Rolling Stones, The - Got Live if You Want It! [US live] (1966)

Ještě včera, nic zlého netuše, jsem chtěl napsat stručnou recenzi tohoto živáku. Fascinovala mě zdánlivá autentičnost záznamu koncertu, s pišticími fanynkami, i výběr skladeb, které mám skoro všechny rád (snad s výjimkou Fortune Teller). Měl jsem to naposlouchané v původní mono verzi, ačkoli již v době vydání existovala i stereo verze, ale tu jsem nikdy neměl. Zvukově se mi to (krom pro mě nezvyklého mono – i staré Beatles jsem měl vždy ve stereu) vlastně líbilo – na tu dobu byly víc slyšet basy, ačkoli výšky tam byly též. Stouni měli obrovský rockový drive. Ačkoli je technicky vzato podle odborníků zvuk nahrávek ubohý, mně to nevadilo, užíval jsem si to, a dávám té nahrávce 5*. Tato v zásadě původní verze LP je též (jako jediná tam) dostupná na Spotify.

No, a dnes jsem si poslechl CD, mnou zakoupené koncem r. 2002, a nestačil jsem se divit. Stejný track list, ale pak už jako by to byla 2 různá LP. Uvědomil jsem si, že jsem si ho asi za těch 21 let vlastnictví asi nikdy nepustil. Je taky mono- (to mě asi ani nenapadlo řešit při koupi remasteru z r. 2002). Vstřebávám to a snažím se přijít na kloub tomu, proč to tak je.

Od začátku záměr natočit živák provázely obtíže a zmatky. Pouze v Británii vyšel koncertní záznam Got Live If You Want It! na EP v r. 1965. EP mělo sice stejný název, ale jiný obal, a obsahovalo 6 naprosto odlišných nahrávek (a krom jediné i zcela odlišných písní), než hodnocené LP. Producent a manažer Oldham prosadil, aby byl i v USA vydán živák. Měl to být záznam z koncertu v londýnské Royal Albert Hall. Jenže, nepovedlo se, koncert 23.9.66 byl po pár minutách přerušen, neboť na jeviště vylezly fanynky a obtěžovaly Jaggera natolik, že nešlo pokračovat. V Albert Hall se následně zakázaly koncerty pop music.

Na album se tedy použily nahrávky dalších koncertů, a sice z Městské haly v Newcastlu z 1.10.66 (zde úvodní slovo a představení kapely Long Johna Baldryho, a stopy A1, A2, B1 a B2), a z Colston Hall v Bristolu ze 7.10.66 (stopy A3, A4, B5, B6). Nicméně na všech remasterovaných vydáních od roku 2002 byla stopa A1 z Newcastlu nahrazena tou z Bristolu. Neví se, zda stopy B3 a B4 byly nahrány v rozmezí 5.-18.3.65 v londýnském divadle Regal, nebo v divadle Palace v Manchesteru, nebo v Empire Theatre v Liverpoolu. Jelikož použitelného materiálu bylo málo, byly přidány ještě 2 studiové nahrávky (jedna z Hollywoodu, druhá z Londýna – stopy A5 a A6). Na ty byly pak přidány zvuky publika, aby zapadly do alba. Navíc, některé živě nahrané stopy (A3, B4, B5, B6) prošly zvukovými úpravami v londýnských studiích. Podle Billa Wymana snad jediná stopa ponechaná zcela beze změn je A4. Nicméně originální LP se prodávalo s poznámkami, že bylo nahráno v Albert Hall.

Nahrávací technika půle 60. let nebyla na podobné nahrávky s ječícím publikem připravena. Nahrávalo se přes mikrofony, zavěšené z balkónů divadel. Proto pak hráli Stones víc nahlas, aby přebili ten jekot.

Při přípravě remasteru (nevím, kdy se to stalo prvně, rozhodně tomu tak je na mém CD z r. 2002) chtěli zvuk „očistit“, mj. např. dát pryč ty přidané jekoty publika na studiových nahrávkách. Zároveň ale potlačili i ten jekot i z živých nahrávek. Povedlo se jim to tak dokonale, že skoro nepoznáte, že jde o živák, CD zní spíš jako jakési alternativní studiové nahrávky. Záměna verzí nahrávky Under My Thumb (A1) byla spojená i s odstřižením úvodního slova Long John Baldryho. Zvuk tohoto mono CD (existuje i ve stereu) je sice čistší, ale je najednou studený, ani na něm skoro nepoznávám, že základy nahrávek by mohly být totožné s tím Get Live…, jaké jsem znal z dřívějška. Celkově jde o dost šílený počin, znovu bych toto CD jistě nekoupil. A hodnotil maximálně 3*. Vyhledávání možnosti koupit dnes obtížně dostupné CD s původním zvukem, vydaného v 90. letech ve stereu, by bylo asi časově náročné a nákladné, tak jsem to vzdal.
reagovat