Oldfield, Mike - Music Of The Spheres (2008)

Už jsem ani nedoufal, že se ještě dočkám něčeho podobného. Naštěstí u Oldfieldů jednoho večera nešla elektrika, všechny ty computery, mašinky a zázračné skříňky se ponořily do tmy, Mike si zapálil svíčku, vzal tužku, notový papír a začal skládat jako staří mistři. Úvodní a nosný motiv celé poloviny alba dlouho hledat nemusel, vždyť k trubkovitým zvonům se vrací tak rád. Někdo bude zase cimprlich a začne naříkat, jak že se to ten Oldfield opakuje, že už to tu bylo tolikrát... no a co. Když to funguje.
Jsem rád za nesmírně příjemnou emotivní hudbu, která dokáže příjemně zamrazit. Cítím tu místy Philipa Glase a jeho Heroes, místy ukroky směrem k popklasice typu právě Karla Jenkinse a jeho projektu Adimeus, ale pořád především samotného autora. Není to ovšem ryze klasická hudba pro orchestr. Lze zde najít prvky word music (Shadba), všechno se to dokáže v pohodě přiblížit běžnému posluchači aniž by se musel přímo zajímat o klasiku. Možná mi to připomíná spíš hodně dobrý filmový soundtrack. Tu pompéznost, dramatičnost a vedle toho zase tu křehkost a komornost tu lze cítit opravdu hodně.
Je to pro mě opět ten stejný starý Oldfield, se kterým jsem se dostal úplně mimo realitu.
reagovat