštní zvuk tohohle alba je způsoben nejen hodně neobvyklými melodiemi, ale i podivným nástrojem zvaným gizmo, nevím, k čemu jeho zvuk přirovnat, nejlepší je poslechnout si to, ten nástroj určitě nepřeslechnete.
Kromě tří zmíněných skladeb se mi docela líbí i Art School Canteen a Punchbag. Ale nejraději mám ty tři, co znám nejdéle.
This Sporting Life: „…Jsi jeden z těch lidí / Nebo se jen bojíš?/ Jsi jeden z těch podrážděných žadatelů / Byl jsi přizpůsoben /Zábavnému životu? / Žiješ na hraně / Zábavný život se stále mění / … Ale my rozumíme/ Co proděláváš/ Když cestuješ po dálnici života/ S úsměvem naruby/ A teď myslíš, že jsi našel/ Konečné řešení všech tvých problémů …“
V dvojskladbě Hit Factory/Business is Business jsou zvuky jak z opravdové továrny, objevují se zde útržky více či méně známých melodií, úplně si umím představit, jak tam z nich „montují“ písně nové. Myslím, že touto představou „montáží“ hitů předběhli svou dobu, dneska denně slyšíme hromadu všelijakých prefabrikovaných skladeb, které snad ani nelze nazvat písněmi. Útržky, které slyšíme tady, jsou možná zajímavější, než ty „preparáty“, ze kterých se dnes hity vytvářejí.
» ostatní recenze alba Godley & Creme - L
» popis a diskografie skupiny Godley & Creme
Godley & Creme / Consequences
Přestože skupina 10cc dosáhla v polovině 70.let velkých úspěchů, dvojice Kevin Godley a Lol Creme se rozhodli ji opustit. Údajně je nebavilo koncertovat, tak se zavřeli do své studiové kuchyně a pustili se do experimentování.
Krmě, kterou nám G&C navařili, je na samé hranici poživatelnosti. Ne, že by se nedala konzumovat, ale je zapotřebí postupně si zvyknout na tu hromadu neznámých chutí, které nám tady dvojice předkládá (milovníci oliv vědí, co mám na mysli).
Původní 3 LP (dnes 2 CD) připomínají poněkud onen pověstný dort pejska a kočičky. Zřejmě proto krátce po vydání tohoto projektu byly vydány výběry Music from Consequences a Excerpts from Consequences, kam byly vypreparovány ty poněkud stravitelnější kousky.
Když se k albu Consequences člověk dostane poprvé a nechce dopadnout jako pes ze zmíněné pohádky, je zapotřebí toto menu konzumovat po částech. Jedině tak lze odhalit ty lahůdky, které rozhodně stojí za to poznat. Nejdřív je třeba odhrnout z pomyslného talíře zcela nepoživatelné Dialogy a pak opatrně po soustech zpracovávat ten zbytek. Je to opravdu experimentální všehochuť – spousta všelijakých zvuků i pazvuků, více či méně libých melodií i jejich útržků a je tam i pár docela příjemných částí. Ale chce to dlouhý čas, aby to člověk přežvýkal a strávil to. Teprve pak vás album odmění.
Nejvíc prostoru na albu dostaly instrumentální plochy, jsou to takové hudební obrazy – např. Mořská scenérie, Vítr, Ohňostroje, Úprk, Pohřební výjev, Spící Země, Povodeň. Zpívaných písní není mnoho, Honolulu Lulu, připomínající havajské písně (ovšem s nepříliš veselým textem), 5 o´clock in the morning, píseň o ranním vstávání, nostalgická Námořník a A lost weekend, úžasný duet Kevina Godleyho a Sarah Vaughan, to mi úplně bere dech vždycky, když to slyším. O tom, co se o Zapomenutém víkendu odehrálo, dvojice diskrétně pomlčí, v textech jsou jen náznaky. „…Jen čas řekne/ Kdy je kniha konečně napsána/ Jen naše štěstí, poslední stránka bude chybět/ Ach, cokoliv se stalo v tom zapomenutím víkendu…“
Samozřejmě k poslouchání je toho na albu víc, ale u toho ostatního to trvá déle, než se to dostane člověku do ucha. Není to hudba pro začátečníky. Pokud jste nikdy hudbu této dvojice neslyšeli, tak tímto albem rozhodně nezačínejte.
Album je sice zajímavé, ale jako celek nevyrovnané, Dialogy opravdu působí rušivě a proto dám album jen 3*, i když hudební složka by byla na 4.
» ostatní recenze alba Godley & Creme - Consequences
» popis a diskografie skupiny Godley & Creme
10cc / Mirror Mirror
| 2006-10-10 | Ach jo. Někteří umělci připravují svým fanouškům těžké zkoušky…
Na úvod si poslechneme „novou“ verzi hitu I'm Not In Love (Rework of Art Mix). Je tak NOVÁ, že pokud neznáte tu původní opravdu důvěrně, ani je od sebe neodlišíte. Proč ji vlastně Stewart nahrál, není mi docela jasné. Když už INIL jinak, tak dám přednost té závěrečné, označené jako I'm Not In Love (Acoustic Session '95). Ta je aspoň něčím zajímavá, ukazuje se tady, že i ve značně „oholené“ verzi má ta píseň úžasný náboj.
O tomto albu lze napsat zhruba to, co o předchozím ...meanwhile: pokud hledáte dobrou zvukovou kulisu, tak tohle album vám bude vyhovovat, ale pokud chcete vědět, v čem byla hudba skupiny 10cc opravdu zajímavá a v čem spočívala její síla, tak tady se to nedozvíte.
Album existuje v několika variantách (s různým počtem a pořadím skladeb) a zřejmě i obaly nejsou stejné. Můj obal je tak stručný, že neuvádí ani hudebníky, kteří se na jeho vzniku podíleli - a že je jejich seznam pěkně dlouhý.
» ostatní recenze alba 10cc - Mirror Mirror
» popis a diskografie skupiny 10cc
10cc / ...meanwhile
Jak k tomuhle došlo?!
Zatímco alba 10cc ze 70. let považuji za skvělá, tak tohle se mi tak nejeví. Netuším, co dělali pánové v 80. letech, i když se to tak trochu dá předpokládat, z hlediska hudební historie to byly dost hubené časy.
Přestože na tomto albu se opět sešla stará „čtyřka“, tak rozhodně nelze mluvit o nějakém comebacku, a úspěšném už vůbec ne. Nějak tam nefunguje ta vzájemná inspirace. Hned mě napadá celá řada otázek: Nechtělo se dvojici Godley & Creme na tom albu podílet? Nebo se tam Stewartovi a Gouldmanovi naopak vnutili (a ti je tam nechtěli)? Byli pánové unavení, že tady jejich hudba působí tak krotce? Kam se poděla jejich pověstná ironie a nadsázka? Atd.
Ne, že by se album nedalo poslouchat, tak zlé to není. Ale je to spíš taková oddechová hudba, je to taková trochu lepší zvuková kulisa, která vás nijak nebude dráždit. Ale po třetí skladbě se i po několikátém poslechu ztratíte, protože ty skladby jsou si něčím velice podobné. Prostě tady chybí Something Special, abych to vyjádřila stylově. Trochu snad vybočuje The Stars Didn't Show, je to ale trochu zvukový klam, protože to je jediná skladba, kdy E. Stewart přenechal místo u mikrofonu Kevinu Godleymu.
2 body - a to jen z protekce, mám pro ně slabost...
» ostatní recenze alba 10cc - ...meanwhile
» popis a diskografie skupiny 10cc
10cc / Bloody Tourists
Dreadlock Holiday v reggae rytmu patří k nejznámějším skladbám 10cc. Lyrická For You and I naopak příliš známá není, ale má nádherný doprovod, tak rozhodně za poslech stojí, hned po ní následuje rychlejší Take this chains. Tyto první 3 skladby znám už dlouhé roky a moc se mi dodnes líbí. Shock on the Tube (Don´t Want Love) o poněkud zvláštní cestě domů je velice povedený kousek. Bluesová The Anonymous Alcoholic nepropaguje stejnojmenný spolek, jak by se mohlo podle názvu znát, v Reds in my Bed se zpívá o nepříliš spokojeném agentovi, v tak trochu romantická Lifeline o příteli na telefonu vzdáleném „deset tisíc mil“ a pomalá píseň Tokio je věnovaná zemi, kde 10cc slavili zřejmě největší úspěchy, na můj vkus je kapku rozvleklejší. V Old Mister Time mě dostali. Když jsem si ji pustila asi potřetí, tak jsem znejistěla, jaké že to CD zrovna poslouchám. Není to náhodou Alan Parsons? Ale je to tím, že jde o podobný hudební styl a taky to souvisí s pozdější Stewartovou spoluprací s AP. Calypso From Rochdale to Ocho Rios je zdánlivě pohodička, ve skutečnosti je o hektickém životě na cestách „…Spím ve slunečních paprscích / Bdím ve snu o půlnoci / Spěchám, abych čekal na jumbo / Ach, kde jsem teď? / Trávíš půlku života na cestě … Sbal košili a nějaké vyprané pyžamo / To je všechno, co potřebuješ...“
Album BT mělo podobně jako předchozí Deceptive Bends značný komerční úspěch, přesto mám mnohem raději alba, kterou natočila původní čtyřka.
» ostatní recenze alba 10cc - Bloody Tourists
» popis a diskografie skupiny 10cc
10cc / Deceptive Bends
Album nahráli už jen Stewart s Gouldmanem (s hosty). Hudba je trochu melodičtější, ale taky jednodušší, než jak ji hráli v původní čtveřici. Přesto jsou tady moc pěkné kousky – úvodní Good Morning Judge – tu znám už dlouho, i po letech ji považuji za skvělou, Honeymoon with 'B' Troop - i když ulítlejší půlku 10cc tvořili KG&LC, a ES&GG mají tendenci vytvářet spíše jednodušší a melodičtější skladby, tohle je taková výjimka, je to skoro jako z pera té první dvojice. Zajímavá je i You've Got a Cold a především Feel The Benefit, což je asi nejdelší skladba 10cc, po hudební stránce možná maličko lepší než Une Nuit A Paris (textově nikoliv).
Na remastery jsou i tři bonusy, z nichž nejzajímavější je I´m So Back, I´m Laid Out. Skladba Don´t Squeeze Me Like Toothpaste mi značně připomíná hit Take to the limit skupiny The Eagles, rok vzniku uveden není, je možné, že jde o podobnost čistě náhodnou.
» ostatní recenze alba 10cc - Deceptive Bends
» popis a diskografie skupiny 10cc
10cc / How Dare You
Na remastery těch nejdůležitějších alb 10cc jsme si tak trochu počkali (dodnes nejsou všechna řadová alba 10cc na trhu). Když se mi je podařilo sehnat, tak na mě album How Dare You zapůsobilo nejvlažněji. Po čase jsem ale objevila jeho skryté kvality a dnes ho považuji za jejich nejlepší (z těch, co znám). Hned úvodní stejnojmenná instrumentálka má úžasný náboj a po ní ty úžasné Lazy Days - Lenivé dny… A dál - I Wanna Rule the World: „Chci být bossem/ Chci být velkým bossem/ Chci poroučet světu kolem/ Chci být největším bossem/ Který stále poroučí světu kolem…“ A další - Iceberg, Head Room, či Don´t Hang Up, tak ty patří k mým nejoblíbenějším. Ale ani zbytek není vůbec špatný. Hromada skvělé muziky. Podle mého nejvyrovnanější album 10cc.
» ostatní recenze alba 10cc - How Dare You
» popis a diskografie skupiny 10cc
10cc / The Original Soundtrack
Hned zkraje se ocitneme na Jednu noc v Paříži (Une Nuit A Paris). 10cc v plné síle. Tahle skladba se mi zalíbila hned napoprvé ještě na výběru, který vyšel na CD dřív než řadovky. Když uslyšíte poprvé I'm Not In Love, nejspíš si pomyslíte, jaký je to slaďák. No, ani není. V textu se mimo jiné dozvíme: „...Nechávám si tvůj obrázek na zdi/ Schovává ošklivou skvrnu, která tam je/ Tak se mě neptej, jestli ti ho vrátím/ Vím, že víš, že to pro mě mnoho neznamená...“ Je to ale jen trochu póza zhrzeného milence, který se snaží sám sebe přesvědčit: „…Nejsem zamilovaný, ne, ne, to protože…“ – ale proč ne, to se od něj nedozvíme. Blackmail je o pomstě, která se poněkud vymkla. Ve skladbě The Second Sitting For The Last Supper je kratičká citace kytar z 8days a week od Beatles, ke konci si pánové střihli boogie-woogie.
U 10cc není vždy všechno takové, jak to vypadá na první pohled, a tak album není žádným soundtrackem, jak by se podle názvu mohlo zdát. K filmu by se docela hodila závěrečná The Film Of My Love, řekla bych přímo k italskému romantickému filmu. Je to něco jako O, sole mio, ale v poněkud drsnější verzi. To se nedá vysvětlit, to musíte slyšet.
U CD verze jsou ještě dva bonusy, nijak zvlášť tam nevadí. 10cc nedělali taková ta klasická komponovaná alba, oni měli vždy hromadu nápadů, takže jejich alba jsou spíš takovými kolážemi. V tom byli mistři.
Remastery alb skupiny z let 1974-78 byly vydány v roce 1997, a tvůrce jejich obalů se moc nenamáhal, nejsou u nich žádné textové přílohy, chybí obsazení, většinou i stopáže, a u tohoto alba dokonce nejsou uvedeni ani autoři jednotlivých skladeb!
» ostatní recenze alba 10cc - The Original Soundtrack
» popis a diskografie skupiny 10cc
10cc / Sheet Music
Od prvních tónů je tu oproti debutu zřetelný posun ve zvuku a celkovém vyznění všech skladeb. The Wall Street Shuffle je dost přímočará a klidně by ji mohli hrát i v rádiu, zatímco další, The Worst Band In The World, dost těžko. Ale pro mě je ta druhá právě tím, co u 10cc mám ráda – nezvyklá melodie, proměnlivý rytmus a skvěle zvládnuté vícehlasy. Hotel začíná motivem, který by mohli použít i ve filmu Osvícení… Ale nakonec je z toho spíš taneční skladba (ovšem ten kanibalský text by zase spíš směřoval k tomu Kingovi). Žebříčková Silly Love je tak trochu pokusem (marným) pozvednout hudbu vysílanou v rádiu. Skladbu jsem slyšela i v živé verzi z r. 1995 a i z odstupem let ji skupina (i když v poněkud jiném personálním obsazení) dokázala předvést naprosto neuvěřitelně. Přestože byla píseň ve své době tak úspěšná, nejde o žádný laciný popěvek s prvoplánovou melodií. V tom byla vždycky síla 10cc – jejich hity měly docela složitou strukturu, i když se tvářily jednoduše. A Somewhere in Hollywood – první delší skladba. „...Světla, akce, zvuk, jedem!...“ o poněkud netradiční filmové hvězdě. Těsně před závěrem najdeme i bláznivinku The Sacro-Iliac, kde nám čtveřice představuje nový tanec. Zřejmě je k tomu inspirovala ta záplava diskotanců, které se v té době vyrojily. Tak tady 10cc přispěli do jejich řady svojí variantou, tancem sakroiliakálním, neboli křížovo-kyčelním. Hm, tenhle jejich „tanec“ bych moc chtěla vidět … Ale i jako samotná píseň je to úžasné, je z toho cítit, jak se při nahrávání bavili. To se nedá popisovat, to se musí slyšet.
Obal tohoto alba vytvořila ve své době velmi známá firma Hipgnosis, 10cc si u ní nechali dělat obaly až do roku 1980.
» ostatní recenze alba 10cc - Sheet Music
» popis a diskografie skupiny 10cc
10cc / 10cc
Debutové albu je vyloženě písničkové, ale i tak se už tady projevuje velká invence čtveřice. Máme tady nejen čtyři hudebníky, ale i čtyři zpěváky, kteří navíc všelijak se svými hlasy kouzlí, a tak je dost obtížné zjistit, který z nich co zpívá.
Po klasicky hitové Rubber Bullets následuje naprosto skvělá parodie písní 50.let Donna. Pokud ale neznáte hudbu té doby, tak ji možná nedoceníte. Trochu nešťastně je hned po Donně zařazena skladba Johnny Don´t Do It. Je to taky parodie, je ještě rozvláčnější a sladkobolnější než originály, ale měla být na jiném místě alba. Takhle nevyzní, jak by mohla. Podle všeho původně na LP bylo jiné řazení písní, tohle se teda autorovi digitální verze nepovedlo.
To skladba Sand in my face, to je jiná – to je přesně ten styl, ve kterém jsou 10cc dobří – výrazná, lehce nezvyklá melodie, sžíravý text. Dynamic tension podobně jako Speed Kills mají zdánlivě jednodušší melodii a ještě nezvyklejší vícehlasy. Děkan a já – to je taková pohodovka. Mně osobně trochu minula, i když ji mají fanové 10cc rádi. Ona je tam spíš zajímavá pointa v textu, ale hudebně je to skladba spíš průměrná, i když už se tady projevuje dost nezaměnitelný rukopis dvojice Godley & Creme. Jako protiváha je tu pak Headline Hustler druhé dvojice Gouldman & Stewart. Ships don´t disappear (do they?) je první opravdu výraznou píseň E. Stewarta, který přece jen byl asi nejlepším zpěvákem z čtveřice. Hospital Song z pera dvojice Godley&Creme nám už tady naznačuje, co pro nás ti dva uchystají v budoucnosti. A Headline Hustler je dobrou tečkou.
Album se poslouchá dobře, ale 10cc tady teprve hledali vlastní cestu.
Remaster byl vydán v roce 1990 a stručnější booklet se jen tak nevidí. Není tu ani stopáž skladeb, ani na jaké nástroje jednotliví členové hrají.
» ostatní recenze alba 10cc - 10cc
» popis a diskografie skupiny 10cc
Alan Parsons Band / A Valid Path
Zatím poslední sólové Parsonsovo album sice nedosahuje projektovských vrcholů, ze staré party taky už zbyl pouze D.Pack, přibyli rodinní příslušníci, mnohem méně se tu zpívá, na místo A. Powella řídícího symfoniky přibyla technika a programátoři… Přesto je to ale řemeslně poctivá hudba a na rozdíl od OA a TM je album vyrovnané a nemá hluchá místa. Začíná skoro devítiminutovou instrumentálkou Return to Tunguska s D. Gilmourem jako hostem. Mammagamma 04 je jakási koláž (nebo cover verze?) stejnojmenné skladby z alba Eye in the sky, ale poslouchá se mi to lépe, než to, co dělají se starými peckami DJové. Hlavní rozdíl je v tom, že Parsonsova hudba má víc vrstev, než se na první poslech zdá, což právě DJové nedělají (neumějí? nechtějí? nemají v sobě tolik hravosti jako tihle dinosauři?), jejich hudba je na můj vkus příliš placatá, tohle ne, proto to jsem schopná poslouchat, i když originál je originál i v tomto případě. Není zkrátka nad starou dobrou verzi z roku 1982… We Play the Game - k tomuhle jen krátká poznámka: Parsonsův zpěv tady mi sice nijak zásadně nevadí, ale myslím, že příště by opět měl zpěv přenechat lidem s výraznějším a zajímavějším hlasem, tak jak to dělal vždy před tím. Ale beru to, je to taková nostalgická písnička, tak budiž.
Tijuaniac je trochu tajuplná instrumentálka, klidně by se hodila jako kulisa pro nějaký dokument o přírodě (jeskyně, rokliny...). Totéž lze říci i o L'Arc en Ciel jejíž hudba se klene jako Nebeský oblouk. A Recurring Dream Within a Dream je další předělávka – tentokrát jde o skladby The Raven + Dream Within a Dream z alba Tales of mystery…. Je tam víc elektroniky (to by mi nevadilo) a není tu ten symfonický orchestr, který byl u těch původních verzí (to mně chybí docela dost, připadá mi pak tak nějak „nahé“). Chomolungma mi ale na finále nepřipadá nejšťastnější – zejména ten úplný závěr - co by dělal ten pes na (nebo u) nejvyšší hoře (hory) světa? No, to je teda ptákovina! To má člověk pocit, že to tam zbylo z nějaké dřívější nahrávky, nebo nevypnuli záznamové zařízení než někdo otevřel zvukotěsné dveře studia a pak to při stříhání zapomněli odpreparovat. Nevím jak komu, ale mě to tam připadá strašně rušivé, na jejich místě bych to tam nenechala (nedala).
Malá poznámka na závěr: předehru skladby We Play the Game má Nokia mezi vyzváněcími melodiemi označenou jako „Futuristico“.
» ostatní recenze alba Alan Parsons Band - A Valid Path
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Band
Alan Parsons Band / The Time Machine
The Time Machine (Part 1) - vzhledem k době vzniku alba jsem nic překvapivého neočekávala, spíš jsem se obávala, že to bude nuda, ale naštěstí není. Úvodní instrumentálka se mi líbí, vlastně všechny její tři verze. Tahle první místy připomíná hudbu z Akt X, v té druhé je výraznější orchestr (nenápadná připomínka 1. projektovského alba), a ta „třetí“, i když pojmenovaná jinak, to je takový „dance mix“. Na některých albech se tyto skladby jmenují „H.G. Force“(1,2), myslím, že tam pak ale není ten závěrečný remix.
Na albu se objevili noví zpěváci – např. Ton Hadley, který kdysi dávno zpíval se Spandau Ballet, Out Of The Blue v jeho podání patří k těm nejlepším písním. V No Future In The Past zpívá N. Lockwood, který se objevil na albu OA, tuhle píseň mám z alba asi nejraději. „…je to ten stejný starý příběh / vrací se znovu / co skončilo, skončilo / víš, že nemůžeš zadržet déšť // není budoucnost pro minulost / tak jdi na to pomalu - ničeho nedosáhneš rychle / mohl bys teď zachránit situaci / raději bys měl utíkat jak ďas, dokud ještě víš, jak…“ Moc povedená je i instrumentálka Rubber Universe s Bairnsonovou mandolínou.
A teď ta slabší místa: The Call Of The Wild - skupina Clannad mě kapku minula. Maire Brennan zpívá skoro stejně (nudně) jako její sestra Enya. Na tuhle hudbu musím mít náladu. Normálně to neposlouchám a přeskakuju na další skladbu. Press Rewind - tady mě vyzývají, abych se vrátila zpět, tak s tím souhlasím. Předchozí skladba (No Future In The Past) je opravdu výraznější a zajímavější, než tahle, tak to občas i udělám… A pak The Very Last Time - ach jo. Nudná klavíristka Beverley. Už její hit Promise me jsem nesnášela, a to byl o moc zajímavější než tohle (jak jsem se už zmínila, projekt neměl s písněmi pro zpěvačky moc šťastnou ruku a tohle to jen potvrzuje). Přiznám se, že pokud nejsem někde daleko od ovladače, tak tuhle ukolébavku přeskakuju. Tohle se mělo jmenovat Press Forvard, aby to bylo stylové…
Ještě že jsou ty instrumentálky The Time Machine (Part II) a Dr. Evil Edit tak výrazné. Je to budíček pro ty, které skladby 9-11 uspaly. Hlavně ten závěrečný remix, ten vás zajisté probere.
» ostatní recenze alba Alan Parsons Band - The Time Machine
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Band
Alan Parsons Band / On Air
Toto album mi připadá o něco slabší než předchozí Try anything once. Na rozdíl od něj je monotematické, věnované všemu, co se kdy pohybovalo Ve vzduchu. Zajímavější kousky jsou tady: Cloudbreak, což je opravdu vyvedená instrumentálka, možná nejlepší v sólové Parsonsově tvorbě, I Can’t Look Down, která mi refrénu silně připomíná Police, když spolu začínali (dnes už Sting tak výraznou hudbu bohužel nedělá) a Fall Free - v refrénu si ten Volný pád skoro umím představit…
Dobře se poslouchají obě verze Blue Blue Sky a So Far Away, kde ale kromě asi dvouvteřinového fórku, kdy to připomene refrén Rocket Man od Eltona Johna (ta slova tam v tu chvíli i zazní), tam není nic zázračného. No, upřímně řečeno, kdybych si měla vybrat, jestli tuhle skladbu, nebo RM, tak volím bez vší ironie Eltona, v té době jeho písně nebyly tak komerční jako dneska a konkrétně RM se mi vždycky moc líbil.
Naopak nijak mě nenadchla instrumentálka Apollo - ruší mě tady dvě věci:
1. je to hodně podobné mé oblíbené skladbě Mammagamma,
2. takový ten motiv, co nápadně připomíná Jingle bells mě úplně svádí zazpívat si tam: „Sláva už je sníh, jedem na saních…“, přestože to není úplně stejná melodie. Nějak mi to zkrátka nesedlo.
K CD je přiložen druhý disk s nepříliš kvalitním videem, navíc ve velmi podivném formátu. Samotný obsah videa není špatný, ale jde to docela ztuha a funguje jen v miniaturním okénku, jinak se obraz rozpadá. Je vidět, jak rychle se věci mění, dnes by to byl mnohem větší zážitek, na stejném disku by bylo video delší a hlavně po technické stránce kvalitnější.
» ostatní recenze alba Alan Parsons Band - On Air
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Band
Alan Parsons Band / Try Anything Once
Ať už se v Projektu stalo cokoliv, tímto albem se AP vydal na sólovou dráhu. Na Freudianě mu (bývalý) parťák Woolfson dal prostoru ještě méně než Waters ostatním Pinkům na Zdi, a tak tady se nastřádalo pár dobrých nápadů. Proto je tohle možná Parsonsovo nejvyrovnanější sólové album.
A teď telegraficky k jednotlivým skladbám: The Three Of Me - delší předehra, docela zajímavě členěná píseň. Po stereotypech, do kterých Projekt upadl, příjemná změna. Turn It Up - Chris Thompson krátce před tímhle albem spolupracoval i s Janem Hammerem, jinak dlouhé roky zpívá s Manfredem Mannem. Wine From The Water - se zpěvákem Erikem Stewartem, dlouholetým členem 10cc, je to jediný hlas z té party, který tam vždy bezpečně poznám. Zpívá tu trochu jinak, než s 10cc, řekla bych, že ten jeho unisono zpěv je ve skutečnosti nahraný několikrát a pak smíchaný, proto to zní tak odlišně od toho, jak ho znám z 10cc. Ke konci se k němu přidávají podle bookletu A. Parsons a I. Bairnson, ten vyšší hlas v úplném závěru bych řekla je Stewart sám, ale třeba se pletu. Možná nejzajímavější kousek z celého alba. Breakaway - instrumentálka, docela dobrá, ale AP nahrál lepší. Mr. Time - tak tady měl AP docela šťastnou ruku při výběru zpěvačky, zní to dobře, přestože s ženským sólovým zpěvem se Projektu moc nedařilo, zpěvačky většinou zní neslaně nemastně, tady to naštěstí neplatí. Jigue - trochu mi to připomíná album Gaudí, ten rytmus, španělka a hlavně zvuky připomínající kastaněty (možná to kastaněty jsou, ale v době syntetických zvuků si člověk není nikdy jistý, na bookletu je vyjmenovány nemají). I’m Talkin‘ To You – opět Chris Thompson. Tohle se mi moc líbí, hodně to připomíná starý dobrý projektovský styl. Siren Song - jak jsem u Vína z vody psala, že to je možná nejzajímavější kousek alba, tak to MOŽNÁ je tam proto, že tohle se mi taky moc líbí. Je to ale úplně jiné než WFtW, proto je tak těžké říct (napsat), co je vlastně lepší. Dreamscape - pomalé skladby moc nemusím, zvlášť když jsou dvě za sebou, mám tendenci jednu přeskakovat, ale tohle je taková výjimka a líbí se mi obě, je tam pod povrchem to NĚCO, co tam je jen málokdy. Back Against The Wall - tohle je trochu slabší, ale pořád to je dobré, protože právě v té chvíli, kdy by ta relativně fádní melodie mohla začít nudit, tak se to na chvíli změní. Re-Jigue - připomínka toho pompézního projektovského zvuku. Nakonec, ona tu je prakticky stejná sestava, jaká projektovská alba nahrávala – kromě Woolfsona, pochopitelně – tak proč by to neznělo jako Projekt? Oh Life (There Must Be More) - pompa, patos… ale jen přesně tak nadávkované, aby to nepůsobilo nevěrohodně, či dokonce směšně. Jeden z velmi povedených závěrů.
» ostatní recenze alba Alan Parsons Band - Try Anything Once
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Band