Ayers, Kevin - June 1, 1974 (Ayers, Eno, Nico, Cale) (1974)

Vzpomínám si, že hudební projekt June 1, 1974 byl poměrně dlouho v mém okolí těžko k sehnání. Provázela ho pověst tajemného undergroundového počinu, který se vzdaluje nějakým vymezeným mantinelům rockové hudby první poloviny sedmdesátých let… Nevím, ale nějak jsem v době vydání na album nedosáhl a během vojenské služby jsem na album skoro zapomněl. Po návratu jsem si doplňoval pracně sháněná jiná alba od jiných interpretů a kapel a tuhle záležitost jsem nějak nezáměrně vypustil se zřetele. Potom jsem ale na tuto desku zcela nečekaně narazil u jednoho svého kamaráda a opravdu jsem si ji s jistým zpožděním vychutnal. Nějaký čas mi ale trvalo, než skončila v mé sbírce.
Na projektu se podílejí známá jména rockové avantgardy a myslím, že už tato okolnost sama o sobě do značné míry přitahuje pozornost, aby se vůči ní člověk nějak vymezil……

DRIVING ME BACKWARDS – klavírní úvod otevírá s patřičnou razancí první skladbu. Naříkavý mírně nakřáplý hlas patří britskému avantgardnímu experimentátorovi Brianu Enovi a to už vnímáme i zkreslený dlouhý tón violy Johna Calea, který se vemlouvavě skřípavými tóny vměstnává do gradující, stále však jaksi méně čitelné melodie. Skladbě lze přiznat dramatický podtón, ale zároveň v ní vnímám jakousi ironickou vsuvku…

BABY´S ON FIRE – druhá skladba, se od předešlé příliš neliší. Má v sobě výrazný minimalistický náboj a vnímám zde elektronické postupy Briana Ena, ale také dlouhé varhanní tóny Petera Bundricka alias Rabbita (ex-Free), bicí nástroje Roberta Wyatta jsou násobeny druhým bubeníkem Eddie Sparrowem a kytarové party ve schematických obměnách dodává Ollie Halsall a za mikrofonem je opět Eno.

HEARTBREAK HOTEL – potemnělý sound přináší další kompozici. V jistém slova smyslu mám pocit, jakoby to byl nějaký derivát hudebního cítění legendární Velvet Underground…. Ve sborových partech se projevuje výtečný podíl Doreen Chanter, Irene Chanter a Lizy Strike a interpretační sólo vkládá John Cale. Atmosféra skladby se pohybuje v ponurých obrazech opakujícího se schématu, které rozvíjí základní myšlenku…

THE END – legendární skladba amerických Doors, která proslula interpretací Jima Morrisona. Za mikrofonem sedí undergroundová čarodějka Nico a už vnímáme i její proslulé harmonium. Nico tuto skladbu natočila už na své vlastní album a tak máme možnost vnímat její další verzi. Její dutý a temný hlas si nelze splést. Jen málokterá zpěvačka si dokázala vybudovat tak nezaměnitelně osobitý sound jako ona. Moc veselosti a hýřivého optimismu nečekejte… její záhrobní atmosféra samotný obsah textu může u slabších jedinců dostat jejich psychiku na pokraj deprese….

MAY I? – kytarový doprovod, bzučivé hammondky a výrazné basové modulace za tepání bicích nástrojů zvolna rozvíjejí další interpretační vklad, tentokrát psychedelického věrozvěsta Kevina Ayerse s vyprecizovanějším soundem a už je tu sólová kytara mladého Mika Oldfield, který se zde instrumentálně výtečně uvede v kreativních tónových proměnách. Eno a Rabbit za klaviaturami. Interpretace vloží do písně vedle zpívané angličtiny i francouzsky zpívaný text, který zní ve skladbě poněkud dekadentně…

STANDING IN A BUCKET BLUES – opět prostor pro Kevina Ayerse. Skladba pochází z jeho zajímavého sólového alba Bananamour. Píseň má poměrně jasnou melodiku a působí jako vyprávěný epický příběh, který kolorují hammondky a o kytarové party se zde opět dělí Oldfield a Halsall baskytarové linky Archie Legatta mají zemitost i zpěvnost v jednom pojetí, doplněné doplněné výtečnými sboristkami a ztečným kytarovým epilogem.

STRANGER IN BLUE SUEDE SHOES – v další skladbě se mírně parafrázuje slavný Perkinsův rockandroll ovšem v jiném pojetí se zajímavými nápady v mezihře. Za mikrofonem opět Ayers. Bicí nástroje sice nepřinášejí nějaké zásadně progresivní postupy a drží rytmiku v daných mezích, ale ostatní instrumenty ji nadzvedávají od průměru do vyššího podlaží…

EVERYBODY´S SOMETIME AND SOME PEOPLE ALL THE TIME BLUES – ani na tomto projektu nemůže chybět blues a tak ho zde máme s pořádně plnotučným názvem. Začátek je líný, možná až příliš líný, ale zase zvýrazňuje jemné odstíny v melancholických obrazech. Nástroje se mi zdají méně čitelné a dokonce i kytarové sólo, jakoby bylo hráno za zavřenými dveřmi, svištivý zvuk hammondek se přece jenom prodere na povrch vedle kytarových skluzů a skladba zvolna odplyne….Také zde se interpretačně projevuje Ayers.

TWO GOES INTO FOUR – a jsme v závěru…. Šamanský úvod tajemných méně zřetelných zvuků kláves a kytar doprovází méně výrazný hlasový podíl Ayerse a skladba je zatlačována do pozadí. Dynamiku spíš tuším, než vnímám. Znovu se přesvědčuji, že natáčet živé koncerty v sedmdesátých letech nebylo zdaleka jednoznačně posunem ke kvalitě a že ne každý záznam přesně odrážel atmosféru, která se odehrávala na pódiu a pod pódiem. Tahle skladba mě o tom přesvědčuje….

Myslím, že album June 1, 1974 dnes budou znát především znalci a pamětníci, kteří se brouzdají minulostí rockové historie mimo komerční hlediska. Netvrdím, že projekt je nepřekonatelný, nicméně si myslím, že v dané době patřil mezi zajímavé hudební setkání lidí z různých oblastí rockového kumštu, který sjednotil legendární Kevin Ayers pod jednu hudební střechu a vybočil od dobových trendů bez cíleného programového záměru umístit se v nějakých hitparádách a stát se předmětem mediálního přetřásání.
Nemohu se ubránit dojmu, že tento živý záznam z londýnského divadla Rainbow měl být zachycen především na filmový pás a dnes bychom si ho asi lépe vychutnali na DVD. Atmosféra koncertu i samotná prezentace hudebníků by měla hlubší dopad a vizuální přesvědčivost větší než „pouhý“ live záznam na LP nebo CD. Jemnosti koncertní prezentace by tak nezanikaly a měli bychom co dělat s procítěnějšími impresemi a dojmy…
Myslím, že čtyři hvězdičky by nebyly úplně zasloužené a třebaže se zde objevují legendární hudební reformátoři, jsem trochu rozpolcen zda tři nebo čtyři hvězdičky. Až se záznam jednou objeví na DVD (myslím, že se jako „zázrakem“ najednou najde) pak čtyři budou zcela legitimní…. Na albu to ale cítím na tři.







reagovat