Profil uživatele Beriq
Recenze:
Young, Neil / Harvest Moon
| 2016-12-30 | Možná to znáte, někdy v mládí objevíte nějaký hudební styl – v rámci hudebního vesmíru jednu zaprděnou galaxii, kde dny pokojně plynou, a vy víte, že zítra zase vyjde to vaše slunce. V mém případě to byl klasický sedmdesátkový progresivní rock – sofistikovaná kytarová sóla, klávesové hradby, fantaskní, filozofující texty a našponovaná pozornost. Chytne vás to za koule, stravuje, vy se do něj noříte hloub a hloub, znáte všechny alba z TOP 100 na Progarchives a stále nemáte dost…
A pak jste najednou o něco starší, už ne kluk co se se sluchátky na uších bezstarostně toulá po lesích a žasne. Najednou se to tak nějak přehodí, že máte ženu a čekáte dítě. Něco se ve vás přepne. Ono ne, že by se vám ti Genesis nebo Yes už nelíbili, ale máte chuť to tak nějak vyvážit, zjednodušit, dát do toho takové ty trochu jiné emoce, sletět na zem…no a tak se vám pod uši dostane výběrovka od Neila Younga, většina skladeb samozřejmě sedmdesátkových a všechny se vám líbí (a říkáte si „Sakra, začít bestofku dvěma desetiminutovými skladbami plných nervních syrových kytar chce odvahu“). Poslední skladba „Harvest Moon“ je křehká, jemná, balancuje na hraně přeslazenosti, ale žádnou prvoplánovou snahu zalíbit se z toho necítíte. Je jedním slovem kouzelná (a až později zjistíte, že ten stále se opakující zvuk není žádný neznámý hudební nástroj, ale prostě jen koště).
Ač starší tvorbu Neila Younga zcela objektivně hodnotím jako zásadní a kvalitativně z jeho tvorby nejvýše, toto album je pro mě osobně nejlepší. Je takovým soundtrackem k narození dcery, k jednomu velešťastnému období (nádhernou Natural Beauty jsem si pustil, jak jsem po oné namáhavé šichtě přišel z porodnice). Vysoce ale hodnotím také skladby „You and Me“ nebo „War of Man“ nebo „Such a Woman“. Po garážově syrovém Ragged Glory, které přesně zapadlo do doby Nirvany nebo Perl Jam (nebo Nirvana a Pear Jam přesně zapadli do doby tohoto alba) je pro mě až neuvěřitelný obrat, ale v tvorbě Neila Younga nic nového. Vždy balancoval mezi křehkou akustickou tvorbou, kdy si vystačil jen s kytarou a harmonikou a syrovější „elektrickou“ až psychedelickou tvorbou. Osobně se mi líbí spíš ta akustická, silně osobní až intimní…
Natural Beauty s krásným refrénem, sugestivním vibrafonem, naléhavou kytarou, varhany v pozadí a mráznahánějící harmonikou pro mě asi navždy zůstane jedním z milníku mého hudebního vývoje.
» ostatní recenze alba Young, Neil - Harvest Moon
» popis a diskografie skupiny Young, Neil
Animal Collective / Merriweather Post Pavillion
Animal Collective jsou skutečným zjevením na hudebním nebi 21. století - jejich těžko uchopitelná směs syrového freak folku, neo-psychedelie, samplů, výrazných-mnohdy až hypnotických rytmech (sem tam doprovázených nějakým tím živočišným skřekem) založených na nekompromisních beatech, které se střídají s jednoduchými atmosférickými vyhrávkami na akustickou kytaru a nějaké ty bubínky rozhodně nesedne každému (a věřím, že pro skalní rockery bude poslech jako kopnutí mezi nohy).
Právě tímto albem se nejvíce přiblížili mainstreamu, ale rozhodně se nedá mluvit o nějakému lacinému podbízení se rádiím (i když takovou My Girls si v něm představit dokážu). Alternativní scéna včele s Pitchforkem (podle nějž v roce 2009 nebylo lepšího alba) je miluje a velebí - Panda Bear je pro ně zázračným dítětem pod jehož rukama se všechno mění ve zlato…
Úvodní „ In the Flowers“ začíná poklidně, étericky s typickým bubláním a klokotáním někde v pozadí (ta pestrost a organičnost, kdy spousta naprosto cizorodých zvuků zahaluje tuto hudbu do jakéhosi tajemného oparu a dodává jim tu přitažlivou živočišnou přirozenost je pro Animal Collective typická). Mezitím se tempo někde v polovině skladby dramaticky zrychluje v divokém psychedelickém tanci…
U druhé skladby „My Girls“ jsem byl sám překvapen, jak moc se mi líbí tato na první poslech chytlavá, taneční, popová sexy skladba (ovšem opět s nápaditým a originálním rukopisem skupiny) líbí. Skutečně nezáleží na žánru – úplně stačí cítit tu upřímnou radost a nadšení muzikantů tvořící něco hlubšího a ne z prvoplánové snahy dostat „to“ do rádia a vydělat na tom nějaké drobné.
A další skladby rozhodně nezůstávají pozadu. Téměř každá má nějaký nápad a i když na první pohled to někdy vypadá nestravitelně a přehuštěně, tak jak říkají členové tohoto uskupení, tak se vlastně jedná o docela jednoduché skladby, které v podstatě všechny jdou zahrát pouze na akustickou kytaru. Těžko najít slabé místo. Sladká (možná až přeslazená) Bluish, šílená Guys Eyes nebo závěrečná hypnotizující, uvolněná a pohodová Brother Sport (pro mě vrchol alba) s úžasným klipem >> odkaz , kterou se nechám kdykoliv strhnout a nepřestávám se divit, jaký náboj se v ní skrývá. Animal Collective skutečně nejsou skupinou v pravém slova smyslu – spíš jen takovým volným sdružením hudebníků rozesetých v různých koutech světa, ale slovo „Animal“ sedí dokonale, protože i ve mě – velkém fanouškovi krásna a muzikantského umění progresivního rocku – tato hudba vyvolává pocit volnosti a živočišnosti, nabourává onu rutinu a pořádek všedních dnů a osvobozuje….
Osobně mám ještě raději album Feels z roku 2005, ale i tomuto albu musím dát jasných 5*
» ostatní recenze alba Animal Collective - Merriweather Post Pavillion
» popis a diskografie skupiny Animal Collective
Harmonium / Si on avait besoin d'une cinquième saison
Nemohl jsem si nevšimnout, že je tu v poslední době na můj vkus docela mnoho metalu a toho tvrdšího rocku (proč ne- progboard není jen prog). Přiznám si, že tato hudba mi již nic moc neříká a tak pár řádky o tomto albu (jehož název těžko vyslovit) chci zase trochu obrátit kormidlo...
Nejsem zase takový nadšený žebříčkofil, ale když jsem na progarchives viděl, že nějaké album od nějaké kanadské skupiny ze 70. let okupuje horní příčky, zvědavost mi nedala a pořídil jsem si ho. Nebyla to láska na první poslech. To až v posledních dnech při soustředěnějším poslechu, za šedých a chladných dnů mi nějak přirostlo k srdci. Možná tím klidným, nevtíravým a vkusným optimismem.
I přes výraznou folkovost a charismatický písničkářský projev zpěváka jsou zde skladby zastoupeny v docela klasickém progrockovém modelu tehledších let- 3 krátké, jedna delší a jedna dlouhá instrumentální. Dnes už by 17 minutová instrumentální skladba na závěr moc neuspěla. Mezi nástroji dominují akustická kytara, klavír. Hodně prostoru dostává i flétna, ne ovšem ve stylu Jethro Tull- nýbrž jako od osamělého hudebníka sedícího někde v trávě pod stromem a hrajícího si jen tak z dlouhé chvíle. Ve skladbě Dixie (neskutečně živoucí skladby) zazní i clarinet. Naprosto uhrančivá mi ovšem přijde především poslední 17 minutová skladba Histoires Sans Paroles, která je stejná jako obal alba- barevná, rozkvetlá, pestrá, místy až kýčovítá...
když jsem taky na progboardu někdy psal názor na to a to album, tak s hvězdičkami jsem dost často nešetřil- dnes by na těch 5 tolik počinů nedosáhlo- ale toto album rozhodně jo.
» ostatní recenze alba Harmonium - Si on avait besoin d'une cinquième saison
» popis a diskografie skupiny Harmonium
Strokes, The / Is This It
Rok 2001 a toto album sotva 37 minutové album bylo pro mou generaci malou revolucí. Po různých vyfešákovaných a roztančených partičkách, přišla parta otrhaných a střapatých floutků v čele s na pohled totálně znuděným Juliánem Casablancasem (mimochodem synem zakladatele modelingové agentury Elite a dánské miss 1965).
Hlásalo se něco o zachráncích rocku a o návratu do garáží. Jedno je ale jisté- toto album se stalo inspirací pro nesčetné kvantum mladých kapel, kteří chtěli znít retro. Dnes je to ona indie scéna, která mi už leckdy jde na nervy- když je skupina dobrá, tak jsou to hned …noví Strokes, …syrovější než Strokes…
Jaké album je? V době, kdy jsem ho objevil to pro mě byla skoro modla. Ta energie, syrovost a jakási nezúčastněnost zpěváka- jako by si řekl „mrding na všechno“ .Klidně si než začne zpívat dá cigárko- póza? Možná- ale funguje to. Nástroje hrají strojově přesně, žádné dlouhé sóla- na to tu není prostor. Někde jsem četl názor je třeba v The Modern Age je hodně slyšet tvorba Iggyho Poppa.
Největší pecka? Pro mě jistě Someday- provází mě už od sedmnácti.
Těžko napsat něco víc- rozbor snad ani psát nejde- je to všechno tak jednoduše chytlavé. Zpěvák (je to zpěv? Superstáááár by se za něj asi nestal) , dvě kytary, basa a bicí. Funguje to dodnes.
» ostatní recenze alba Strokes, The - Is This It
» popis a diskografie skupiny Strokes, The
Pentacle / La Clef Des Songes
| 2009-06-07 | Další polozapomenutá skupina, která stačila vydat 1 album a skončila. Navíc těžko o ní dohledat nějaké bližší informace nebo foto.
Někdy je ale méně více a jedno velmi povedené album může skupině propůjčit jakýsi nádech legendy. Podobně jako italský Maxophone.
Celé album je vzácně vyrovnané a od první až do poslední skladby se nese v takřka stejném duchu. Vadí to? Ne- právě naopak- jsem vděčný za tu klidnou a snivou atmosféru- místy až k slzám smutnou a napjatou. Někdo tu skutečně může slyšet lehkou podobnost s King Crimson nebo The Moody Blues. Já tu slyším třeba docela velkou podobnost s rovněž francouzky zpívajícími Harmonium.
Ale to co mě na celém albu upoutalo na první poslech nejvíc jsou ty kytarové sóla (bohužel je jich mnohem míň než bych chtěl)- „…to je přece Hladík!“ říkal jsem si. Samozřejmě není, ale především asi půl minuta v L'âme Du Guerrier mi jeho hru neskutečně připomíná. Rovněž velké zastoupení tu má moog a varhany- takřka v každé skladbě jsou nenápadně na pozadí a dokreslují atmosféru. Žádné varhaní orgie- pánbůůů zaplať.
Zpěv je tu jak jinak rovněž klidný, tichý ,absolutně neafektovaný a přitom emočně vypjatý- ale tak nějak vnitřně- introvertně. Prostě toto není hudba do auta nebo jako kulisa k běžnému dnu. Spíš jako něco k navození příjemných snů.
Moc hezká a křehká záležitost. Jsem rád za takový objev. Jinak na >> odkaz je k objednání .
» ostatní recenze alba Pentacle - La Clef Des Songes
» popis a diskografie skupiny Pentacle
Oldfield, Mike / Live at Montreux 1981 (DVD)
Je otázka jak by mělo koncertní album nebo dvd vypadat. Měl by to být jen záznam jakžtakž přesného provedení skladeb známých ze studiových alb? Nebo to chce i torchu syrovosti, improvizace a něčekaného?
Oldfield se tady na tomto záznamu z Jazzového festivalu ve švýcarského Montreux drží spíše prvního modelu. Přitom tu, ale jakási syrovost jistě je. A takto to Oldfieldovy sluší nejvíc. Rok 1981 je pro něj podle mnohých jen šlapání vody. Doba jeho největší slávy už je pomalu pryč. Úroveň posledních alb jde trochu dolů, jeho hudba se stává přístupnější a možná i trochu povrchnější.Inu- sedmdesátá léta jsou pryč.
Ale stále je to pan muzikant. Stojí na podiu jen tak s některou se svých kytar a působí stejně zasněně jako mnohdy jeho hudba. Rovněž tu za zády nemá žádný sbor nebo orchestr- jen kapelu. Působí tak víc klubově a ne tak nabubřele jak mi připadá s odstupem času třeba na Exposed.
A výběr skladeb? Nejvíc se mi tu líbí čtyř dílná Platinum. Především se vším všudy barový Charleston zvolna přecházející v moji oblíbenou North Star.A také Ommadawn- ta optimistiká a uvolněná část na tu kytarku je úžasná. To jsou skladby, kterým koncertní provedení sluší. Naopak zastoupení alba QE2 (v době koncertu aktuální) mě moc nebere. Ta Bachova Badinerie mi leze přímo na nervy- na albu i tady. Shebu mám rád ale rovněž se k živému hraní moc nehodí a navíc jí tu chybí Phil Collins.
Tubular bells je standart. Je tu sice nevím proč obráceně, ale i tak z těch asi 105 minut, které dvd má, zabírá nejvíc místa.
Oldfielda mám raději studiově než naživo, ale pořád je to opravdu velice dobrý koncert. Možná, že jeho nejlepší...
» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Live at Montreux 1981 (DVD)
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike
Genesis / Foxtrot
Gabriel je liška ryšavá všemi mastmi mazaná. A nejen on, ale i ten za klávesami, ti dva za kytarami a nakonec i ten za bicími, o kterém v další dekádě bude ještě řeč. U tohoto dílka se autoři většinou předhánějí v chvále a velebení a já se jim nedivím. Asi vrcholné album jedné z nejvrcholnějších skupin tohoto žánru.
Podstatný rozdíl oproti Selling England By The Pound? To ta atmosféra, svázanost a… SUPPER'S READY. Je zde méně surreálna a více rockové údernosti a hutnosti (a apokalyptický závěr obzvlášť) . Docela težko se mi právě o Foxtrotu píše. Protože pocity, které zanechá jsou jaksi nepopsatelné a vlastně ho dokážu vnímat jako jednu dlouhou skladbu.
Bylo to první co jsem od Genesis slyšel (nepočítám rádiové hity z éry postgabrielovské) a dodnes jedničkou zůstalo.
» ostatní recenze alba Genesis - Foxtrot
» popis a diskografie skupiny Genesis
Genesis / Selling England by the Pound
U mnoha fanoušků gabrielovských Genesis je to velké dilema- je lepší Selling nebo Foxtrot?
Celé album začíná skladbou Dancing With Monolit The Knight (jako by to nikdo nevěděl co?:-) )– a kdybych já osobně chtěl někomu v jedné skladbě ukázat co je to progresivní rock tak mu pustím právě tuto skladbu. Protože přesně zde se setkává ta náročnost, pestrost, hráčská virtuozita, ale i jakási majestátnost a okouzlení sama sebou. Dnes už to někomu může připadat až úsměvné. Přesto je to jedna z mých nejoblíbenějších skladeb a zvláště v živé verzi, která je na Youtube k potkání a v niž se Gabriel jakoby nesměle s bílým make-upem a historickým kloboukem představuje jako Britania aby se pak neskutečně rozjel a nikoho nenechal na pochybách že je to rock jak prase.
I Know What I Like (In Your Wardrobe) – nechápu proč pro někoho tak podceňovaná. Ale budiž. Genesis si prý nikdy nechtěli hrát na nějakou art rockovou skupinu a hudba co dělali byla prý sice složitější, ale pořád populární pro průměrného posluchače. Bez škatulek. A docela si dovedu představit, že ji uslyším z rádia. Není to špatný kousek.
Teď zase naopak. Docela nechápu proč se Firth Of Fifth tak přeceňuje- Genesis takových opusů mají více. Ano- je tu hezké intro na piáno, které pohladí po duši. Je tu Hackettovské sólo z nejlepších jaké u Genesis předvedl. Ale jinak? Třeba klávesová část za velmi hezkou akustickou mezihrou s flétnou a piánem mě vyloženě fackuje.
Akustická More Fool Me a Phil Collins, který se ještě jakoby hlasově nenašel- působí na mě opatrně až nesměle. Ale dejme tomu. V kontextu celého alba to beru jako vítané sklidnění.
The Battle Of Epping Forest . Tady se naplňuje čím je pro Genesis Tony Banks. Nikde jinde jeho hru nevnímám tak silně jako tady. Peter Gabriel tu opět a zas předvádí, že není JEN zpěvák, ale i jinak charismatická osobnost a divadelním talentem. Je to prostě fajně ukecaná a nadmíru vycucávající skladba. Ale určitě jeden z pilířů alba.
ÁÁÁÁÁ- pauzička před finále – instrumentální After The Ordeal. Beautiful!
The Cinema Show- pro mě osobně je to vrchol celého alba. Kdybych toto album neznal a někdo ho po mě mrštil ze dvou metrů a trefil mě do hlavy, tak věřím že by mi v ní utkvěla právě tato skladba. Tady opravdu váhám do jaké míry je to art rock a do jaké pop. Ovšem vkusný a inteligentní. Prostě nedokážu pochopit, že jsou na světě i takoví, kterým se to nelíbí. Těžko něco vyzvednout – jak první poklidnější půlka, tak i Banksovko učesané klávesové sólo opepřené famózními bicími (v koncertní verzi z roku 77 - s Collinsem vedle Bruforda je to ještě famóznější)…
…a celé to volně přešlo do finále které je jakýmsi Dancing With Monolit The Knight reprise. Pěkný konec jednoho z milníků a to nejen v kariéře Genesis. Ovšem u mě ten pomyslný souboj o fous vyhrál Foxtrot.
» ostatní recenze alba Genesis - Selling England by the Pound
» popis a diskografie skupiny Genesis
Maxophone / Maxophone
Snad každý má nějakou lehkou úchylku co se hudby (nejenom) týká. Ta moje je lesní roh v progresivním rocku. Kdykoliv toto spojení slyším, tak mě zaujme. No to jenom na začátek, protože se přiznám, že hodnotit toto album je pro mě docela oříšek. Jak šetřit chválou? Jak jej nevynášet do nebe?Skupina Maxophone vydala album Maxophone- jak prosté. Typický příklad toho jak ze sebe nevědomky udělat legendu. Nabízí se paralela s Kuřetem v hodinkách- Flamengo taky v legendární sestavě jen na jedno album.
A jak se pozná vyjímečné album? Nemá slabšího místa. Je vyvážené a nabízí skvělý hudební zážitek od začátku (zde od klavírního intra) až do konce (zde jazzové sax-kytarového sóla).
Kdybych měl Maxophone popsat jedním slovem, bylo by to slovo "melodický". Žádné velké experimenty,žádná psychedelie. Toto je album pro slunný teplý a provoněný den. Vřelé, přívětivé, které i z předčasného šedého podzimu dokáže vykouzlit rozjásaný den. Žasnu nad tou sehraností, bravůrní hráčskou technikou, čistotou a jistotou. Škoda, že o skupině nevím víc. Byli to zkušení hudebníci nebo geniální pionýři? Co se s nima stalo po albu Maxophone?neví někdo?
Nebudu popisovat skladbu od skladby, rozebírat je a uvažovat o ních. Musí se to slyšet. Podle mě v tomto albu mají velikáni nejenom italské progrockové scény zdatnou konkurenci. Osobně řadím hodně vysoko. Co se Itálie týká snad nejvýš...ano i nad PFM nebo Le Orme. Prostě geniální album!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!dávám pětku s hvězdičkou
» ostatní recenze alba Maxophone - Maxophone
» popis a diskografie skupiny Maxophone
Phideaux / Chupacabras
Kéž by takových alb v tom novém tisíciletí vznikalo víc. Postesknu si vždy, když Phideaux slyším. Je to hudba přístupná, nenáročná, srozumitelná a přesto dechberoucí, pestrá, inteligentní a dotáhlá téměř k dokonalosti. Tak proč tak málo známá?
Jsem příznivcem dlouhých skladeb a tady jedna taková je. A je z těch dvacetiminutovek co znám vážně jedna z nejlepších. Opět se střídá téměř výhradně akustické a až folkové, zpívané jasným hlasem Phideaux X. podpořené ženským chórem, s tím řízným rockovým. Tak to není jen zde, ale téměř všude na tomto albu. A třeba kontrast jaký je mezi oldfieldovskou Fortress of sand a metalovou Ruffian on the stairs je obrovský. Ale proč ne. vše je dovoleno.
Každá skladba je tu něčím zajímavá a jako celek to působí dobře. Moc hezky se to poslouchá. Celkově výborné album.
» ostatní recenze alba Phideaux - Chupacabras
» popis a diskografie skupiny Phideaux
Oldfield, Mike / Q.E.2
Queen Elizabeth 2. Píše se rok 1980 a Mike Oldfield vydává další album- podobné předchozímu, podobné následujícímu a přece velice dobré. Další nečekané nápady, další porce kouzelných melodií. Celé je instrumentální (když pominu zpěv ve skladbě Sheba, který má čistě fonetický význam a nedává smysl).
Přijemně se to poslouchá. Možná i proto, že Oldfield tu nehraje jen sám na sebe, ale větší prostor tu dostávají i jeho spoluhráči- Oldfield Group se kterými koncertuje. A kdo viděl z toho období nějaký koncert tak musí uznat, že se to dá poslouchat. Za vrchol považuju právě již zmíněnou skladbu Sheba s hostujícím Philem Collinsem (jo tím). Jen málo z toho co Oldfield stvořil mám raději.
No a druhý vrchol alba- ano správné finále- je pro mě QE2. Už dlouho předlouho uvažuju nad tím z kama ten konec znám, co mi to připomíná. Středověký motiv typu Porstmouth nebo In Dulci Jubilo.
Když si vedle toho postavím dvě bezchybné coververze a to Arrival od ABBY a Wonderful Land od The Shadows nebo některé momenty z Tauru 1 (ten mi jinak místy příjde stejně jako Conflict docela umělý a strnulý)a dvě krátké skladby Celt a Molly, tak mi z toho vyjde dost dobré album. Řazeno rozhodně k tomu lepšímu co Mike Oldfield vydal.
» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Q.E.2
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike
Oldfield, Mike / Music Of The Spheres
Už jsem ani nedoufal, že se ještě dočkám něčeho podobného. Naštěstí u Oldfieldů jednoho večera nešla elektrika, všechny ty computery, mašinky a zázračné skříňky se ponořily do tmy, Mike si zapálil svíčku, vzal tužku, notový papír a začal skládat jako staří mistři. Úvodní a nosný motiv celé poloviny alba dlouho hledat nemusel, vždyť k trubkovitým zvonům se vrací tak rád. Někdo bude zase cimprlich a začne naříkat, jak že se to ten Oldfield opakuje, že už to tu bylo tolikrát... no a co. Když to funguje.
Jsem rád za nesmírně příjemnou emotivní hudbu, která dokáže příjemně zamrazit. Cítím tu místy Philipa Glase a jeho Heroes, místy ukroky směrem k popklasice typu právě Karla Jenkinse a jeho projektu Adimeus, ale pořád především samotného autora. Není to ovšem ryze klasická hudba pro orchestr. Lze zde najít prvky word music (Shadba), všechno se to dokáže v pohodě přiblížit běžnému posluchači aniž by se musel přímo zajímat o klasiku. Možná mi to připomíná spíš hodně dobrý filmový soundtrack. Tu pompéznost, dramatičnost a vedle toho zase tu křehkost a komornost tu lze cítit opravdu hodně.
Je to pro mě opět ten stejný starý Oldfield, se kterým jsem se dostal úplně mimo realitu.
» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Music Of The Spheres
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike
Oldfield, Mike / Crises
| 2008-09-08 | Slušná ukázka toho jak jde dělat složitou, barevnou hudbu pro širší masy posluchačů. Oldfield se čím dál víc odklání od modelu alba: patr 1 a part 2 apod. plného hudby s vyššími nároky na umělecké cítění a vkus posluchače a zaměřuje se víc na rádia.
Ano úvodní dvacetiminutovka Crises se nese v hodně podobném duchu jako předchozí dílka. Ale pro mě je o dva kroky pozadu. Zvláště kolem třetí minuty mi to doslova ubližuje. Od osmé minuty ovšem přichází sklidnění, dokonce na chvilku slyším nějaký valčík ala Oldfield. Ke konci nelze neregistrovat především na bicí hrajícího Simona Phillipse, který spolu s Oldfieldovou kytarou opravdu dokáže nadchnout.
No jo no- dále je tu Moonlight Shadow- jak by to byla pro mě dobrá skladba, kdybych ji neslýchal už od mala z nejrůznějších (ano- i těch nejpokleslejších) radií, ač bych vůbec věděl, kdo že ten pán co to složil je. Dělá to hodně- chybí mi odstup. Jinak bych ji měl určitě rád.
To tu další rád mám- In High Places s hostujícím Jonem Andersonem. Taky pop, ale o level výš. Oldfieldovsky zajímavý- i kdyby tam prostě zpíval kdokoliv, tak ten rukopis poznám. Paráda!!!
Narozdíl od Foreign Affair opět s Maggie Reilly- to je skutečně sliz- neposlouchá se to dobře a jde z toho cítit skutečně jen touha dostat se do rádíí.
Nasleduje třetí variace na téma Taurus (po předchozích na QE2 a FMO). Nejkratší, nejtemperamentnější a nejlepší možná ukázka Oldfieldova kytarového mistrovství- jediná čistá instrumentálka na albu. Spolu se skladbou Pastosi na kterou jsem narazil na Youtube, další úžasný výlet Oldfielda do latinské ameriky. Příliš se to tu nehodí (jako Clap na Yes Album:-) ), ale pánbů zaplať, že tu je.
No a na závěr další rádiovka Shadow of the Wall. Asi lidově hodně oblíbenou, s hodně chytlavým riffem, tvrdou, ale mě nic neříkající.
Crises je dobré- půl na půl. Někdy prudí, někdy nadchne, nekdy nudí, někdy vzbudí...
» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Crises
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike
Pink Floyd / Meddle
Onehdy, v jednom z těch pochmurných podzimních podvečerů, kdy těžké mračna splynou se zemí a je šero a skleslo, jsem cestoval autobusem z místa na místo. Se sluchátkama na uších jsem se zaposlouchával do stále ještě naprosto neprobádaných Pink Floyd. Byla to právě skladba Echoes, která mě dostala do podivného stavu- nespánku, nebdění a uvěznila mě na nějakou tu minutu někde mezi s pochmurnýma vizemi a představami. Tak reálnýma!
Stala se pro mě víc než hudbou. Začíná jen zvukem něčeho jako sonaru, který probodává tichou předzvěst toho, že NĚCO přijde. Pomalu se přidávají náznaky tónů, Gilmourova teskná, někdy přímo ubrečená kytara- poté se skladba-již zpívaná-postupně rozjede a pokračuje v duchu typickém pro Floydy první poloviny sedmdesátek. Avšak vše reálné se začíná vzdalovat. Svět se najednou změní, jako bych se probudil uprostřed postapokalyptické pustiny- tak temné a nehostinné, sám. Kolem mě jen nesrozumitelné štiplavé skřeky něčeho co nevidím. V uších dozvuky a ozvěny toho hrůzného co se stalo. Chladný vítr se prohání kolem pahýlů stromů, na kterých sedí černí havrani- poslové temnoty- kteří jak mě napadá jediní přežili… Kdo by se neděsil. Nikdo nechce být ten poslední co zůstane…Vše se opět sklidňuje, ale jen na malý okamžik- napětí roste…stále stejný chladný klávesový (či co já vím jaký) tón, opět sonar (hluboko za ním jeho ozvěna), bicí, kytary, vzrušující vyvrcholení. Vše černé a ponuré je pryč ale po konci poslechu celé skladby na každém asi nějaký její otisk zůstane.
Vím, že text je o něčem jiném, ale jak to cítím tak to cítím. Je asi zbytečné psát nebeskou chválu, předhánět se v superlativech a poklonách. To už tu bylo přede mnou. I když ano- klaním se. Čtveřice hudebníků překonala svojí hudební skladbou hudbu samotnou.
Ale Meddle není jen jedna skladba. To jsem začal od konce. Už úvod nabízí něco podobného- snad ochutnávku, věc svým pojetím se velmi blížící se právě Echoes. Tedy One Of These Days nesoucí se ve velice důrazném duchu a ve svém středu opět s psychedelickou a depkotvornou vsuvkou.
A další skladby? To je trochu z jiného soudku. A Pillow of Winds je jemná akustická balada-stejně jako Fearless, která končí- uf – zpíváním nějakých fotbalových chorálů. Věřím, že celé Meddle není jen skládanka skladeb, které Floydi náhodně posbíraly doma v šuplíku a řekli si „Tak jo- toto všechno máme nahráno- tak to prostě vydejme“. Tak nějak jejích skladatelskému talentu přirozeně věřím a jsem přesvědčený o tom, že každá skladba má na tomto albu nějakou roli- třeba aby trochu odlehčila nebo probrala. Jako třeba ta další: San Tropez s havajskou kytarou a barovým piánem nakonec. A je tu i- ano- pejsek Seamus. Zajímavé syrové blues podloženo vytím s štěkáním psa jednoho z hudebníků.
Už to nebudu protahovat a dám pět hvězd. Ano- především kvůli první a poslední skladbě.
» ostatní recenze alba Pink Floyd - Meddle
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Pink Floyd / The Wall
Nějak si nemůžu pomoct, ale Rogera Waterse nemám rád. A toto album je dílo především Rogera Waterse. Čili... hmm tak jednoduché to nebude.Takže od začátku.
Pink Floyd jako celek mám rád v té podobě skupiny, která dokáže svou hudbou proniknout hluboko do posluchačovy duše a navodit nejrůznější emoce. Ať už svými jemnými tóny a zvuky pomalu napínají a vzrušovat nebo ať už v pravý čas zatnout, vystřelit a konzumenta shodit ze židle. Takže Echoes, Dark Side nebo Shine on... to ano všemi deseti.
The Wall, ať si každý říká co chce už není tak čistě o hudbě. Je to příběh, silně koncepční album,počin který se snaží nosit myšlenky a poselství. Připadá mi překecané...Stejně jako některé Watersovy sólové počiny.
A přitom to začíná tak fantasticky- In the Flesh. Ale dál? Dobré silné skladby střídají ty vycpávající (pro mě třeba Empty Spaces- kolik z vás začíná brunátnět?). A jak by třeba taková Another Brick in the Wall byla dobrá kdyby nebyla v rádiích omílána stále dokola?
Ale abych jen jedovatě neplival tak musím vyzdvihnout třeba takovou Hey You! Především takové to podivné bzučení kolem 3:20 nemá chybu. Nebo akustickou Mother. Ale co dál?
Ne není to pro mě žádné zásadní dílo. I přes to jak oblíbené a úspěšné nejspíš je a bylo. Není to U MĚ ani excelentní přírůstek do každé sbírky. Je prostě dobré a měl by ho slyšet každý a každý si na něj udělat názor sám.
» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Wall
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Coldplay / Viva La Vida Or Death And All His Friends
Na první pohled trošku z jiného soudku, než o čem tu jinak píšu, ale vše je jinak. Pryč je to opakování se Coldplay, kdy poloakustická mírně rychlá skladba střídá tu velmi pomalou akustickou, pryč jsou ty zpěvákovy falzety, ta prudérní melancholie (všeho moc škodí).
Živote buď podraven.
Už první skladba naznačuje, že Brian Eno coby producent zapracoval na výbornou.
Instrumentální Life in Technicolor je fakt bomba. Po úvodním elektronickém cvrlikání se probouzí první tóny nějakého mnou neodhalitelného strunného retronástroje (pozná někdo?), přidají se bicí. Těžko popisovat- je to jedna z těch silných melodií, které uchvátí při každém dalším připomenutí.
Na ni volně navazuje zpívané Cemeterie of London a Chris Martin dává skutečně tušit, že prošel stejně jako celá skupina další etapou svého vývoje a vystoupil z kruhu.
Neuvěřitelně chytlavá skladba. Lost!, která začíná cyklicky se opakující melodií na varhany, do nihž se ozývá tleskot ala We Will Rock You. Dohromady to působí docela dramaticky, nafoukle a honosně. A krátké kytarové sólo to vše jen podtrhne.
Další skladba 42, hmm první náznaky posmutnělosti a staženosti do sebe. Ale ne! Z nenadání přechod, zrychlení, které mi připomíná Manic Street Preachers. A já nemůžu odtrhnout sluch.
Lovers in Japan/Reign of Love- první ze tří složených dvojskladeb. Především se mi páčí část druhá- asi nejrozkošnější moment celého alba- křehounká skladba,jen zpěv, piáno,slavnostní napjatá a poklidná nálada.
Yes/Chinese Sleep Chant. Se smyčci a zpěvem ve kterém bych Chrise Martina těžko poznal. Trochu jiná- jakoby zastřená poloha jeho hlasu. Druhá část patří kytarám.
Viva La Vida. Rovněž smyčce, do toho trochu taneční rytmus, podbízivá, ale vkusná skladba, která neurazí a do celku zapadne. Typická záležitost pro rádia (jsem rád, že to zcela nudnou rádiovou produkci trochu oživí).
Violet Hill mi tu nějak nepasuje. Možná na album předešlém. Mezi takovou lehkostí okolo může někomu včetně mě připadat poněkud těžkopádná. Docela dobrá věc, ale hlava mi klesá...
Brusinkový swing. Folkový nádech, který mu dovává staroanglický začátek, dělá z této písničky něco co ještě víc probarví celé album. Druhé poloviny mnoha alb co v poslední době vycházejí mi splývají v jeden chuchvalec, jako by skupina vyčerpala všechny nápady a hledá jen něco čím zaplnit místo (ať má posluchač za ty prachy aspoň 40 minut:-) ). Tady to nehrozí.
Death and All His Friends. Loučení. Táák, další hudební orgasmus. Vše končí jak začalo... A jak dál?
Pro mě je Viva La Vida Or Death And All His Friends asi nejlepší album roku. Ne nebudu šetřit superlativy. Mám ho docela naposlouchané. je mi docela jedno po bok kolika nenáročných posluchačů se tímto názorem zařadím. Jen za první den si ho koupilo něco kolem 310 000 lidí. Je to nádhera a doporučuju.
» ostatní recenze alba Coldplay - Viva La Vida Or Death And All His Friends
» popis a diskografie skupiny Coldplay
Jethro Tull / Benefit
Věřím že pro ty co mají rádi Jethro Tull spíš v tom zemitém, rockovém kabátě nenafouklém o ten kus progresivity, orchestrálních aranžů, vyhrávek a meziher, je právě toto jedno z těch nej alb. V tomto podle mě trumfne i Aqualung (na který ovšem nedám dopustit). Od úvodní With You There To Help Me přes Nothing To Say až třeba k To Cry You A Song je to víc než kdy jindy nářez.Martin Barre jako utržený ze řetězu. Tolik enrgie. Vedlo toho ovšem taková tichounká For Michael Collins, Jeffrey and Me nebo Inside spíš vyniknou.
Ovšem nejraděj mám Teacher- Iana Andersona zpívájícího a flétnujícího ve svém koncertním kabátu, s vyzáží mladého Krakonoše, za ním Glenna Cornicka hrajícího ve své čelence na basu ...právě pro něj to bylo poslední album s tully- poté spoluzaložil Wild Turkey, kde-dle mě- navázal na ducha alb Stand Up a právě Benefit.
Benefit rozhodně považuju za jedno z nejlepších od JT ale dávám pouze 4,222222222222 tedy čtverku, protože 4,5 jsem dal Aqualungu, 4,8 Minstelovi a 5,0+++ Thick as a Brick.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Benefit
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Jethro Tull / Living in the Past
Mezi dvěma koncepčními velealby, v roce pro hudební nadšence tak plodném vyšlo toto album. Takové shrnutí toho co zatím dokázali- ne bestka, spíš výběr z toho dosud nevydaného (ale hitparádově úspěšného), s tím studiovým, žívým...
Pro mě paráda. Skladby jako Sweet Dream s geniálním orchestrálním aranžmá postaveným před hutným rockovým základem, kouzelná Witch\'s Promise, kde se z flétnového chaosu vyloupne poklidná a krásná skladbička ve stylu um caca um caca:-)Nebo Living in the Past. Je třeba komentovat? Vždyť je to jedna ze základních skadeb JT a nechybí na žádném výběru. Rovněž jsem si velmi oblíbil Life Is A Long Song- to je pohodička jak prase- pro mě potencionální náhrada za diazepam.
Rovněž další skladby, sice ne tak známé, kratší dokážou pořádně oslovit. Taková Wond\'ring Again, bratříček podobně se jmenující akustické miniskladbičky z Aqualungu by si s ní klidně mohl vyměnit místo. Improvizace For Later potěší a třeba Nursie zahřeje.
Možná škoda, že dík tomu nacpání hodně ze zde umístěných skladeb na remastery klasických alb, je tu spoustu materiálu již slyšeného a notoricky známého. Ale i tak. Paráda!
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Living in the Past
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Jethro Tull / Too Old to Rock 'n' Roll: Too Young to Die
Toto album považuju za nejslabší, které Jethro Tull v sedmdesátých letech vydali. Podle mě je to tápání a omílání již řečeného (vyzpívaného). Prostě je zde na můj vkus hodně toho nemastného a neslaného. Ale popořádku.
Quizz Kid- začíná jako titulní skladba, ale najednou změna- tvrdší kytara s jemnou flétnou změní ráz celé skladby. Docela příjemně se to poslouchá.
Crazed Institution- pro mě nevýrazná nezapamatovatelná skladba, která se táááááhne negraduje, najednou končí- uf- ještě že tak.
Salamander- ten začátek na akustickou kytaru mi něco až moc připomíná- aha- Cold Wind the Valhalla z předešlého alba. Typický folk od JT.
Taxi Grab - ach jo... Taaxi Graab nééé. Zní mi to jako by Jethro Tull parodovali Rolling Stones- nevím proč...
From A Dead Beat To An Old Greaser - pro mě jasně nejlepší skladba na albu. Vím, že někam směřuje, že každým dalším tónem roste. Krásně ucajdaná, se smyčci v pozadí. No a když se v druhé polovině přidá saxofón tak to už se mi dělá přímo husí kůže.
Bad-Eyed and Loveless - další akustická skladbička, pro někoho možná vata, ale příjemná. Velice příjemná.
Big Dipper - ..... :-(
Too Old To Rock \'n\' Roll: Too Young To Die - když zapomenu na šíleně nevkusný klip k této písni na DVD Nothing is Easy, tak mi zůstane chytlavá (možná trochu podbízivá) věc, která se snadno vetře hluboko do mozku, člověku něco připomíná a neví co. Možná je to celé už na pomezí nevkusu a kýče. Ale jsou to přece Jethro Tull.
Pied Piper - hmm- to já můžu. Akustika plus flétna, Ian Anderson se tu krásně poslouchá.
The Chequered Flag (Dead or Alive)- hezká pomalá tečka, která toto album sice do výšin mezi ostatní sedmdesátková alba JT nedostane, ale loučení je to důstojné.
Těžco se mi o tomto počinu píše pane Andersone. Příště zkuste něco jiného - třeba víc folkového, převlečte se z kůže do vestičky a klobouku, sedněte si na pařez...
(dvě nebo tři? Dávám tří)
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Too Old to Rock 'n' Roll: Too Young to Die
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Aphrodite's Child / 666
Ony asi tři šestky na červeném obalu moc důvěry nebudí. Taky tohle album v době svého vzniku bylo docela kontroverzní.Prý propagující drogy, démony... k tomu ještě zpěv-nezpěv Irene Papas ve skladbě Infinity, kde prostě vzdychá jako při souloži, mrčí, raduje se...
Každopádně je to dílko velice zvláštní, emotivní a zajímavé. Někdo by řekl pořádná zhulenina. Takové to album, které by se mělo zakázat před řízením automobilu, výkonem činnosti vyžadující plné soustředění a především před spánkem. Hrozí totiž docela zvláštní stavy. Ne že by to bylo jen hodina a půl nějakých hudebních experimentů a pazvuků. Naopak! Všechno dává smysl. Mnohé ze skladeb jsou až popově chytlavé, rytmické, temperamentní a veselé. Ale potom jsou ty i momenty, kdy prostě nějaký bezejmený dav něco sborově skanduje, kdy je slyšet jen řinčení, cinkání a očekávání něčeho neblahého. Působí to na mě jako nějaké zaklínání.
Třeba takový Babylon si dokážu živě představit i hranou v rádiu. První disk je vůbec běžnému posluchači víc přístupný. Na druhém už je víc jazzových improvizací, táhlých ploch, které se vynořují a zase jakoby nic strácejí.
Znám plno dobrých alb, ale jen málo takových šíleností barevných. Dokáže mě to zaujmout a věřím, že nejenom mě. Možná škoda, že Vangelis se místo sólové dráhy nerozhodl hrát s Yes (i když Rick Wakeman...no, bylo by to zajímavé).Bohužel těžko six six six sehnat. Já si pomohl na rapidshare...proč ne
» ostatní recenze alba Aphrodite's Child - 666
» popis a diskografie skupiny Aphrodite's Child